Zajímavý pocit. I když vypovídá víc o tobě než o místě nad Kolčavkou.

Amelie M.: Přiznávám se, že jsem povahu Petra Němce vykreslil/a možná až příliš extrémně, ačkoliv třeba ve filmu Na větrné hůrce jsem viděl/a i despotičtější osoby. V závěru tohoto románu jsem chtěl/a ukázat, že zrovna u Petra Němce jde právě hlavně o to "skálopevné" přesvědčení nabyté od rodičů a postupně utvrzené. Máš pravdu, že po své manželce značně "dupe", ale ona je zase taková, že si to navenek nechává líbit a ještě ho v tom podporuje, protože je také vychovaná k tomu, že to "tak má být". A Melanie Navrátil by se měla ke konci děje naučit je pochopit a vyjít s nimi po dobrém, aniž by se museli změnit.

Co se týče legín a tolerance, jde hodně o to, jak má člověk nastavené hranice, a ty mu stanovuje kultura, kterou si osvojil. V různých kulturách jsou ty hranice různé - třeba Filipu Navrátilovi by doma neprošlo, kdyby tam chtěl chodit úplně nahý, nebo třeba jen ve spodním prádle. Oproti tomu v některých indiánských kmenech (asi v Africe, ale nevím to jistě) je to zcela normální a běžné. Ale podstatné je, že ty hranice nejsou vrozené a člověk, když chce, je může měnit a posouvat i za svého života. (Ačkoliv mladí lidé k tomu mají určitě lepší předpoklady než staří.)

Dita Navrátil vyrostla v téže rodině jako Petr Němec, byla podobně vychovaná, ale poznala a přijala jinou kulturu, proto Petra Němce chápe, ale současně se nechce řídit jeho představami.

Amelie M.: Promiň, že trochu odbočím od tématu, ale určitě jde o Navrátila? Vychovávat cizí dítě se v této kapitole snaží, myslím, spíš Petr Němec.

Co se týče té paruky, odhadla jsi dobře, že se Filip Navrátil tak trochu "hledá". Hravě si zkouší všechno možné, i to, co lidé běžně nenosí. Prostě si to chce vyzkoušet a rodiče mu nebrání. Časem sám pozná, co se vyplatí a co ne.

Amelie M.: U nás obvykle mívají společné příjmení lidé v jedné rodině (historicky bylo vyjádřit příslušnost k rodině hlavním účelem příjmení). Třeba Jana Zlomilová a Petr Zlomil mají společné příjmení, proto se mohou oslovovat "Jano"/"Petře", ale třeba Jana Zlomilová a Bernard Koniklecový společné příjmení nemají, takže se musejí oslovovat "Jano Zlomilová"/"Bernarde Koniklecový". Přitom se (v eichlerské češtině) nezkoumá, zda je společné příjmení pouze náhoda či důsledek příslušnosti k rodině. Důvod je zde estetický - kdyby se oslovovali navzájem "Jano Zlomilová" a "Petře Zlomile", mohlo by to působit neesteticky.

Úplné a přesné vysvětlení toho vágního pojmu "společné příjmení" je možné, ale celkem složité; v případě zájmu ho najdeš na http://ekrejcixf.sweb.cz/e_jazyk.htm#e08 v sekci "Relace koherence příjmení a rodných jmen".

Děkuji, že ses zeptala. Snad jsem tě moc nezahrnul/a.

Amelie M.: Severáka kdysi šedí hoši docela zaujali, tak mě jeho zájem inspiroval k tomu tuto epizodu napsat. Ale tvoje komentáře mě také inspirovaly (a podstatně víc než Severákovy), takže pokud z nich někdy vzejde samostatná epizoda, určitě si na tebe ve věnování vzpomenu. :)

Amelie M.: Tělesnou výchovu ve fitness centru bez dozoru jsem sám/a zažil/a. Byla to skvělá příležitost lépe se poznat se zbytkem třídy. Jen tam nebyla ta pizza, ta mi chyběla... ;-)

S těmi "pohodovými podvůdky" je to zajímavý postřeh, to mě ani nenapadlo, ale opravdu to odpovídá. :))

Amelie M.: To víš, pro některé profesory je jejich předmět důležitější než studenti (zvlášť ti studenti, kteří jejich předmět už nestudují a ani dřív v něm nevynikali) a profesor Srp k nim určitě patří. Navíc v EDDR jsou profesoři na gymnáziu za dospělé studenty už mnohem méně zodpovědní než třeba u nás.

