cechinoskaros: Ano, obě z vlastní hlavy. Trochu zvláštní otázka:-)

cechinoskaros: Napsané z mojí hlavy.

LUKiO: lukio, možná je to náladou, možná je to konstalací hvězd, ale v každém slovu téhle básně měl být jemný nádech naděje, bez naděje ani nejde utíkat, bez naděje totiž jenom stojíš na místě.:)

...

slnečnica: A já zas vůbec nevím, jakou cestou text došel od jedné v lásku nevěřící paní až k "Ale celý svět nevěří." Nevyplývá mi jasně (vlastně nijak), čemu ten svět nevěří. Lásce? Nebo se té paní vlečené do sanitky dostalo mediální publicity celosvětové?

Básnický subjekt v úvodu pochybuje o existenci lásky, patrně je nešťastně zamilován nebo dosud žádný protějšek hodný lásky nepotkal (vzhledem k věku to není taková tragédie). Poté báseň pojednává o paní, která evidentně žije sama, a nejen že nemá muže, nemá ani děti. Praví dále o té paní, že nevěřila v lásku. Pak následuje věta: Vyhla se jí. Z logiky textu není ale zcela jasné kdo se komu vyhl - zda žena lásce či naopak. Dále autorka tvrdí, že ta paní si myslela, že ji láska zničí, ale že opak byl pravdou. Za nedlouho se však na scéně objevuje sanitka, do které tři muži v bílých pláštích tu paní vlečou, dokonce paní na rukou pouta má (zbláznila se a museli ji znehybnit, aby jim nebo sobě neublížila?). Paní nevěřila (čemu?), "silně ji teď do srdce uděřila" (kdo? láska? čím?) - a nebyla ta obava dotyčné paní nakonec oprávněná (jestliže tu ránu do srdce dostala od lásky), když tu nebohou osobu teď vlečou(!) do sanitky?
Úhrnem: Experiment nespočívá v tom, že text je napsaný tak, že se v něm nedá zorientovat. Kontextové členění výpovědi v této básni je nejasné, to znamená, že není (zejména v druhé půlce textu, i když problémy jsou i v první), kde a co je východiskem (tématem) a co jádrem výpovědi (jádro výpovědi je nová část, která vychází z toho, co už z předchozího kontextu známe, a je to to hlavní, co chceme sdělit). Experiment nespočívá ani v tom, že věty řazené za sebou nevykazují dosti zjevnou souvislost. Výsledkem tohoto stavu je pouze to, že téma i dějová linka jsou těžko zbadatelné (s dějovou linkou jsem to zkusila, ale bloudila jsem, až jsem se ztratila, což vyplývá ze shora uvedeného pokusu o převyprávění děje) a poselství textu nejasné. Obraznost, osobitost a nápaditost jazyka (zatím) dosti chudá.
Krom toho jsou v textu také gramatické chyby:
Nikdy jsem ji neviděla - nikoli Nikdy jsem jí neviděla;
Už ji cítí. - nikoli Už jí cítí.
(V obou případech se jedná o 4. pád: koho co ji - jako tu.)

Báseň v próze? Proč ne.
Ale jakkoli je báseň v próze charakterizována rezignací na formální zákonitosti poesie (báseň v próze jako žánr vznikla ve Francii v 19. století mezi hnutím dekadentů a symbolistů jako forma odporu proti extrémní přísnosti francouzské metriky), přecejen nějaké zákonitosti nebo lépe charakteristické znaky by měly být rozeznatelné. Přestože je báseň v próze psána bez veršového členění a neužívá obvyklých znaků poesie jako je rytmus nebo rým, nepostrádá zvukomalebnost řeči a je psána básnickým způsobem vyjadřování, neobvyklým, metaforickým a symbolickým jazykem, a vůbec s důrazem na jazyk básně, který je mimo jiné více obrazný a budí větší citový efekt.

Bohužel nic takového v textu neshledávám, a to přes úpornou snahu se dobrat smyslu, obraznosti, souvislosti. Připadá mi to, s prominutím, jako když kočička s pejskem pekli dort: Vezmi dvě hrstě slov, přidej hrst trojteček, smíchej a zapiš na papír.
Výsledek: Vítr slov.

možná je to jen mou náladou (co všechno neudělá jeden telefonát), ale zdá se mi v tom i pozitivní nádech...utíkej forreste...a...všechno bude :)
líbí se mi to o tom slunci co se vysmívá měsíci.

nevím co napsat víc než jen výtečně!...literárně funguješ :)

Přísně vzato nejde o volné verše, neb text postrádá tu nejcharakterističtější vlastnost volného verše, totiž enjambement, neboli veršový přesah, což znamená, že věta jednoho verše přesahuje do verše dalšího. Tato malá nepravidelnost zabraňuje rytmickému mechanismu verše pohltit větu.
Ve volném nebo uvolněném verši je enjambement přímo důkazem jeho nezávislosti na syntaktickém členění věty.
Takto se s veršovým přesahem vypořádal například básník Josef Hora:
Též z vnitřku hnije strom. I praví
list k listu: Tebou vniká jed.
Já však jsem zítřek, já jsem zdraví.
Shoř v ohni, vyvržen a klet.

Konstatování skutečnosti. Mohlo by tam být příkladů mnohem více, ale také i mnohem méně. A co s tím dál?

Jen si zakřič.
Básnění ti jde pořád :-)

...bavilo mě to číst...
I když zpětně ti z toho neřeknu ani jedinou myšlenku, větu nebo žvást, kterej by se mi vryl do paměti... Pár chyb, pár překlepů - jeden z nich mě rozesmál... fajn

Velice, ale velice čtivé. Krásně volená slova a příběh plynul velice pěkně.

Autocenzura nefunguje, píšu jak mi zobák narost .)

Jedna z výmluv. :D
Za všechno může jaro, tohle fakt nemusím, ale jinak poeticky velmi podařené.

hm... všetky Tvoje básne majú podobnú atmosféru? Prečo? :(

mám zimomriavky! :) (rozumej husí kůži ;)

Ja v básni vidím ostrý kontrast bezstarostného detstva v prvej strofe a katastrofickú bezmocnosť nad príchodom smrti, ktorá raz príde určite, nech už v akejkoľvek podobe. Táto báseň nie je vtipná ani náhodou. Príbeh dievčatka možno nie je až tak podstatný

čtu si jí už asi po dvacátý a určitě ne naposled... protože stejně nikdo nikdy neví, kdy přijde poslední polibek...