Můj pet peeve je zakládání žen do jednoho šanonu, jako kdyby šlo o jeden kumul nakladenejch pavoučích vajec, ne o konkrétní lidi a individuální osobnosti. Ueh. A ještě tihle mudrcové, o který si nikdo neopřel ani dveře od kočičího záchoda.

Leslie: Je pro mě smutný, že i po letech je platná. Děkuju za pohled)

Aha, já jsem měla psanecké narozeniny, jsem si říkala, co se to tu stalo) Děkuju všem za znovuzastavení.

Orionka: Souhlasím, zní mi to trochu amišsky.

Někdy není třeba bránit se průtrži. Sama sobě budeš po namrzlým dešti důvodem roztát.

Čistě z pozorovatelského hlediska, proběhlo u tebe jakési osvobození od nutnosti druhého člověka a pak tě pokořil první kontakt s dalším. Tak mi to zní. Nejspíš do toho projektuju sama sebe a jsem zklamaná, že se do příběhu musel vrátit někdo další (já už o jiných psát nechci). Básnicky je to skvělý.

Trochublázen: Děkuju za vlídnost. Často mám pocit, že ten zápisník potřebuju spálit, protože už nedokážu tvořit jako dřív. Možná jen některý věci potřebujou vyhnisat.

Neu: Přesně proto jsem to nemohla zkrátit. Musela dopsat, i když jsem několikrát pokládala tužku a chtěla odejít od stolu. Je to vyčerpávající.

Leslie: Děkuju za utracený slova, jsem za ně vděčná. Snažila jsem se jen zachytit... nádechy mezi ranami, tak nějak? Věnovat metafory správným směrem.

Ve strachu je zamítnutí skutečnosti. Nemožno připustit, že se takový věci dějou, protože by se pak mohlo stát, že jejich zhmotnění je arbitrární a mimo kontrolu, že.

Někdy není selhání chvíli nevstat.

Mě někdy tak rozčiluje, jak moc se umíš trefit.

Mám už nějakou dobu talent kliknout na náhodnou báseň a trefit se do něčeho, co se trefí do něčeho mně. Těžko se někdy hledat, když není v povrchu o co se zachytit.
(gajda: Nezvykle minerální mě rozesmálo :)

Tak proč ji mazat? Na pochopení v závěru až tak nezáleží. Osobně nemám kontext, ale cítím z toho něco silnýho, a to mi stačí.

Už pár let sedím ve vlastním tichu. Není ho lze prolomit.

:)

Jo! Tahle sedla, děkuju.

Tohle je milý! Asi se ti tu chvilku pozdržím.

Jsem v poetický zácpě už dva roky a „tady určitě napíšu skvělou báseň“ mi bolestivě rozezvonilo nostalgii.

Asi bych se tomuhle volnýmu proudu myšlenek nesnažila dávat mašli na závěr, nemusí ji mít. Trochu mi to shodilo celkovou hodnotu a narušilo tón.
Ale mohl by to být začátek něčeho.