Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Jak poznáme, že už jen přežíváme?

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

nenávist po 100 letech kdy při pátrání v matrikách se podařilo dohledat jméno toho kdo měl být otcem mého praděda....

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

Je to z psychiatrického prostředí. Ale potřebuju znát váš názor jestli v psaní této povídky pokračovat a jestli ji publikovat. Jedná se o mou vlastní ne moc příjemnou zkušenost.

„Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“

Je to o ničem, ale o všem. Bez šance na pochopení. Ať už vámi, nebo mnou.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku