Setkání s ďáblem

Ticho a klid uprostřed noci v podzemních garážích nákupního centra z dálky začaly narušovat rychlé kroky tří postav. Jak se čím dál více přibližovaly, k dusotu kroků se přidávalo postupně i rychlé oddechování.
Vběhli jsme do šera. Byly vidět jen obrysy. Někde tady musí být naše vysvobození. Pobíhali jsme z místa na místo a zkoušeli dveře všech aut. Se skloněnou hlavou jsme pomalu ztráceli naději. Strop nebyl nijak vysoký, jak již na podzemní parkoviště bývá. Jak jsme pokoušeli štěstí u dalších a dalších aut, utíkal nám drahocenný čas. Najednou zapraskala zářivka a můj zrak ulpěl na rezavém kusu železa, který měl blatníky od bahna a podle všeho již dávno to nejlepší za sebou. Leckoho by takové vzezření odradilo, ale nám docházeli možnosti. Zkusil jsem dveře a byly odemčené. „Rychle, sem, Našel jsem auto.“: okřikl jsem své dva kamarády, z nichž jeden krvácel. „Cos to proboha našel za kraksnu?“: dostalo se mi rychlé a vřelé odpovědi. „Nemel pantem a nasedni. Nebo máš snad lepší nápad?“ :odsekl jsem ostře. Jakmile se nasoukali na zadní sedačky a připoutali pásy, nasedl jsem na místo řidiče. Neviděl jsem ještě nikdy nic ošuntělého, jako byl tenhle interiér. Skoro všude ležela vrstva prachu. Jediné co mě překvapilo při nastupování byla sedačka a řadící páka. Sedačka mi připomínala závodní, ale naštěstí nejsem žádný tlouštík a tak jsem se do ní s přehledem vešel. Hlavice řadící páky byla hned po ruce, na což nejsem úplně zvyklý. Lépe řečeno, u žádného auta jsem to zatím neviděl. Zkoušel jsem otočit klíčkem, ale odpovědí mi bylo jen vysoko položené kňourání startéru a kašlání. Tak znova ty mrško jedna. Otočil jsem startérem a prošlápl plyn. Ticho, které doteď panovalo v garážích, pročíslo burácení, které se ustálilo na nervózním povalováním na volnoběhu. Panebože co to je za auto? Podíval jsem se na otáčkoměr, setřel z něj prach a spadla mi čelist. Červené pole začínalo u 11 tisíc otáček. Zkoušel jsem několikrát vyhnat motor do vyšších otáček a zpočátku unuděné a unavené chrochtání se měnilo postupně ve zvuk, který jakoby říkal, neprovokuj mě, vážně si se mnou nezahrávej, joooo, joooooooo, joooooo. To je vonooooooo!!!!
Vyšlápl jsem spojku, zařadil s lupnutím za jedna a uvedl jsem tenhle starý šunt do pohybu. Pneumatiky začaly radostně pískat, motor začal řvát z plných plic a my všichni jsme měli výraz děsu a překvapení ve tváři, protože jsme od toho auta neočekávali takovýhle elán. Radostně se vrhalo do zatáček, motor burácel jak utržený ze řetězu a já měl plné ruce práce. Však jsem si taky musel pospíšit, neboť nebylo času nazbyt. Kamarádi vzadu na mě často nadávali. když se udeřili o strop do hlavy, poté co jsem vzal nějakou zatáčku efektním smykem, na jehož konci s brutální silou auto opět vyrazilo kupředu.
Noční klid vylidněného města narušovalo jen zvuky střelby. Nebyly to však žádné zbraně, kdo to měl na svědomí. To jen tři mladí dobří kamarádi pospíchali k lékaři.
Abych to zkrátil K lékaři jsme se dostali včas. A když jsem pak přicházel zpátky k autu, všiml jsem si jeho SPZ, která mluvila za vše D3V1L.