Věci v životě Eve Hardin se začínají značně komplikovat. Shodou nešťastných událostí se ocitá ve velkém nebezpečí, do něhož jsou zapleteni všichni, na kterých jí záleží. Nastal čas, aby odložila masku a stala se tím, kým jí bylo předurčeno být.
přidáno 21.04.2024
hodnoceno 2
čteno 55(5)
posláno 0
Okna se rosila tajemstvími předešlých let. Halila tak obraz rozpitý deštěm, který se za nimi krčil. Smutek podzimního nebe schovával vše, co se tam venku za poslední generace změnilo. Šeptal do ticha místnosti v níž se všichni přítomní, ztraceni ve svých vlastních myšlenkách skláněli nad listem papíru naplněného otázkami o místní historii. Všichni, kromě paní Crystle Rose Hopkins, mladé středoškolské učitelky dějin a jedné studentky. Dívky známé, jako Eve Hardin.
Vlasy v barvě čerstvě napadlé sněhové přikrývky z části zakrývaly její bledý obličej. Zapletené do drobných copánků a falešných dredů jí spadaly přes ramena až k útlému pasu. Byly krásným kontrastem k tmavému, značně výstřednímu oblečení, které měla dívka na sobě.
Její vzhled by se dal nejlépe připodobnit moderní čarodějce. Rozhodně v sobě nesla dost tajemna, aby si to o ní mnozí mysleli. K vyvrácení takových povídaček nepomáhal ani zvláštní přívěsek, který se den co den houpal na dlouhém černém provázku z kůže uvázaného kolem jejího krku a nebo zlaté tetování táhnoucí se od zápěstí na pravé ruce, přes její hřbet až ke konečkům prstů.
Zdálo se být jen náhodnými, na sebe navazujícími malými ornamenty proplétajícími se mezi krátkými různě zatočenými čárami, ve skutečnosti šlo ale o věty napsané v lidem neznámém jazyce. O věštbu, která Eve každý den připomínala odkud pochází.
Dnes své dlouhé nohy skrývala v delších bílých ponožkách, shrnutých ke kotníkům a těžkopádných, jen napůl zavázaných vysokých botách z černé kůže. Přes krátké, obepnuté šaty stejné barvy s dlouhým rukávem a širokým rolákem měla zapnutý pásek s kovovou přezkou. Držel něco, co připomínalo rozevlátou sukni s příliš velkým rozparkem vpředu, než aby mohla být samostatným kouskem oblečení. Lehká, téměř průsvitná tmavě modrá látka spadala z jejích překřížených nohou až k zemi. Snášela se od jejích boků, lehce jako soumrak nad koncem dne. Kratší černá kožená vesta jen zdůrazňovala nesoulad mezi křehkostí dívčina těla a skrz styl zhmotněný obraz jejího charakteru.
Nebyla temná nebo zlá. Jen pro ostatní zůstávala už léta takovou chodící záhadou. Mohlo by se zdát, že je ztracená. Že se svým vzhledem snaží volat o pomoc. Však nikdo, než právě lidé toho názoru, nemohli být dál od pravdy. Eve přesně věděla kdo je a alespoň tuhle část svojí osobnosti nechtěla skrývat.
Velmi světlé, skoro až průzračně modré oči, skryté pod hustým vějířem dlouhých řas směřovaly k oknu. Eve seděla v tichosti a čekala na zvonění. Už dávno odpověděla na všechny otázky. Ne snad proto, že by byla nějak výrazně chytřejší než ostatní nebo se po večerech s libostí nořila do právě probírané školní látky, ale zkrátka proto, protože všechny otázky i odpovědi už znala nazpaměť. školský systém se za dlouhá léta nijak nezměnil. Více méně ani to, co se děti v lavicích státních škol učily. Což se pro Eve zdálo být někdy výhodou a jindy zase prokletím.
Využila volné chvíle a s chutí propadala hlučně se připomínajícím představám. Vše kolem ní ustupovalo, zatímco se vzpomínky dávných časů probouzely k životu. Z její hlavy se potají vykrádaly na povrch a měnily přítomnost na mlžný opar minulosti.
Už se nenacházela v téměř 150 let staré budově střední umělecké školy, ale v nedávno dostavěné, právě otevřené základní škole pro dívky.
"5. Května 1879. Vítejte studenti." stálo na tabuli u katedry místního učitele. S knírkem zatočeným do špičky důležitě postával před třídou plnou dívek oblečených do bílých punčošek. Pan Meyers byl nejpovolanější ze všech, neboť´ byl studovaný. Role prvního učitele dvou sousedících vesniček tak nemohla patřit nikomu jinému, než právě jemu. To, jak nevhodně se k dívkám ve své třídě choval už nikdo neviděl. Nebo to jednoduše nechtěl řešit.
Usazená na dřevěné lavici, za dlouhým stolem z masivu, přejela Eve pohledem po dávno ztraceném světě za okny místnosti. Zahalený do záře příjemného letního slunce připomínal dívce zlatý věk jejího dlouhého života. Kochala se velkým parkem s bukovou alejí kolem prašné cesty, který se rozprostíral před budovou. Cesta kruhem opisovala velkou kašnu před hlavním vstupem a vracela se zpět tam, odkud ke škole mířila. Nalevo od příjezdové cesty se na kraji lesa vyjímal krásný dřevěný altán natřený na bílo. Mladé dámy si v něm o přestávkách na oběd dělily své doma chystané sendviče a na kousky nakrájené ovoce. Povídaly si o životě, o klucích ze sousedství a nejnovějších drbech. Byly ukázněné, tiché a měly v sobě přesně tolik mravnosti, kolik se od mladých dam té doby očekávalo.
