přidáno 27.04.2015
hodnoceno 10
čteno 646(15)
posláno 0
  Nikdy jsem nevěřila, že by jeden pohled do očí mohl změnit tolik. Nevěřila jsem, že bych se po deseti letech spokojeného manželství byla schopná cítit tak sama sebou. Přesto stačil jeden večer, který mi dokázal, jak moc jsem se ve všem mýlila a jak moc jsem si byla vším tak jistá, aniž bych věděla, kdo vlastně jsem.
  Když jsem si před deseti lety brala svého muže, byl to nejšťastnější den mého života. Jednoho krásného slunečného dne na konci června jsme si řekli svoje ano a společně s našimi blízkými přáteli a rodinou jsme oslavovali začátek našeho nového společného života. Právě tam jsem ji spatřila poprvé.
  Tenkrát byla ještě malá holka, přesto z ní v jejich patnácti letech vyzařovalo jakési tajemno. Měla smutný a zamyšlený pohled, ale když se usmála, dolíčky v jejich tvářích prozrazovaly její veselou a nespoutanou povahu. Pokaždé když se na mě podívala, měla na tváři nevinný dětský úsměv. Přeci jen ale v tom úsměvu bylo něco víc, než by se dalo očekávat od dítěte, které poprvé v životě tančilo s nevěstou.
  Od toho dne plynuly mé dny více či méně rutinně. S manželem jsme málokdy měli rozepře. A když už k tomu došlo, byli jsme schopní společnými silami vyřešit jakékoliv problémy. Já se hádat nikdy neuměla a on se svou mírnou s vstřícnou povahou zřídkakdy vyvolával konflikty. Milovali jsme se od prvního dne, kdy jsme se potkali. Naše láska se zdála být neotřesitelná a náš syn jen upevnil naše manželské pouto. Všichni nás považovali za dokonalou rodinu.
  Možná to byla ta dokonalost, která způsobila, že jsem už takhle nemohla dál. Jak je paradoxní, že pocit toho, že máte v životě všechno, po čem jste kdy toužili, vás donutí všechny ty věci během několika hodin zavrhnout a znehodnotit. Právě ten pocit vás dokáže přivést na cestu, kde každý váš krok vás může stát všechno. Nejspíš ale člověk musí spoustu věcí ztratit a začít znovu od začátku, aby si uvědomil, co doopravdy od života očekává.
  Deset let poté, co jsem si vzala svého muže, jsme společně šli na jednu rodinnou oslavu. Měl to být další příjemně strávený den v širokém kruhu příbuzných. Byl první z teplých jarních dnů. Slunce příjemně hřálo ve vlasech a mírný vánek si pohrával s dokonalými účesy všech přítomných slečen a paní, které se za doprovodu pánů shromáždily před místem konání oslavy.
  Tetičky, strýčkové, sestřenky, bratránci, jejich děti… a mezi nimi byla i ona. O deset let starší, o deset let vyspělejší, tak stejná a přeci tak jiná. Byla oblečená do tmavě modrých saténových šatů, které jí sahaly těsně nad kolena, a slušelo jí to tak, že se všichni kluci dívali jejím směrem.
  Když si u oběda sedla naproti a při přípitku pozvedla svou skleničku, jako první se podívala na mě a přiťukla si se mnou. „Na zdraví,“ pousmála se a svůj pohled ještě chvíli nebyla schopná zaměřit jinam, jako by se nad něčím zamyslela. A stejně tak jsem se zamyslela i já.
  „Mami, já mám žízeň.“ Náš malý syn se marně natahoval po skleničce uprostřed stolu. „Mami, mami!“
  Jakmile jsem se otočila, uviděla jsem manžela, jak ihned bez jakékoliv připomínky synovi skleničku podal. Ach, jak byl skvělý. Nikdy se na nic neptal a věděl přesně, co a jak je třeba udělat, a nikdy mi nic nevyčítal.
