|
Pro změnu zase jedna na vážnější strunu ...
Pod textem najdete odkaz na zhudebněnou verzi.
|
Chlapec malý narodil se, jméno Gabriel mu dali,
již od kolébky se na něj s láskou usmívali,
však život nepřináší jen samé radosti,
to když máma jeho odebrala se ku věčnosti.
Úděl nelehký, hluboko do kapsy bylo,
syna však miloval, i když dost těžce se žilo.
Do roboty otec časně z jitra vstával,
chlapec za chalupou sám si hrával.
I jednou v blátě narazil na podivnou věc,
oči jeho se rozzářily, to je nůž přec.
Čepel rzí pokryta a špička jeho chyběla,
však představivost chlapcova v něm poklad viděla.
Když slepý houslista na návsi hrával,
Gabriel tam bez hnutí až do noci stával.
Housle tu plakaly, tu smály se zas,
a chlapec zatoužil též stvořit jejich hlas.
Z polínka smrkového začal housle dlabat,
tupým nožem řezat, brousit, škrabat.
Struny z drátků napjal, smyčec z proutku měl,
a nad prvním skřípnutím radostí se rozechvěl.
Však otec dílo synovo spatří a přísně se mračí …
„Myslíš synu, že tak málo muziky na chléb ti stačí?
Chudí nemají čas za sny se světem hnát,
již zítra v továrně budeš se mnou stát.“
Tam těžká kola skřípěla a transmise řvaly,
z komínů černý dým až k nebi se valí.
Stroj tempo neúprosné udává,
však chlapec touhy své se nevzdává.
Za továrnou v kůlně, kam vítr dveřmi vál,
Gabriel po nocích své housle vyráběl dál.
Ze sudů, beden, desek, co měly shořet v peci,
hledal tón ukrytý v každé staré věci.
Mnohé housle praskly, jiné nechtěly hrát,
neúspěch každý ho však donutil zase vstát.
Z chlapce vyrostl muž, dlaň mozoly pokrytá,
leč naděje sílí a strach z pádů za ní jen klopýtá.
Jedné noci bouřlivé vítr krajinou se hnal,
blesk rozzářil temnotu a starý javor vzplál.
Koruna ohněm sežehnuta, kmen však zůstal stát,
jako by čekal na chvíli svou, co může světu dát.
Každým dnem se nad dílem svým sklání,
pro dřevo smrku vydal se do horských strání.
Trpělivě věnoval se práci celá tři dlouhá léta,
až dne jednoho nástroj skvostný spatří světlo světa.
Slepý houslista sáhne na housle a hned tuší,
že nástroj ukrývá v sobě ztracenou duši.
Rozezní v něm šepot stromů, deště i hlas zvonu,
též hlas matky zemřelé zjeví se v tesklivém tónu.
Zvěsti o nástroji zázračném světem plynou,
nabídky štědré ze všech stran se hrnou.
Však Gabriel díla svého jinak si cení,
hodnotu nemá pro něj zlato ani jiné jmění.
Tou dobou továrna zastavila svá kola,
otci po letech dřiny zbyla jen dlaň holá
„Odpusť mi,“ prosil syna, „že neměl jsem v tebe víru,
když v úsudku zoufalém neznal jsem míru.“
Gabriel pak život svůj vede zcela jiný,
děti snaží se ušetřit bídy a dřiny,
vybuduje dílnu v ušlechtilé tužbě,
zdarma děti učit řemeslu a hudbě.
Kde dříve stroje temně předly, dnes zní tóny houslí,
nástroje v rukách šikovných skvostná díla kouzlí.
I nicotný nález v blátě může změnit osud tvůj,
Máš li životní cíl, nevzdávej se a za svým si stůj.
https://youtu.be/c3r6Gm_IZmw?si=Ye0M0L_wP3d9oihD
již od kolébky se na něj s láskou usmívali,
však život nepřináší jen samé radosti,
to když máma jeho odebrala se ku věčnosti.
Úděl nelehký, hluboko do kapsy bylo,
syna však miloval, i když dost těžce se žilo.
Do roboty otec časně z jitra vstával,
chlapec za chalupou sám si hrával.
I jednou v blátě narazil na podivnou věc,
oči jeho se rozzářily, to je nůž přec.
Čepel rzí pokryta a špička jeho chyběla,
však představivost chlapcova v něm poklad viděla.
Když slepý houslista na návsi hrával,
Gabriel tam bez hnutí až do noci stával.
Housle tu plakaly, tu smály se zas,
a chlapec zatoužil též stvořit jejich hlas.
Z polínka smrkového začal housle dlabat,
tupým nožem řezat, brousit, škrabat.
Struny z drátků napjal, smyčec z proutku měl,
a nad prvním skřípnutím radostí se rozechvěl.
Však otec dílo synovo spatří a přísně se mračí …
„Myslíš synu, že tak málo muziky na chléb ti stačí?
Chudí nemají čas za sny se světem hnát,
již zítra v továrně budeš se mnou stát.“
Tam těžká kola skřípěla a transmise řvaly,
z komínů černý dým až k nebi se valí.
Stroj tempo neúprosné udává,
však chlapec touhy své se nevzdává.
Za továrnou v kůlně, kam vítr dveřmi vál,
Gabriel po nocích své housle vyráběl dál.
Ze sudů, beden, desek, co měly shořet v peci,
hledal tón ukrytý v každé staré věci.
Mnohé housle praskly, jiné nechtěly hrát,
neúspěch každý ho však donutil zase vstát.
Z chlapce vyrostl muž, dlaň mozoly pokrytá,
leč naděje sílí a strach z pádů za ní jen klopýtá.
Jedné noci bouřlivé vítr krajinou se hnal,
blesk rozzářil temnotu a starý javor vzplál.
Koruna ohněm sežehnuta, kmen však zůstal stát,
jako by čekal na chvíli svou, co může světu dát.
Každým dnem se nad dílem svým sklání,
pro dřevo smrku vydal se do horských strání.
Trpělivě věnoval se práci celá tři dlouhá léta,
až dne jednoho nástroj skvostný spatří světlo světa.
Slepý houslista sáhne na housle a hned tuší,
že nástroj ukrývá v sobě ztracenou duši.
Rozezní v něm šepot stromů, deště i hlas zvonu,
též hlas matky zemřelé zjeví se v tesklivém tónu.
Zvěsti o nástroji zázračném světem plynou,
nabídky štědré ze všech stran se hrnou.
Však Gabriel díla svého jinak si cení,
hodnotu nemá pro něj zlato ani jiné jmění.
Tou dobou továrna zastavila svá kola,
otci po letech dřiny zbyla jen dlaň holá
„Odpusť mi,“ prosil syna, „že neměl jsem v tebe víru,
když v úsudku zoufalém neznal jsem míru.“
Gabriel pak život svůj vede zcela jiný,
děti snaží se ušetřit bídy a dřiny,
vybuduje dílnu v ušlechtilé tužbě,
zdarma děti učit řemeslu a hudbě.
Kde dříve stroje temně předly, dnes zní tóny houslí,
nástroje v rukách šikovných skvostná díla kouzlí.
I nicotný nález v blátě může změnit osud tvůj,
Máš li životní cíl, nevzdávej se a za svým si stůj.
https://youtu.be/c3r6Gm_IZmw?si=Ye0M0L_wP3d9oihD
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.