Svítání

Až noc se ukloní a v sladkobolném zmaru
cár mraků rozhrne nach Slunce nesmělý,
až zima zdlouhavá dá zvolna vykvést jaru;
až stránky deníků, jež dávno shořely,

co popel zasnoubí se s procitnuvší zemí
a křivdy prastaré se změní v prach a dým
v těch dravých plamenech; až z lidí dlouho němých
kdos ticho přetrhne svým hlasem nejistým,

pak půjdu po cestě, jež listím zapadla.
Mé kroky ztlumí les, jenž čistým ránem voní,
a spatřím studánku. A když se k ní pak skloním,

ve vodě průzračné svých prstů špičky smočím
a to, co svítání snad vepsalo mým očím,
mi vrátí hladina jak plocha zrcadla.