Skutečnost

Trpěl tím od dětství; když ostatní se smáli,
on vzkazy z dávných měst do písku tužkou ryl,
pak dospěl. Přesto však se občas ztrácel v dáli
a v očích zářila mu celistvost těch chvil.

Jednou se zahleděl do neznámého světla.
A když se zmatený a tichý vrátil zpět,
kdes v nitru pochybnost mu neúprosně vzkvetla,
pod jeho dlaněmi se zvolna zhroutil svět.

Pak bloudil po parku a tříštil růží krásu,
když mávl do vzduchu, hned v prach se měnily.
Sedával u okna a marně hledal spásu
v šedavých liniích; vždy vzdal to po chvíli.

A hleděl na hvězdy; víc, než by jiní snesli,
on vzdychal po vlnách a po úplňku dní
a rukou třesoucí na zamžené sklo kreslil
obrazce z jiných sfér - tak krutě nevšední.

A někdy zatoužil v tom bezútěšném zmaru
po čaji z heřmánku a ohni vzešlém tmou;
očima chytal se všech pravoúhlých tvarů,
jež by ho strhly zpět na dlažbu žulovou,

on, zjitřen vesmíry, a přesto poután k zemi,
učil se vnímat svět, ač prázdný se mu zdál,
a kroky počítal, když kráčel ulicemi,
neb věděl - nezbývá než nějak žít tu dál.