Báseň o stáří psaná někým, kdo ještě není starý (ale občas si tak připadá).

Je to má oblíbená tramvaj, protože jezdí tam, kam potřebuji; ty, které mají namířeno jinam, mě až tak neberou. V jednom verši je zašifrované Strossmayerovo náměstí.

Tři básně, které vznikly jako vedlejší produkt mé snahy přestat tak nekriticky přijímat určité matematické koncepce.

V samém pozlátku se ztrácí podstata. (březen 2022)

Bylo mi velmi dobře; tak dobře, že mě chvílemi přepadaly obavy, že na to někdo přijde. (prosinec 2021)

Blaženost nekřičí do světa, že existuje a je skvělá. (březen 2022)

Sonet z konce roku 2018, nějaké víceméně kosmetické úpravy byly provedeny nedávno. Je to trochu o Wagnerově hudbě, ale opravdu jen trochu.

Sonet z roku 2021. Napsala jsem si to tak nějak víceméně pro sebe, ale pokud by se někdo chtěl na poselství básně přiživit, má mou plnou podporu.

O soucítění.

Příběh, který je možná trochu nejasný a hůře uchopitelný, vlastně není příliš důležitý. Chtěla jsem vyjádřit spíš pocit, jakési neúprosně zdlouhavé rozpoložení duše...

Nepropadej sama sobě... (únor 2022)

Začíná jaro... (březen 2022)

Bolest zůstává, ale už si nepřipadám tak bezmocná... (březen 2022)

Po dlouhé cestě...

Někdy se před mýma očima setře hranice mezi vnitřním a vnějším světem; obsah mých myšlenek se plynule vloudí do reality a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že se to všechno vlastně děje jen v mé hlavě. (duben 2022)

Některé stavy mysli dokážou překvapit, zvlášť když je neočekáváte ani v těch nejdivočejších snech. Povídka v dopise.

"Potřebuješ mě, beze mě skončíš v blázinci!" (březen 2022)

Příbram, 30. 10. 2021. Při procházce poněkud zanedbaným parkem na jakémsi malém, polozapomenutém náměstí na mě dýchla nefalšovaná podzimní vůně.