Meluzina: Moc mě těší, že ti má idea připadne inspirativní. V sérii Průzkum malých radostí se snažím popisovat všední věci z takového úhlu pohledu, aby se z nich mohl člověk radovat a současně nad nimi kriticky přemýšlet. (Asi nejdrastičtěji tento záměr působil u Průzkumu bolesti.) Pokud díky tomu něco napíšeš, rád/a si to přečtu.

(Teď mě napadá, že bych někdy mohl/a analyzovat nějakou svoji zkušenost s Linuxem...)

Základem je opravdu moje vlastní zkušenost, ale je určitým způsobem literárně stylizovaná, takže moje osobnost je tam promíchaná s fikcí a jen blízcí lidé, kteří mě dobře znají, poznají, co z toho jsou moje vlastní vlastnosti a co jen fiktivní vlastnosti literární postavy. Určitě máš pravdu, že tam o sobě hodně vyzrazuji, ale to dnes na internetu skoro každý. Já to alespoň dělám s vědomím, že to možná budou číst i mí nepřátelé.

Tentokrát je mi bližší ta první báseň než haiku; v haiku mi asi vadí ti jeřábi, protože to mohou být rostliny, stroje nebo ptáci. Kdyby to nebylo na knize básní, byli by nejpravděpodobnější ptáci, ale na obálce knihy z toho může být cokoliv a to už pak není hezké, když vlastně nevíme, co se tam to kotě snažilo chytit.

Z toho, jak ve stéblech vlasů zazářila voda, mám moc vzácný a příjemný pocit. Připadá mi, že se musela spíš zatřpytit než zazářit, ačkoliv třpyt je také druh záře. A vrtá mi hlavou, že stébla vlasů jsou vlastně jednotlivé vlasy, škoda, že se tak nenazývají. Když je vlasů hodně, jednotlivého vlasu si nevážíme, abychom ho pojmenovali podle tvaru, přičemž tvar stébla určitě má. Jenže to je škoda. Vlas je krásný, svým tvarem, barvou i pevností, a nemůže za to, že jsou vedle něj další tisíce stejně krásných vlasů.

Za samostatnou úvahu (či báseň) by pak stálo stéblo vlasu v polévce, ale to už se i po vytažení třpytí tak nepatrně, že pozitivní pocity obvykle nebudí. (Obzvláště ne u člověka, který pak tu polévku má jíst.)

Mlčeti Zlato: S tím, že by se hodilo to mít sepsáno, souhlasím. Určitý pokus podle mě představuje kniha „Příkazový řádek v Linuxu“ od Pavla Kameníka, ale ta už je v některých věcech zoufale zastaralá, věřím, že to dokážu udělat lépe. Až to bude vypadat na první release, dám ti vědět. ;-)

Desítky gigabajtů, to jsem možná přehnal/a. Běžné Ubuntu zabere 5-10 GB, i když mi připadá, že s každou další verzí bobtná.

Severak: Posuzovat Debian podle jeho odnoží může být zavádějící; třeba LMDE je podstatně hezčí a přívětivější než původní Debian, takže nedokážu posoudit, jak je na tom Raspbian. Ale když srovnám dnešní Debian s Ubuntu: když zadám příkaz „main“, v Debianu se mi dostane jen hlášení „bash: main: příkaz nenalezen“; v Ubuntu mi terminál nabídne sedm podobných příkazů, ke každému uvede, z jakého je balíku, a ještě doporučí: „Vyzkoušejte: sudo apt install [jméno deb balíku]“. To je podstatný rozdíl v uživatelské přívětivosti! Na Ubuntu zadám „reboot“ a počítač se restartuje; na Debianu odpoví „bash: reboot: příkaz nenalezen“ a to stejné, i když se přes su přihlásím jako root. Teprve „sudo reboot“ nebo „/sbin/reboot“ zabere. Na Debianu mě štve, že při instalaci umožňuje zvolit jen jazyk klávesnice, ale už ne konkrétní rozložení, takže na qwerty to pak musím přepínat dodatečně. V Xfce variantě jediný grafický package manager nabízí Synaptic, který má k přívětivosti k uživateli, který ještě nechápe, co jsou to balíčky, a uvažuje v „aplikacích“, tuze daleko. Debian mi po instalaci Xfce-varianty nabídne čtyři pozadí plochy (všechna stejně škaredá) a teď koukám, že v KDE variantě 12, jenže takové Ubuntu MATE hned uvítá uživatele průvodcem, ze kterého si může doinstalovat další pozadí a pak jich má na výběr 119! A tak by se dalo dlouho pokračovat. Ubuntu je prostě v mnoha ohledech k uživateli velice milé, což je dle mého názoru velké plus, zvlášť u „uprchlíků z Windows“.

