ztiš ten vesmír v mé hlavě..

jo_: Ano, je to těžké, ale když nezměníme přístup a budeme reagovat stále stejným obvyklým způsobem (útok či útěk), nic se nezmění! Když se nepoučíme, pokaždé si zase naběhneme hlavou proti zdi, pokaždé nalítnemevna stejnou fintu!

shane: pravdu díš, jen někdy jsou city velmi iracionální a těžko se srdci vysvětluje, že druhou šanci nepotřebuje... :-)

jo_: Ale druhá šance není almužnou, kterou nám kdosi poskytne, ale výsledkem naší duševní práce, to myšlenka má onu tvůrčí sílu, že změní nás i okolní podmínky, aby došlo ke změně i v našem směřování...

človiček: upřímné díky za tvá slova :-) jsou to přesně ty okamžiky, o kterých píšeš... když se zastavíš v čase a vnímáš všemi smysly...

shane: nejsmutnější je, že opravdu platí, že člověk pozná hodnotu toho, co měl, až když to opravdu ztratí... a život dál běží jak splašený kůň a nedává druhé šance...

Myslím,že tohle již je zenové umění mnoha vrstev sjednocených v přímku protínající vesmír meziprostorem.Ty slova rezonují,nedají se pochopit jen hlavou,jsou jak chvějící se bubínek po úderu.Jako kostelní zvony nesoucí se mlhou nad rybníkem.A v koutcích úst doznívá chvění.

jo_: Ano, honíme se, aniž bychom vlastně věděli za čím, stále nejsme spokojeni a neumíme si vychutnat prostou krásu okamžiku. A život nám proteče mezi prsty, aniž bychom poznali, v čem je skutečná hodnota a krása...

shane: Hrubín byl pan Básník... ano, souhlasím, honíme se za kdečím, čím složitější, tím víc zajímavější (?), čím méně srozumitelné, tím víc "in" (!)... a přitom - jak říkáš - ta opravdová krása je právě v těch nejobyčejnějších a nejjednodušších věcech... a protože nám to připadá příliš prostinké a málo nóbl, honíme se za kdejakou chimérou a pláčeme, že ji nemůžeme dostihnout... navzdory tomu, že všechno nám leží téměř u nohou... jen tomu chtít uvěřit... a hlavně nemít strach věřit...

jo_: Občas je dobré nechat slova, aby tiše plynula, ponořit se do nich a vnímat, jak na nás působí...
Vybavila se mi báseňka Františka Hrubína, který zdaleka nebyl jen dětským autorem:

Ruce se touhou opíjejí
na přání milenčino,
neboj se noci vlasy její
rozlíti jako víno.

Mé prsty rozhrnují kvítí
na prahu tvého lůna,
do noci odcházejíc svítí
nahými zády luna...

Bohužel, těch, kteří dokáží tak bezprostředně sdílet krásu okamžiku, je stále méně a z toho, co dnes nabízejí dílka moderních autorů v knihkupectví, bych si těžko něco vybral...
Co je do veršů bez rýmů, postrádajících rytmus a utápějícîch se v nic neříkajícîch nesrozumitelných metafórách a promlouvajících spíše o prázdnotě dnešního způsobu nazírání na svět, o neschopnosti nalézat krásu v kapičce rosy, v letu motýla, prostého lučního kvítku?

Homér: Ď :-)

casa.de.locos: :-) díky ;-)

Ale jooo

anooo, meta :)

Yana: děkuju.. bylo mi jasné, že to bude pro mnohé těžko uchopitelné, svým myšlenkovým pochodům taky občas nerozumím :-) prostě přetlak v hlavě.. moc vjemů, moc autorů, moc děl, moc přemýšlení.. a občas je spouštěčem jedna věta, jedna myšlenka.. děkuju za tvůj čas i komentář :-)

modrá je dobrá, ne, čtu si to už potřetí, náhodou dobrý, možná ty dlouhý verše mě donutily číst vícekrát, ale teď se mi líbí