Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

....Jak mohou být skutečně mrtvi,když dosud kráčí v srdci mém....Z bájí národa velkých plání Za posledních několik týdnů jsem zde četl spoustu krásných dílek,ale i taková které mě chytli za srdce a boleli mě možná více nežli autora.Vkládám Vám všem zde k přečtení a možná i zamyšlení opět povídečku z krabičky příběhů Psáno perem života.Dnes tu kratší a zítra delšejší,opět to bude jing-jang.Vy sami si vyberte který příběh bude bližší Vašim srdcím...

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Chtěl jsem to dát mezi horory, ale ty považuji spíše za fikci. Jenže já tohle zažil a byl to pro mne horor

.. nejsem si jista, jestli by to nemělo být zařazeno v oddílu "tragická" :))

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

Život a smrt z trochu jiné perspektivy.

Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.