Jak se tu asi žilo

Čas tudy prošel,

příběhy zavřel na závoru.

Vzdechy minulosti vnímá jen někdo.

Stromořadí odumřelé cestu značí,

zámek jde ztuha, však obzor otevírá.

Kdo hlídá? Žádný pes z Baskervillu.

Dech se tají, nitro svírá smutkem, dojetím.

Kolem šum hospodáře, sukno hospodyně, 

štěbetání drobotiny.

Jen třes prolétne tělem, 

jak vylezla bych z vody,

kladouc otázky sama sobě,

proč vše tak nějak zaniká.

Že by to bylo tím potem a dřinou, 

co z okolí prostupuje až do mé niternosti.

V té ospalosti z pohlcování všeho kolem je ouzko.

Oči slzavé, doprovod němý šťouchá do dlaně,

jít už tak brzy.

Proč doslova utéct, ne, prahnu po poznání.

Pohled jak polštářky prstů osahá téměř vše.

Vezmu sobě tu drobnost,

abych jí vdechla nový život a navrátím.

Budu se vracet a ztrácet čas, 

kterého je tak málo.

Ano, pokud v mlčení budu poznávat 

nebo jen žasnout,

jaká byla ta doba.