Tak to je teda hodně dobré a povedené. Začátek jsi podala opravdu dobře, stavíš proti sobě dva světy, které se téměř prolévají v jeden a ten konec to vše rázným způsobem dovršuje... opravdu moc povedená, i když se ptám, kde se bere taková isnpirace? Vlastní zkušenost, či skvělé vnímání světa?

Zdravím, chválím nápad básně. Komenty pod básní jsem jen zběžně projel, ale reagovat na ně nemá moc smysl :-).

Co sé básně týče, trochu mi to připomíná mé začátky. Rytmus jsi se vcelku ohlídal, jen by to chtělo zvolit trochu jiné a méně ohrané rýmy: viz. oči-točí, radu-pádu... byl-sil ještě beru. Ve třetí strofě se o rýmu moc mluvit nedá, ale jedná se spíše o souzvučný rým.

To jsou jen věci, které mě hned praští do očí, ale jinak celkově nápad a i zpracování se mi líbí.

A jestli ti mohu dát ještě jednu osobní radu: na kritiku nebo nemístné komenty raději ani nereaguj, vždycky se to otočí proti tobě a nemáš šanci vyhrát. Na serveru se to hemží "sektami" spojeneckých autorů, a jakmile se opřeš do jednoho, přijdou na pomoc spojenci... :-)...

líbí se mi obrat když vánek má tvé jméno, to samo mi stačí k vytvoření různých představ, možná mi něco uniklo v těch komentářích, teď je nebudu číst

VŠEM DĚKUJI, jsem zpět, to ano...

Sucháč: Homér: dík za přečtení a koment

Viviana Mori: taron: ngc 6334: původně jsem opravdu vyšla z domu a potkala paní, která mě přátelsky pozdravila, vůbec jsem nevěděla kdo to je, pak jsem si sedla do autobusu a napsala jsem tohle dílko do mobilu a můžu s "čistým svědomím" říct že je pravdivé :-) díky

trochu víc rytmu by neškodilo ;)

Viviana Mori: Ó, děkuji ;)

koukám..že se tu objevil velmi zajímavý básník:-)

krásná poetika....opravdu:.)

pocit jemný, jako umělecký text je to slabší

do kratochvilného kalendáříku... škoda, že nám moderní doba tyhle věci odnáší

skvělý, výstižný název.. nádherné poetické obrazy ze slov.. verše mi zní živě, opravdově..

..miluji "zurčení ticha", nemám ráda "prázdno vět".. :-)

měla jsem nejprve dojem, že vyznáváš lásku někomu, koho již znáš, kdo je tvým nebem i slunečním paprskem.. ale máš pravdu, nic v životě není jistého, a lásku musíme stále hledat, objevovat..

svědomí je ryze niterná, osobní záležitost.. každý je máme nastavené trošku jinak.. pokud je vnímáš jako osobní přítelkyni, která ti pomáhá chránit si životní hodnoty, jsi úžasná žena!

mimochodem, kdo střílel? pokud vůbec...

smrtící konec...

puero: intintxelor: Délka je různá. Otázkou je, co vše počítáte do procesu psaní, jestli chcete čistý čas nebo uplynulou dobu ;D Odpověď tedy zní od dejme tomu minut do roku. Usuzujete z toho na něco? Konkrétně tohle jsem psal po číslech cca jedno za den. Ona to není tak úplně jedna báseň ;) Ale bude to už devět let, takže si to dění okolo textu pamatuji jen matně. Tuším, že mezi některými dny byly přestávky ;D

Spontaneita vs chladná kalkulace - ta otázka je z principu nesmyslná. Rád bych přímo odpověděl, ale nemám slov. Bohužel některé zkušenosti jsou nepřenosné. Lze jen opisně navést... a doufat.

Když píšete, přemýšlíte, kde napsat tvrdé a kde měkké i? Přeříkáváte si u každého jednotlivého případu dokola vyjmenovaná slova? Já ne - prostě vím, kde se co píše. Podobně je to i s tím vaším kalkulem.

Ale co bych s namáhal, krásně to vyjádřil Deml, ve svém památném odstavci:

Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečnosti a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty a chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy…

(Za našimi větami, Česno)

Zajímavý kousek. Jako fanoušek železnice k té poslední sloce mám pár výhrad (pro eletrickou ránu se musí vylézt na střechu, koleje nestačí), ale jako čtenář ji vítám.