Tehdy jim vlasy ještě zdobily mašle a místo kalhot nosily pouze společností schválené šaty, spíchnuté pod rukou svých matek nebo ušité místní švadlenou, a jen málokdy po ukončení základního vzdělání pokračovaly ve studiu dál. Neočekávalo se od nich, že budou chytré. Měly být užitečné a praktické. To se ale naštěstí začalo brzy měnit.
Jen pár let na to se z dívčí školy stala škola mísená. Krom rozšíření prostor a postavení dvou věží po obou stranách původní budovy školy se mnohé nezměnilo. Jen se dlouhé lavice se stoly rozdělily na dvě řady a o přestávkách kolem altánu, kde děvčata obědvala, pobíhali neukáznění mladíci. Pokřikovali na ně nebo jeden na druhého. Prali se, většinou jen ze srandy a tahaly holky za sukně nebo copy. Když pak všichni pomalu dospívali, začali se chlapci zklidňovat a neskrývaně dvořit dospívajícím mladým dámám, na které byl kladen nátlak, aby si našly vhodného muže, který by je zaopatřil a byl přinejmenším ucházejícím dárcem pro genetickou výbavu jejich dětí.
Byl to zcela jiný svět. K nepoznání od toho dnešního. Přes to vše těžké však v mnohém o tolik čistší a jednodušší než ten, ve kterém žila Eve Hardin.
Teď´ se za okny rozprostíral vydlážděný chodník, lavičky popsané graffiti a věčně plné odpadkové koše. Kovová zábradlí dělila společný prostor a školní skatepark. Pár stromů, v létě stínících jen malou část rozpáleného centra městečka, připomínalo dávnou zeleň, a v místě kde stával altán se tyčila budova tělocvičny. Po kašně nezbylo ani památky. Prašnou cestu nahradila hlavní silnice, kterou od pozemků školy dělil úzký travnatý pás. Řítila se po ní auta všech možných značek, barev i roků výroby.
Kolem původní budovy základní školy, která stála někde v polích a lukách mezi dvěma vesnicemi se postupem času postavilo tolik rodinných domů, obchůdků, penzionů a restaurací, až se propojily v městečko Shade Hill, nesoucí svůj název kvůli nedalekým horám, které při východu slunce dlouho stínily jeho velkou část.
Byl to smutný pohled. Nezdálo se ale, že by tížil někdo jiného, než právě Eve. Nebyl nikdo, kdo by pamatoval. Nikdo, kdo by tolik jiný svět zažil. Snad jen ten melancholický pláč nebes, tiše podtrhující pachuť hořko sladkých vzpomínek, který tu byl dávno před ní. Točil se v nekonečných kruzích svého vlastního cyklu, aby se mohl stát svědkem toho všeho, co se na Zemi událo už od počátku věků.
Eve si tiše povzdechla, když pomyslela na to, kolik se změnilo. Mnohé bylo zničeno, aby mohlo být vytvořeno nové. Modernější. Odpovídající době. Všem těm nařízením a protokolům.
Chyběly jí ty stěny z šedých cihel, dávno schované pod zateplením a nevkusnou žlutou fasádou zářící do okolí. Dřevěné okenice natřené bílou barvou. Už je nikdo nepovažoval za stylové nebo přinejmenším romantické. Věže po stranách budovy, ukrývající vyhlídková místa byly pryč. V roce 1994 srovnány se zemí a nahrazeny terasami pro studenty. Toho by Eve snad ani nelitovala, nebýt všech tajemství a vzpomínek, které mlčky střežily. Zůstávalo totiž faktem, že se v okolí už nebylo na co dívat.
Vše to zmizelo. Nebo lépe, změnilo se. Bylo nahrazeno. Jen ta okna zůstávala stejná. Bíle orámovaná, dělená do dvanácti částí, stejně, jako lidský rok. Skleněných výplní v nich bylo přesně tolik, kolik životů Eve na Zemi doposud prožila. Pod jiným jménem, s jinou tváří. Předstírajíc, že je jen a pouze obyčejný člověk.
přidáno 28.04.2024 - 17:57
Sasanka: Děkuji. :) ano, pokračování sem hodím. Je to úplně jiné, za dva roky psaní jsem se posunula, myslím si. Stará kniha projde úpravou, nejsem s ní teď moc spokojená... chce více péče, cítím to. Vnímám. :) takže souhlasím.

Zatím ne, momentálně se zaměřuji na Eve a uvidíme, co dál. Našla si mě agentka, tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet.
přidáno 28.04.2024 - 08:32
Nehledě na obsah, je to dobře napsané. Jinak zajímavý námět, snad bude pokračování. Je zvláštní, že oproti minulému textu je mezi nimi obrovský rozdíl. Jo a už ti něco vyšlo?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Druhý život Eve Hardin - Kapitola 1 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Květina
Předchozí dílo autora : Mám šanci?

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku