PRO SYSTÉM HLOUPÝ, PRO SEBE VOLNÝ

Seděl na lavičce a díval se na byty, které před lety pomáhal stavět. Lidé v nich svítili, večeřeli a řešili své malé, bezpečné světy. Pro ně byl jen stínem v montérkách, mužem, který kdysi míchal beton a dnes kolem nich prochází s tichým pozdravem, kterému sotva věnují pozornost.
On je v tom ale nechal. Dobrovolně si nasadil masku hlupáka jako neprůstřelnou vestu. Věděl, že pro ty, kteří měří svět penězi a tituly, bude vždycky jen „ten ze stavby“. A jemu to vyhovovalo. Ta maska mu totiž kupovala to nejdražší, co kdy vlastnil: klid.
Zatímco oni byli vězni ve svých vlastních systémech, on byl svobodný. On už totiž v pekle byl a vrátil se odtamtud pěšky.
Jeho ruce byly hrubé od vápna, ale jeho vnitřní svět byl čistší než jejich naleštěné obýváky. Už nepotřeboval alkohol, aby utlumil křik minulosti. Stačilo mu vědomí, že přežil vlastní konec.
Když se ho někdo pokusil soudit, jen se v duchu usmál své tajné větě: „Pro hlupáka každý hloupý.“ On už totiž nestavěl byty z cihel. Stavěl neviditelné mosty sám k sobě, k tomu malému, tichému klukovi z jara roku sedmdesát osm, kterému konečně mohl říct, že už se nemusí bát.
Byl čistý. Byl tady. A byl víc člověkem než všichni ti, kteří ho kdy odepsali.