Před nedávnem jsem ve svém okolí dost často slýchal větu, že někdo nemá hnědý ramena (pokud někdo neví co to znamená, tak to vysvětlím), tak jsem o tom napsal krátký rytmický písňový text. V ženské osobě je to jenom z toho důvodu, že mi to tak vycházelo do rýmů.

dámy a pánové - mějme se rádi:)))

poslouchala jsem Pixies- where is my mind, je pro mě hodně důležitá.

člověku

nojo, no :-)

Jojo, to jsem si tak dlouho preparovala ve wordu, až je z toho takovéhle cosi... A proč? Vyčítat někomu osamělost je podle mě hloupé, především však, když o jejím důvodu vědí méně, než je zdrávo pro její zhodnocení...

o paměti

nevím, jak to správně pojmenovat... tak snad o prozření, o dospění člověka jako takového. Lehce pod vlivem Saint-Exupéryho. Asi nějak moc přemýšlím...

při koncertě Jamese Harriese, převedeno do ženské osoby, spjaté se mnou, cítí. třeba si ji pusťte ke čtení http://www.youtube.com/watch?v=x-t6yoCutaw&feature=related

Spousta pocitů a žádný příliš konkrétní

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

Zase asi trochu netypická...

Už mě unavujou ty hysterický řeči o tom, jak se všichni řítíme do horoucích pekel. Jo - jsem mimoň. Anebo mám štěstí na lidi, kterýma se obklopuju. Anebo - nejspíš obojí. A to je dobře :-) Pro kamaráda řezbáře a všechny ty, kteří vidí svět barevně :-)

básníkovi