  Naproti sedící pětadvacetiletá slečna věnovala našemu synovi a pak i mému muži pohled, který jsem u ní toho dne viděla ještě mnohokrát. Když jsme k večeru s manželem tancovali, cítila jsem její oči, jak se dívají naším směrem, a to mě znervózňovalo. Nikdy jsem na svého muže nežárlila a vždy jsme si v našem vztahu maximálně důvěřovali. K nedůvěře nebyl důvod – vždyť jsme přeci byli dokonalý pár. Ona ale mohla za to, že jsem se v té chvíli cítila nejistě. Netušila jsem, co od ní čekat. Co také může člověk čekat od tajemné slečny, která toho za celý den příliš neřekla a čím dál častěji posílala směrem k mému muži svůdné pohledy.
  Večer byl plný zábavy. Syna jsme zavezli k babičce a mohli jsme si tak užít noc jen sami dva. Neustále se jedno, pilo a tancovalo. Po pár panácích jsem byla ve skvělé náladě a celou oslavu jsem si opravdu užívala. Když kapela dohrála další písničku, využila jsem toho, abych si dala pauzu od tancování. „Promiň, musím na záchod.“ Manžel jen přikývl a nabídl mi, že mi skočí pro něco k pití.
  Jakmile jsem otevřela dveře toalety, spatřila jsem ji, jak stála u umyvadla, držela se za jeho okraj a upřeně na sebe hleděla do zrcadla. Periferně si mě všimla, nicméně jen pomalu otočila svou hlavu a pokusila se o letmý úsměv. Nevěřila jsem, že by její výraz mohl být až tak nevinný.
  Měla jsem v hlavě spoustu otázek. „Proč…“ znejistěla jsem zpočátku, „proč se celý večer tak díváš na mého muže?“
  „Jak?“
  Jak jenom mohla dělat, že neví? Nebo si snad se mnou chtěla hrát? „Celý večer ho pozoruješ jako nějakou lovnou zvěř.“ Chtěla jsem k tomu hned přidat, že přeci se chlapů kolem ní motá víc než dost. Sama jsem viděla, jak jeden druhého předháněl, aby ji pozvali na drink.
  Ale zatímco já uvažovala, jak jí vysvětlit, ať mého muže nechá na pokoji, ona zakroutila hlavou a začala se smát. „Já se ale nedívala na něho.“
  Chtěla jsem se zeptat, jak to myslí. Dřív než jsem to ale stačila udělat, objevily se jí v očích plamínky a na tváři další smyslný úsměv, o němž jsem si až do této chvíle myslela, že byl celou dobu určen mému manželovi. Udělala dva kroky směrem ke mně a využila toho, že jsem stála u dveří a neměla jsem možnost před ní ustoupit.
  Zlehka se dotkla mých ramen, opřela mě o zeď a sama se opřela o mě. Upřeně se dívala do mých očí a já měla pocit, že kdyby mě nedržela, samou lehkostí bych odletěla. Ucítila jsem její dech na svých ústech a roztřásla se mi kolena, když svými rty objala ty mé. A jakoby tušila mé rozpaky, po tomto jediném polibku se ode mě oddálila, otevřela dveře a nenápadně vyklouzla ven. Bez mrknutí jsem koukala před sebe a pomalu jsem se s hlasitým výdechem sesouvala dolů podél zdi.
  Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho, co jsem právě zažila, vzpamatovala. Nechápala jsem téměř nic. Především jsem nechápala to, jak jsem mohla nevidět, že objektem jejího zájmu nebyl můj muž, ale byla jsem to já. Proč já? Proč zrovna ona? Proč jenom mi nebyla lhostejná?
  Když jsem opustila toalety, okamžitě jsem se vrátila ke stolu, kde na mě čekal můj manžel s pitím. „Copak tě tak dlouho zdrželo?“ zeptal se bez náznaku výčitky v hlase. Než jsem mu však stačila odpovědět, mé oči si ji opět našly. Stála opřená o stěnu u vchodových dveří a její zrak směřoval kam jinam než na mě. Ruce měla složené na prsou, stála bez hnutí a její vyzývavý postoj naznačoval, že doufala, že za ní přijdu. Nedoufala, ona přesně věděla, že to udělám.
