políbení

:-*

Souhlas s Yasmin.

ten konec....!

Yana: puero: Ale já jel jenom na výlet do rodného města. Kámoš tu spí ve strašný kocovině, já piju nescafé blé, nic jinýho tu není, ale zas lepší jak nic. Celou noc se mnou spala border kolie kluk, pěkně mě hlídal. Za chvíli se ozve jinej kámoš, pojedem někam na výlet a toho násosku zbudíme a pojede taky. Na ty lysny asi nevyrazím a večer na tý oslavě snad nikdo nic mít nebude, starý perníkáří, hrůza lůza. Každopádně se bojím kouknout do peněženky, jestli tam nic není, tak jsem byl zas dobrej sponzor. Po Steinbeckovi, teď nevím jestli to píšu dobře a po jeho románu ověčeném Nobelovou cenou, Zima úzkosti, ta knížka si to podle mě nezasloužila, čtu Kerouacka, Můj bratr oceán a to je pohoda, sbalit se a vysrat se na všechno, to praktikuju a je mi fajn, Pa a dík, jdu na zahradu přemýšlet o vesmíru vyčištěném od lidí.

ale to je omyl, my máme rádi poezii s lidskou tváří a v té tvé alespoň já vidím člověka, trochu mimoně, trochu exota, ale hledajícího, bloudícího, utíkajícího a malinko nešťastného v téhle době, ale zase dostatečně realistického, aby to nezabalil, no vlastně to občas zabalíš a unikáš do těch svých světů, přinášíš mi svou poezií něco co bych asi jende nevyhledávala, a proto se mi líbí, čau

Cody Pomeray by řekl, že ve stavu nejvyšší nouze, kdy nevíš jak se rozhoudnout, jestli se něčemu vyhnout, nebo o něco přijít, se člověk může vždycky spolehnout na svoje hodnoty. V lese je kolikrát tak pusto, že si uvědomíš, že tam jsou ti při rozhodování hodnoty k ničemu, takže to asi platí jen v civilizaci. Marně vzpomínám na jediný moment, kdy bych narazil ve městě na houbu, do které bych mohl kopnout. Jen abych se mohl morálně rozhodovat, komu tím prospěju. Já jím jen kuřátka (takové ty maličké žluté hříbky) a to jedině ve vaječině, jinak hřib nedám do úst. Morální dilema. Společenská metaverze zákona jungle v podmínkách komerčních. Jíst před investorem houby, když už to jednou objednal a tvářit se falešně, nebo je nechat na kraji talíře? To samé poezie bez člověka. Poezie pro lidi, ale ne o lidech. Lež nebo víc než pravda? Vem si, že víc jak půlka všeho, co člověk dělá, dělá pro jakousi virtuální možnost, že v budoucnosti budou ještě nějací lidi. A až jednou nebudou, vesmír - dokonale vyčištěn od lidstva - bude dál trvat celou věčnost, poezie, nepoezie.

Možná už začínám psát jen o tom, co mám rád, protože co nemám rád mi nestojí za to, abych o tom psal.