Amelie M.: Mám radost, že se ti tato epizoda líbila. :) Třeba k tomu Astřinu vtípku s tričkem mě inspirovalo jedno video na YouTube.

Přemýšlím nad tou reakcí Mojí vinné révy na Ester Krejčí, moc ti děkuji, že ses o tom zmínila. Nějak mě nenapadlo, že Ester Krejčí tak vlastně říká, že jí na Mojí vinné révě záleží. A nejsem si moc jistý/á, co vlastně Moje vinná réva očekávala - zda jen laskavou, ale bezobsažnou útěchu, praktickou radu či obojí... Nejspíš to sama nevěděla. V některých věcech jsou moje postavy od běžných lidí odlišné záměrně, ale některé odlišnosti jsou způsobeny mým nedostatkem zkušeností a toto by mohl být ten druhý případ.

Ten rozhovor Mojí vinné révy s Larisem je trochu na okraji toho, co jsem schopen/a psát. Myslím, že jiní by něco takového napsali lépe.

Severak: Děkuji za komentář. Myslel/a jsem to tak, že ICQ lidé používali před Skypem. Když tak to tvrzení odstraním, aby nemátlo...

poll: Děkuji. :)

Také mi na té nahrávce chybí "žbluňk", jinak ostatní efekty oceňuji. Možná bych to trochu zrychlil/a, protože to téma mi nepřipadne tak moc k zamyšlení, takže se při tomto tempu celkem rychle začínám nudit. (Ale to může být problém mého vkusu.)

Povídka je velmi pěkně napsaná. Působí na mě dojmem jakési výjimečnosti, něco jako "cítím pocity, které ještě nikdy nikdo necítil", což jí hodně přidává na zajímavosti. Příjemně ji odlehčují neobyčejně popsané momenty jako "Bez mrknutí jsem koukala před sebe a pomalu jsem se s hlasitým výdechem sesouvala dolů podél zdi." nebo "Obtočila se kolem mě a já se nyní ocitla mezi ní a vzrostlým topolem."

Velmi moudré mi připadá "Nejspíš ale člověk musí spoustu věcí ztratit a začít znovu od začátku, aby si uvědomil, co doopravdy od života očekává."

Ve srovnání s Princeznou Niou mi tam chybí jména, postavy jsou vlastně jen já, on a ona, ale možná že by se tam žánrově nehodila.

Závěr stojí za zamyšlení. Nebylo to spíš naopak, tedy že její duše (= rozum) patřila jejímu muži, zatímco její srdce (= pocity) už směřovalo k ní? Vždyť přece její muž byl dokonalý (až nerealisticky, něco jako Tom Sloane v seriálu Daria), což je spíš rozumová kvalita, zatímco ona v ní vyvolávala lásku a přitažlivost, tedy spíš pocity.

Amelie M.: Pro zajímavost, reklamy na Horkou bramboru jsou inspirované fiktivním televizním pořadem Nemocný svět (Sick Sad World) ze seriálu Daria.

Je v pořádku, že se ti tato epizoda nelíbila. Nemyslím, že by byla špatná, spíš byla jen výrazně jiná než ostatní a méně hlubokomyslná. Původně jsem chtěl/a mít také "muzikální" epizodu (seriály Daria a Buffy, přemožitelka upírů, ji mají), ale realistickou.

Rozhodně děkuji za negativní komentář, i takové mi pomáhají. :)

Amelie M.: Angyklos jsou jednobarevné unisex šaty používané v EDDR jako nejčastější druh společenského oděvu a při takových situacích jako maturita bývá i vyžadována, není však stanoveno žádné omezení, kdy ji nenosit, takže řada lidí (v seriálu zejména sestry Janů) ji nosí všude. Podrobnější pojednání o angyklos a historii toho názvu najdeš na http://ekrejcixf.sweb.cz/e_angy.htm#angyklos .