  „Promiň, není mi nějak dobře,“ odpověděla jsem konečně manželovi, „půjdu se na chvilku projít ven na vzduch.“
  „Neměl bych jít raději s tebou? Přeci jen je venku už tma a …“
  „Ne.“ Bez jediného pohledu na svého manžela jsem se vzdálila od stolu. On ostatně jako obvykle neprotestoval. Jak moc byl tolerantní a jak byl také naivní. Přestože jsem tušila, že mě celou dobu ke dveřím sledoval a musel tak vědět, jak mi ona otevřela dveře, položila mi ruku na záda a vyšla se mnou ven, byla jsem si jistá, že on nic neudělá. Nebyl to jeho styl a příliš mi důvěřoval. Zato já si nedůvěřovala ani trochu. Vedle ní jsem měla pocit, že jsem schopná udělat cokoliv, i to, čeho bych později mohla litovat.
  Chvíli jsme se spolu mlčky procházely. Ona nic neříkala, nedotýkala se mě a ve vzduchu bylo cítit hořkosladké napětí. Najednou mi připadala tak plachá, jaká byla před těmi deseti lety. Vypadala tak křehce, že by se člověku chtělo ji obejmout, ale ne příliš pevně, aby se neroztříštila. Zvláštní bylo, že to ticho mezi námi nebylo ani trochu nepříjemné. Ačkoliv ona nebyla ta, kdo by byl příliš výmluvný, zničehonic se se mnou posadila na lavičku.
  „Promiň,“ zvedla své oči od země a střetla se s těmi mými, „já vím, že máš rodinu, že jsi šťastná se svým životem, ale musela jsem to udělat, protože jsem nevydržela čekat už ani minutu, natož abych to vydržela dalších deset let.“
  Dalších deset let? Páni! Najednou jsem byla beze slov. Mělo to snad znamenat, že celou tu dobu na mě myslela a čekala na podobnou příležitost? Ale vždyť jí tenkrát bylo jenom patnáct! To nemohla ani vědět, co to je láska nebo vášeň nebo přitažlivost, to přeci nemohla vědět vůbec nic.
  „Podívej,“ ukázala mi fotku, kterou vytáhla z kabelky. „Pamatuješ si na to? Tehdy jsi byla první člověk, který mě viděl takovou, jaká jsem, první, kdo se nebál nahlédnout dovnitř a spatřit všechny zákoutí mé duše. Zatřásla jsi mým nevinným dětským světem a já měla pocit, že od té doby už nikdy nebudu moct být stejná. A dnes to vím s naprostou jistotou.“
  Na té fotce jsme byly my dvě. Já ve svých svatebních šatech a ona vedle mě tančila v těch svých roztomilých červených šatičkách. Obě jsme se smály a bavily jsme se, a aniž bychom to samy tušily, v tom okamžiku bylo na té fotce zachyceno něco zvláštního. Bylo to pouto, které mezi námi vzniklo a které jsem po celých deset let tajně držela zamčené v šuplíku a doufala jsem, že na něj zapomenu. Ona mi nyní vše připomenula.
  Povšimla si toho, že jsem nebyla schopná slova a že jsem nijak nereagovala. Trochu zklamaně chytla mou ruku, políbila ji, vstala a pomalým krokem se vydala směrem k aleji topolů. Otřásl mnou chladný závan nočního vzduchu. Stále jsem v ruce držela tu fotku a nebýt toho asi bych se zvedla a vrátila se zpět dovnitř za svým manželem. Jak jsem už ale řekla, kvůli ní jsem byla schopná čehokoliv. Proto jsem zamířila opačným směrem a snažila jsem se ji dohnat.
  Dostihla jsem ji u jednoho z topolů. „Počkej!“ Zastavila se a otočila se ke mně. Rukou, v níž jsem nedržela naši společnou fotku, jsem ji uchopila za zápěstí a políbila jsem ji. „Neměla jsem nikdy zapomenout na to, že jsi pro mě víc než pouhá vzdálená příbuzná.“ Ona s překvapením stála, ale dlouho netrvalo a už přesně věděla co dělat.
  Přitáhla mě k sobě a opřela se o strom. Její ruce putovaly po mém těle, po mé halence, i pod ní. Její dotek roztápěl každý kousek mého těla. Její kůže byla hladká a její rty byly ty nejsladší, které jsem kdy ochutnala. Její dlouhé vlasy mě lechtaly na krku a její hluboké hnědé oči se v té tmě zdály ještě hlubší a tmavší.
