Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Jak poznáme, že už jen přežíváme?

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Krátká povídka z víkendového workshopu tvůrčího psaní. Základ je pravdivý, ale na začátku byla jenom náhodně vyposlechnutá konverzace.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Hlavní postavou je králík Barča

Drabble na zadaná slova: fajnšmekr*gól*super*biflovat (se) *perfektně

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

nenávist po 100 letech kdy při pátrání v matrikách se podařilo dohledat jméno toho kdo měl být otcem mého praděda....

Život a smrt z trochu jiné perspektivy.

výkřik rozmazlenýho jedináčka.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?