Všem ženám přeji, aby každá měla svého Viktora.

Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

nenávist po 100 letech kdy při pátrání v matrikách se podařilo dohledat jméno toho kdo měl být otcem mého praděda....

Krátká povídka z víkendového workshopu tvůrčího psaní. Základ je pravdivý, ale na začátku byla jenom náhodně vyposlechnutá konverzace.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Drabble na zadaná slova: fajnšmekr*gól*super*biflovat (se) *perfektně

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

Je to z psychiatrického prostředí. Ale potřebuju znát váš názor jestli v psaní této povídky pokračovat a jestli ji publikovat. Jedná se o mou vlastní ne moc příjemnou zkušenost.

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Je to o ničem, ale o všem. Bez šance na pochopení. Ať už vámi, nebo mnou.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

jak jsem na svém těle měla to štěstí zažít význam slov DĚKUJI..

Kurva i já někdy potřebuju uspět a být vítězem. Tak proč né zrovna teď a u téhle servírky s pěknýma kozama?