|
Příbram, 30. 10. 2021. Při procházce poněkud zanedbaným parkem na jakémsi malém, polozapomenutém náměstí na mě dýchla nefalšovaná podzimní vůně.
|
Zamlklá půda stěží dýchá.
Odlesky zlata nesmělé
leží tu, zašlé popelem,
netečně hynou v tísni ticha.
A z tíhy dávných bolestí
bezradné větve šelestí.
Také ta cesta, jež se vine
alejí stínů zkroucených,
chvílemi těžkne bledým splínem,
chvílemi vře v ní tajný smích,
neb v mlze spí jak první sníh
klid, který bludný chodec mine.
Odlesky zlata nesmělé
leží tu, zašlé popelem,
netečně hynou v tísni ticha.
A z tíhy dávných bolestí
bezradné větve šelestí.
Také ta cesta, jež se vine
alejí stínů zkroucených,
chvílemi těžkne bledým splínem,
chvílemi vře v ní tajný smích,
neb v mlze spí jak první sníh
klid, který bludný chodec mine.
Ze sbírky: Všednost reality
31.10.2021 20:24
Zamlklou půdu pohled vítá.
Řečím se v cestách vyhýbá,
V hromadu listí vítr přidá.
Větví co osiřely netřeba se bát.
V kopcích se pasou koně
vté spleti seschlích luk.
Dívčí dlaně se dotknou
chřípí koně.
Řečím se v cestách vyhýbá,
V hromadu listí vítr přidá.
Větví co osiřely netřeba se bát.
V kopcích se pasou koně
vté spleti seschlích luk.
Dívčí dlaně se dotknou
chřípí koně.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.