Pajalord: dekujiii

Mlčeti Zlato: Bohužel, jinak dík za koment.

dej to mu čas☺ Věř že příjde čas, kdy zase budeš milovat☺

annaav: ano naprosto...

jo_:
Po nocích smutku přijdou krásná rána,
srdce tvé, které zatím krvácí,
zas otevře se lásce jako brána,
naděje, věř mi, ta se neztrácí!

jo_:
Čas míjí láskou, láska míjí časem...

jo_:
Než stíny utonuly v ránu
s dotekem dlaní chladivých,
nežli noc prchla do šantánu,
zapěli ptáci ve větvích,
cos stalo se, i ty to vítáš,
ač přišlo to a nevíš jak,
tisíci slunci v sobě svítáš,
ten tam je minulosti mrak,
přítomnost zlátne touhou tvojí,
všecinko zas je, jak má být,
stín minulosti neobstojí
před vůlí lásku posvětit...

Od včerejška, kdy jsem na tebe narazil v jednom komentáři,
pročítám tvá dílka, kterým by snad po formální stránce šlo vytknout nestejně dlouhé verše, tvářící se polovázaně až nevázaně, ale co je po formě, když obsah naznačuje krásnou duši, která sama stojí za prozkoumání?
A já si zas po dlouhém čase i s chutí zablbnul v komentářích...

Dobré dobre

Pojď, nakrmíme spolu déšť
vyprahlou touhou srdcí svých,
že zvlhnem snad? Nu vem to nešť,
shoříme spolu pak jak vích...

vše schyluje ke smrti :)

Trochu v tom vidím kritiku dnešní doby :)

Osudu svému neutečeš,
spíš tvé nohy okrvaví,
dál vůni touhy v sobě vlečeš
jak kříž, co světci postaví...

Hodně dobré :)

jo_:
Jsou věci, které nelze vrátit zpátky,
jsou slova, která nevyslovíš již,
co bylo, prchlo v dál zadními vrátky,
na tom teď, děvče, pranic nezměníš...

Je toho víc, co člověk chtěl snad říci,
jen ten pravý čas k tomu promeškal,
z adresátů jsou nyní nebožtíci,
vzpomínkou krásnou v nás však žijí dál...

jo_:
Život je hra, v níž i ty máš svou roli,
když zrodíš se, jde vzhůru opona,
hraj roli svou, ač u srdce to bolí
a člověk pláč jen místo smíchu zná...

jo_:
My žijem přec a né, že ne,
nemáme duše z kamene,
občas je srdce zmámené,
když cos ho osloví!

Touha je krásná, líbezná,
a ten, kdo ji snad nepozná,
je chudák, co svět málo zná,
podoben oslovi.

Jeho se krása netýká,
s bodlákem když se potýká
spokojeně se rozhýká,
co o touze však ví?

Nechápe, čím jsme zmámeni,
nevnímá tajná znamení,
že z toho láska pramení,
se nikdy nedoví...

Mlčeti Zlato: Černoskvost: Dík za takové přijetí.

jo_: Občas je dobré nechat slova, aby tiše plynula, ponořit se do nich a vnímat, jak na nás působí...
Vybavila se mi báseňka Františka Hrubína, který zdaleka nebyl jen dětským autorem:

Ruce se touhou opíjejí
na přání milenčino,
neboj se noci vlasy její
rozlíti jako víno.

Mé prsty rozhrnují kvítí
na prahu tvého lůna,
do noci odcházejíc svítí
nahými zády luna...

Bohužel, těch, kteří dokáží tak bezprostředně sdílet krásu okamžiku, je stále méně a z toho, co dnes nabízejí dílka moderních autorů v knihkupectví, bych si těžko něco vybral...
Co je do veršů bez rýmů, postrádajících rytmus a utápějícîch se v nic neříkajícîch nesrozumitelných metafórách a promlouvajících spíše o prázdnotě dnešního způsobu nazírání na svět, o neschopnosti nalézat krásu v kapičce rosy, v letu motýla, prostého lučního kvítku?

jo_: Taky se připojím k diskuzi...

Pokud básně forma
je jen uniforma,
vytrácí se cit...

Názor zazněl z fóra,
že jen metafóra
zná ji oživit...

Můj názor je, že příliš dokonalá forma může sice okouzlovat zrak, ale může působit i chladně a odvádět pozornost od obsahu sdílení nebo dokonce podávat nepravdivý obraz duše autora...
Netvrdím, že první dojem nepodmiňuje rozhodnutí, zda číst až do konce, už jen líbivý název nás může přilákat a jiný odradit.
Ovšem v jednoduchosti, s jakou dílko plyne a v pocitech, které nám předává, může být skryta pravá inspirativní krása. A já jsem ten, který někdy povýší obsah nad formu. Nač se snažit hledat klišé, gramatické rýmy a vše, čím nás obdařují literární kritici, když za dílkem je skryta možná duše, nám blízká a dnešku se tak nějak vymykající?

Pajalord: Ďakujem. Za pochvalu aj za informáciu, hoci bez tej by som sa pokojne zaobišla. ;))