S vymýšlením různých věcí je to trochu složitější. Takové věci jako EDDR, eichlerskou češtinu či angyklos jsem vymýšlel/a postupně spoustu let, nezřídka mají podrobně promyšlenou historii a teprve mnohem později si našly svou roli v některém z příběhů. Jsou prostě součástí imaginárního světa, který roste v mé mysli a občas se s některou z nich postavy příběhu setkají, někdy i docela záměrně, jindy jen náhodou.

"postavy v seriálu mi přijdou „jiné“.. takové, jakoby bez většího zájmu o okolní svět a lidi v něm.. nemají potřebu nějakého většího družení se a tak dál.. jsou raději samy se sebou" - myslím, že je to vynikající charakteristika jak většiny postav, tak i první série seriálu. Teď bych se měl/a zamyslet nad tím, proč to tak je a jak by to vypadalo jinak. Nebyl to záměr, možná jsem měl/a nedostatek zkušeností... V každém případě za tento postřeh moc děkuji, stojí mi za přemýšlení. :)

Amelie M.: "moje vinná réva je mi sympatická" - Mně také, v této epizodě hlavně v části 11. Na Válské skále. :)

Amelie M.: Velice děkuji za ten postřeh o soupisu postav. Teď jsem si uvědomil/a, že ve filmech bývaly kdysi titulky na začátku, ale dnešní filmy už mívají hlavní titulky obvykle na konci a bude to mít asi ten stejný důvod. (Neodstrašovat diváky.) Takže od příští epizody Ester Krejčí začnu dávat soupis postav až na konec a možná i trochu vylepším formát, aby to vypadalo jako titulky.

Myslím, že zatímco úkolem spisovatele je napsat dílo, skoro stejně významný je i úkol čtenáře najít způsob, jak dílo číst. Některá díla jsou vyloženě založena na tom, že se čtou velmi obtížně, např. Odysseus Jamese Joyce. Já bych chtěl/a, aby moje díla byla pokud možno čitelná a pochopitelná co nejlépe (nejsnadněji), ale přesto tam vždy určitá snaha na straně čtenáře musí být. A chválím tě, že jsi v této snaze uspěla. :)

Mám velikou radost, že se ti líbí Ester Krejčí a její rodiče. :) Mně osobně jsou také docela sympatičtí. A přitom Ester Krejčí obvykle dělá dost negativní první dojem (třeba v Únikovém reflexu měla vyloženě nepřátelskou náladu).

Amelie M.: Žasnu nad tím, kolik a jak různých lidí znáš nebo jsi o nich alespoň slyšela. Je poznat, že tě opravdu zajímá, jací lidé jsou. :)

Co se týče požadavku JZ na BK, nemám sam/a příliš jasnou představu o tom, co je normální a co ne. Ale máš pravdu, že určitá "jinakost" k tomu seriálu patří.

A tu část s výhonky fazole jsem asi málo promyslel/a. EK tím senzitivním rozhovorem myslela, že bude vnímavější než obvykle (tzn. že nebude používat dlouhé, složité věty plné cizích slov, na jaké je zvyklá, ale přizpůsobí svoje vyjadřování BJ), BJ je totiž plachá a hodně citlivá, takže by normálně s EK asi nemluvila.

Amelie M.: "taková zjevná manipulace" - Myšlenka byla taková, že Ester Krejčí nemá ráda, když se někdo snaží s lidmi manipulovat, a když MVR nabízela "nádherný" příběh, znělo jí to, jako že chce přimět všechny, aby si ten příběh poslechli. Ale uznávám, že to tam zní trochu rušivě, bez toho by to možná bylo lepší.

Na jménech si dávám záležet, je to jedna z věcí, k nimž mě inspiroval J. R. R. Tolkien. Ten když vymýšlel příběh, začal od jmen a pak teprve uvažovat o tom, komu patří a co se jim stalo.

Amelie M.: "Růžový věci" - ta situace je podle mě taková vzorová situace, kdy okolí nutí člověka přijmout jakési skupinové postoje; je to manipulativní logika typu "Kluci mají rádi modrou; ty jsi kluk, tak máš mít rád modrou; pokud ne, tak jsi špatný kluk a nikdo tě nebude mít rád."

Nádherné počasí. :D Také mi tato část připadala "super", když jsem to psal/a. Byla to příjemná náhoda, že to tak vyšlo. :)

Pravidla na on/ona v eichlerské češtině existují; formální popis je dost složitý (on i výklad normální české mluvnice má nějakých 130 stran), ale základní myšlenky by se daly shrnout takto:

- Gramatický rod nevyjadřuje pohlaví ani životnost. (Prakticky jde jen o pomocnou gramatickou kategorii, která již nenese žádný reálný význam.) Pokud určité slovo pohlaví či životnost vyjadřuje, musí to být součástí jeho vlastního významu (např. dívka či nebožtík).

- Použitý gramatický rod se odvozuje od rodu jména (obecného či vlastního), pod kterým o dané osobě či věci uvažujeme (židle je ona, profesor je on, okurka je ona, okurek je on). V případě zájména já odvozuje mluvčí jeho rod podle vlastního jména, se kterým se v dané situaci identifikuje. (Tzn. pokud si říká "Jana Kropáčová", říká proto: "Řekla jsem.")

- Pokud označujeme osobu či věc více jmény, vybere se jedno z nich, přednost mají zpravidla vlastní jména. (Např. profesor Sonetová je ona, dáda Fortunát je on, zpěvák-žena může být jak on, tak ona. Pozor, platí to i u neživých věcí, takže třeba hudební skupina Kabát je on!)

- Pokud mluvíme o vícečlenné skupině, rod se řídí podle libovolného členu (pokud jsou členy ve větě vyjádřeny, podle nejbližšího) a číslo je vždy množné. Tzn. mluvíme-li o skupině, kterou tvoří dělník a chůva, můžeme ji označovat oni (jako dělníci) i ony (jako chůvy), ale už ne jako ona (žádný člen není středního rodu). To platí i pro neurčité skupiny jako všichni = všechny, každý = každá apod.

- Zpodstatnělá přídavná jména měkká (např. věřící, cestující, vyučující apod.) jsou pouze ženského rodu, tvrdá pak obykle mužského i ženského rodu bez rozlišení významu (hajná = hajný). U podstatných jmen existují snad všechny možné kombinace, tam to závisí na konkrétním slově.

Pauza na frustraci - to jsem nemyslel/a tak, že se na obrazovce objeví titulek po dobu pěti minut, ale že se tam jen na chvilku objeví titulek oznamující, že v příběhu mezitím pět minut uplynulo. Možná by to chtělo jinak zformulovat, aby to bylo pochopitelnější...

Mám radost, že se tí líbí shrnutí epizod (závěry). :)

Amelie M.: Myslím, že jsi udělala dobře, že jsi nezačala od začátku. U většiny seriálů, které znám, je několik prvních dílů trochu horších, snad proto, že autoři teprve hledali, jak má ten seriál vypadat. U Ester Krejčí je to také tak, takže při čtení od začátku mohou ty první díly některé čtenáře odradit. Myslím, že nejlepší je najít si pro začátek něco, co čtenáře zajímá, a začít tím.

Poradila sis s eichlerskou češtinou velice pěkně, když jsi pochopila slova jako dáda a zrozenec. Se slovem 'dítě' mám trochu problém, protože si myslím, že si pod ním většina lidí představí nedospělého člověka. Když třeba povím: "Představ si, že dítě mého pradědečka dnes odchází do důchodu," jak si to dítě představíš?

Ten závěr "V některých situacích" - vidím to jinak, ale bylo by to na delší diskusi, možná o tom napíšu úvahu.

V dopise může být člověk mnohem upřímnější než při osobním kontaktu, je snažší odložit stud a strach z následků. A ten dopis ukazuje, že Radek ani v té době hluboko uvnitř není takový, jak se tváří, že je to jen jakási maska, kterou si musel "nasadit" kvůli okolnostem, které ho potkaly.

Už tvůj první komentář se mi líbí, určitě chválím, že jsi zdůraznila, co tě pobavilo a které myšlenky tě zaujaly. :) To dělej určitě i v dalších komentářích. A o to protkání zajímavými poznatky a myšlenkami se rozhodně snažím v celém seriálu, je to pro mě asi hlavní přidaná hodnota Ester Krejčí ve srovnání s jinými seriály, takže pokud tam opravdu jsou, je to dobře. :)