  Obtočila se kolem mě a já se nyní ocitla mezi ní a vzrostlým topolem. Svými ústy dráždila každý odhalený kousek mé kůže a její dlaně do mě vypalovaly cejch nezkrotného vzrušení. Když svýma nohama objala má stehna a svou rukou zamířila pod mou sukni, nebyla jsem schopná myslet na nic jiného, než na to, jak moc jsem ji v ten okamžik chtěla. Nebyla jsem schopná říct ne.
  „Jsi stále stejně nádherná,“ zašeptala mi do ucha a zároveň přitiskla svou dlaň na můj klín. Se vzrušeným výdechem jsem zaklonila hlavu a přes větve stromu jsem uviděla nebe plné hvězd. Milovala jsem se s dívkou a všechno kolem bylo tak překrásné a harmonické.
  Vedle nás na zemi ležela naše společná fotka, kterou jsem upustila, jakmile se mě začala dotýkat. Nyní jsme spolu jen stály v pevném objetí a nebylo třeba cokoliv říkat. Vzduch kolem nás, jenž voněl po našem spojení, mluvil za vše. Nelitovala jsem ničeho, přesto jsem věděla, že naše objetí nemůže trvat věčně. Musela jsem se vrátit zpátky dovnitř za ostatními a především za svým manželem.
  Ona jakoby cítila, na co myslím, vysmekla se z mého náručí a pohladila mě po vlasech. „Vím, že bys už asi měla jít. Jen doufám, že tě příště uvidím dříve než za dalších deset let.“ Rozloučila jsem se s ní posledním vřelým polibkem, její poslední výdech se zachytil na mé tváři a mě zamrazilo z toho, že ji musím opustit a nechat ji tady samotnou. Ale neměla jsem jinou možnost. Musela jsem se vrátit.
  Mé nohy ztěžkly, sotva jsem ho uviděla. Milovala jsem ho celým svým srdcem, přesto pro mě nebylo nijak těžké od něj nejdříve odejít a nijak lehké se k němu teď vracet. Po zbytek noci jsem se už necítila svá. Nevěděla jsem, o čem se s lidmi kolem bavit. Vždyť oni přeci ničemu nerozuměli. Nikdy by nepochopili, co a proč jsem udělala. Také proto jsem svého muže požádala, zda bychom mohli jet domů. On mému přání jako obyčejně vyhověl a ani se na nic neptal, když jsem si doma lehla do postele a bez přání dobré noci jsem hned zavřela oči a snažila se usnout.
  Té noci jsem ale neusnula. Stejně tak jsem měla problémy se spánkem po několik následujících dní. Pokaždé se do mého snu vkradla ona. Pokaždé jsem se probudila se zrychleným tepem a doufala, že jsem nic neříkala ze spaní a nevzbudila tak svého muže. Ten naštěstí spal dokonale tvrdě.
  Postupem času jsem si svůj čin začala vyčítat. Mohla jsem kvůli takovému prchavému momentu vzrušení rozbít celou svou rodinu. Říkala jsem si, že to byl jenom jeden úlet, který přece nic neznamená. Stejně ji dlouhou dobu neuvidím a na všechno zapomenu, jako před deseti lety. Nepřipustila jsem si ale, že ona už dávno není malá holka a že by to, co se mezi námi stalo, mohla brát aspoň trochu vážně. Ona však k mému překvapení nebyla ochotná se mě tak jednoduše vzdát.
  Dva týdny od oné rodinné oslavy, jsem šla odpoledne z práce domů. Když jsem vybírala poštu ze schránky, byla mezi obálkami hozená jakási fotka. Byla to ta z mého svatebního dne. Na její zadní části bylo napsáno: „Jsou věci, které zahodit nejde,“ a já si uvědomila, že na ní nechci zapomenout a nikdy toho nebudu schopná. Mé srdce sice ještě patřilo mému muži, ale celá má duše už byla jenom její.

ikonka sbírka Ze sbírky: Jiné ženy

přidáno 18.07.2015 - 03:52
maxmilian.horak: ale jenom skoro ;)
přidáno 16.07.2015 - 22:09
to je jak z červené knihovny
přidáno 02.05.2015 - 23:12
Singularis: Děkuji za komentář. Uvažovala jsem o tom, jestli by nebylo lepší dát těm postavám nějaké jména, ale jednak se mi nad tím nechtělo přemýšlet a pak taky jsem si řekla, že mně osobně by se to tam moc nehodilo.
