Nevím, kam nejlíp zařadit... je to básnička s vyznáním, zklamáním, ale i ze života... a možná by se dalo najít toho víc.. Je to totiž i blízko komunitě, která hazarduje s anorexií...

Má druhá, rok 2011, když jsem chtěl usměrnit, povzbudit, nabudit

je jen o mně, krutě emocionální...

tak, tak, tak, všelijak:))

asociace my, lidé moderní, stejně jako lidé z doby ledové - četla jsem se synem Lovce mamutů :) je to stejné, bylo, jest a bude.

tak překrásné kvítí

že oni o tom neví...

Je toho moc... spontální... nesouvislé...

nehledejto v tom umění, je v tom jenom úleva...

Já vím, je to dlouhý. Ale já za to nemůžu. To ono samo se to. (pozn. aut.: velká písmena v tomto případě neznamenají začátek věty.)

Doufám, že mi Nohavica odpustí ten půjčenej název, ale jinak to pojmenovat nešlo. Inspirováno nedělním skororánem :-)