Jakub,: nikdo neříká, že to klišé není, nebojím se na tý hraně balancovat a i přes ni přepadávat. A je jasný, že když píšeš o skřehotavě se smějících tyranech a andělech smrti, nejsou Ti cizí ani klišé o duši oddělující se od těla :D

Pěkné ... je tam zkušenost, ale je tam i naděje.

Líbí se mi styl a ta procítěnost.

Jinak teda sociální básnička hezká. Ostrava je město v pohybu. Ulice plné dělníků, bo je věčně něco rozkopané, a jak se zpraví chodník na jedné straně, tak se jde kopat na druhou stranu a tak pořád dokola. Romové s bílými zuby a zlatými řetízky v nóbl botaskách, plno aut a bezdomovci. Na každé ulici nějaký somrák nebo opilec. Ale mám pro ně pochopení - nejezdí autem, nezamořují svět výfukovými plyny a nezabírají místa na parkovištích se svými kraksnami, jezdí tramvají a metrem a MHD. To je sympatické ne? Uhlíková stopa veškerá žádná. Jen ta pachová. Ale popravdě občas si přisedne i blondýna s růžovou gumičkou a je tam cítit i deset minut po svém odchodu, takže je to vlastně totéž jen z jiné strany sociálního spektra.

Tuž Ostrava no.

Chtělo by se napsat pěkné, ale to by se tak nějak nehodilo k tomu, co píšeš. Je to fakt dobré dost dobré! Je v tom úplně bytostně cítit, že je to ze života.

Gabriel. Díky, že se líbí.
Měj úsměv. Miras

KarelVrba: tak tak...

oslov radek: KarelVrba: Děkuji za milé komentáře

Trestat příchutí naděje - to je povedená metafora.

Líbí, až mrazivé

Krásné i smutné zároveň

Neu: Taky mám rád, když je básnička krátká. Jako bonbón. Ale člověk čas od času narazí na dílo, které nemůže být krátké a čtenáři dělá dobře převalovat dobrou poezii po jazyku co nejdéle. Naučil jsem se to u Jeffersových básní - dlouhé ale tak příjemně surové, že kdyby byly krátké, neprocítil bych to tak, jak si autor představoval.

Je to tak, jakým směrem jsme se ubrali a kam to dojde.

Tak to je hořké kafe, doslova jsem v jakémsi transu, jakého trápení i zklamání bylo prožito.

I to se mi stává, že na chvíli se moment - čas zastaví a nechám sebou projít jen okolí, abych uviděl něco jinak, než předtím.

Běhá mi mráz po zádech, když pomyslím vlastně jak jsme snadno zranitelní, téměř nicotní...

Výborná. A silná

Jakub,: Dobrý nápad, to mě nenapadlo... Děkuji :)

Přemýšlí, jestli by poslednímu verši více neslušelo, kdyby se rozdělil na dva. Ano, narušila by se struktura, ale tím by ona otázka vynikla, čtenář by byl donucen u ní zůstat déle a dát na ní větší důraz. Jinak se mi báseň líbí, takový hezký odkaz devatenáctého století.