No a k tomu konci... Dá se říct, že ona ke svému muži pořád něco cítila, i když ho už možná milovala spíš tak ze zvyku (jestli není moc blbé tenhle výraz použít), ale ráda ho měla pořád. Zato s tou slečnou to nebylo vyloženě o tom, že by za ní hned přišla a řekla, že ji miluje. Spíš si tak nějak uvědomovala, že ji k ní něco táhne, něco, co nebyla schopná pochopit ani popsat. Pro mě osobně je duše víc než jenom něco, co lze ovládat rozumem. Takže ta poslední věta v podstatě říká: "Ještě pořád mi na manželovi záleží, ale ona je ta, koho chci a bez koho neumím žít."
přidáno 02.05.2015 - 22:45
Amelie M.: děkuji :)
přidáno 02.05.2015 - 11:38
Povídka je velmi pěkně napsaná. Působí na mě dojmem jakési výjimečnosti, něco jako "cítím pocity, které ještě nikdy nikdo necítil", což jí hodně přidává na zajímavosti. Příjemně ji odlehčují neobyčejně popsané momenty jako "Bez mrknutí jsem koukala před sebe a pomalu jsem se s hlasitým výdechem sesouvala dolů podél zdi." nebo "Obtočila se kolem mě a já se nyní ocitla mezi ní a vzrostlým topolem."

Velmi moudré mi připadá "Nejspíš ale člověk musí spoustu věcí ztratit a začít znovu od začátku, aby si uvědomil, co doopravdy od života očekává."

Ve srovnání s Princeznou Niou mi tam chybí jména, postavy jsou vlastně jen já, on a ona, ale možná že by se tam žánrově nehodila.

Závěr stojí za zamyšlení. Nebylo to spíš naopak, tedy že její duše (= rozum) patřila jejímu muži, zatímco její srdce (= pocity) už směřovalo k ní? Vždyť přece její muž byl dokonalý (až nerealisticky, něco jako Tom Sloane v seriálu Daria), což je spíš rozumová kvalita, zatímco ona v ní vyvolávala lásku a přitažlivost, tedy spíš pocity.
přidáno 01.05.2015 - 11:20
moc se mi tvá povídka líbí :) umíš skvěle vykreslit atmosféru a čtenáře pohltit.. co se týká obsahu, svým způsobem má orionka pravdu, nicméně, nijak mi to při čtení nevadilo, jednoduše mě moc bavila! :-)
přidáno 28.04.2015 - 20:39
Lenča: To já děkuji. Moc mě tvůj komentář potěšil. :)
přidáno 28.04.2015 - 20:39
Orionka: Uvažovala jsem nad tím, jestli bych to tam měla víc rozepisovat. Ale jak se znám, tak bych pak hooodně přepískla původní plánovaný rozsah. Mám totiž rozepsaného něco jiného a tohle byl takový rychlonápad. Zase když jsem se nad tím zamyslela, tak třeba takový film Svatba ve třech v podstatě pojednává o něčem podobném. A taky to tam začíná jediným pohledem.
Jinak o pokračování jsem neuvažovala, ale uvidíme, třeba to nějak dopadne. Když už bych teda pokračovala, asi bych se nejspíš vrátila k tomu, co se tam vlastně stalo. :) A děkuji za komentář. :)
přidáno 28.04.2015 - 13:39
Tak to je hustý. Nádherně popsané, vykreslené, procítěné a má to hluboký smysl. Díky.
přidáno 28.04.2015 - 11:25
Zvláštní povídka. Na mě působí trochu nevěrohodně, na tento typ osudovosti moc nevěřím a taky mi připadá divné, že by hrdinka ve svém intimním životě tak rychle otočila, naráz, bez přípravy, bez postupného vývoje. Možná bych podrobněji popsala to svatební setkání, čím bylo tak výjimečné, že se mluví o nahížení do duše - tajemný pohled a veselé ďolíčky mi to neobjasnily. Samotné zpracování se mi líbí, umíš dobře popsat situace a atmosféru. A závěr mi naznačuje, že bude pokračování - je to tak?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Deset let po svatbě : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Bez pocitu viny
Předchozí dílo autora : Chutnáš po lítosti zmuchlaných peřin

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku