Nepiš, když nevíš

Dusím se myšlenkami,
neschopen je vyjádřit.
Tužka mi padá z ruky.
Papír nepřijímá řádky,
jako by na něm byla vrstva
neviditelné autokorekce.
Nemluv, nevyjadřuj se
svědomí ke mně mluví:
“nepiš, když nevíš.”

Zažil jsem všechno,
pochopil sotva zlomek.

Lidi mluví na psy
a na sebe štěkají.
Vim proc velryby plavou ke břehu,
ale nerozumím proč my plaveme ze břehu k velrybám.
Chápu, že květiny potřebují vodu,
ale proč my potřebujeme květiny trhat ?
A proč trháme stránky knih,
ktere roztrhaly nás ?

Jiný názor bolí
a my se pokrytecky zlobíme.

Viděl jsem lidi, kteří unesli stokilová závaží
a vzápětí neunesli opačný názor.
Mlčky snášíme bití od partnera.
Tolerujeme rasismus, přehlížíme hlad
a nesnášíme lidi, kteří se nechtějí rozmnožovat.
"Rodina je totiž základ."
Říkáme a pěníme, když někdo nesouhlasí.
Tvrdíme, jak jsme pyšní na rodinné hodnoty
a nikdy jsme si nepřečetli básně
vlastní dcery
ani když nám je zoufalá
sypala z papírové krabice
na postel.

Na ulicích nemilosrdně prší život
a těm co sedí pod falešnou střechou jistoty
prší do duše.

Jistoty...
Nikdy nebyly, nikdy nebudou
a přesto právě za ně platíme nejvíc.
Pravda bolí víc než smrt,
přesto smrti se víc bojíme.
Být vrahem je snazší, než být upřímný.
Střílej ostré náboje do slepých lidí
a půjdeš sedět do osamění.
Ale střílej ostré názory do slepých iluzí
a okamžitě tě bez lítosti ukamenujou.
Víra jednou zabije každého,
ale kdo nevěří umírá celý život.
Sám,
s tužkou v ruce
těžkou hlavou
a prázdnými řádky.