Ale v každém případě děkuji za připomínku.

Vyděsilo mě to myšlenkou, že i sám sebe může člověk vnímat zvenku, letmo a povrchně.

Amelie M.: Souhlasím, že nevyčnívá. Někteří čtenáři ji kvůli tomu možná přehlédnou, ale nechci ji zdůrazňovat, aby to zase nepůsobilo dojmem, že bych chtěl/a, aby se do šetrnosti lidé bezhlavě vrhli a pojali ji za ústřední téma svých životů, to bych zase nechtěl/a. Život není tvořen jen jedním tématem, ale spoustou témat, která se prolínají, a i když je tato povídka zaměřená na šetrnost k životnímu prostředí, nutně se to prolíná s jinými tématy, která mají v životě hlavní postavy i důležitější místo. Je to vlastně takový zvláštní paradox, do kterého jsem se zamotal/a.

V každém případě moc děkuji za komentáře!

Gorwor: V některých lidech asi takový dojem vyvolávám, ale tak povrchní hodnocení mě netěší.

Amelie M.: Těší mě, že se mi podařilo vyvolat takový pocit, i když to tentokrát nebyl záměr a myslím si, že je zavádějící. Nemyslím, že je ta povídka o ničem, má být o šetrnosti k životnímu prostředí a o omezení odpadu alespoň u stánků rychlého občerstvení. Chtěl/a bych, aby se takové věci začaly dělat jinak, aby si lidé ke stánkům nosili vlastní nádobí a starali se o něj a v hypermarketech si nabírali rohlíky do omyvatelných ošatek místo těch sáčků, ze kterých tu bude záplava mikroplastů, a na plenky a kapesníky aby si raději pořídili pracího robota než plenky na jedno použití a tak.

Potěšilo mě, že jsi myslel na podobné téma jako já, ale tvoje představa mi připadne přehnaně zjednodušená. Smrt je něco tuze složitého; z definice jde o okamžik bezprostředně za posledním okamžikem, kdy můžeme lidské tělo jako celek považovat za živé. I po smrti v něm neustále něco živého je − orgány a jejich buňky umírají postupně a miliony mikrobů, které má člověk v těle, zůstanou naživu také. Dokonce do určité hranice ještě dokáže lékařská věda tělo více či méně „oživit“ a tu hranici se daří po malých kouscích posouvat dál (i když to trochu připomíná nekromancii); pokud k tomu dojde, jednoduše prohlásíme, že o smrt nešlo. (Drásá mi nervy, když o sobě postavy v seriálech prohlašují, že už zemřely dvakrát...)

Tělo zabití rozhodně nepřijme „pokorně“ − u zdravého člověka snad všechny orgány dělají všechno, co mohou, aby nezemřely. Jen to prostě někdy nestačí. To je jako když máš ve škole napsat písemnou práci na téma, o kterém nic nevíš − můžeš se jakkoliv snažit, ale stejně nejspíš dostaneš pětku. (A pokud ne teď, tak příště.)

A nesouhlasím s tvrzením, že pro nesmrtelnou bytost není mezi časovými úseky žádný rozdíl. Kdybys byl nesmrtelná bytost a měl hlad a já bych ti nabídl/a dobré jídlo buď za pět minut, nebo za pět set let, to bys viděl, jak horlivě bys ho chtěl hned! I pro smrtelného člověka je přece velký rozdíl mezi „dnes“ a „zítra“, přestože se to z hlediska desítek let života zdá jako zanedbatelná chvilka.

Amelie M.: Pochopila jsi to správně a moc ti děkuji za úsilí, které jsi tomu textu věnovala, i když bylo asi zbytečné. Zajímalo by mě, v jakých myšlenkových pochodech jsi se ztratil/a a co je vyvolalo. Asi se mi tu myšlenku nepodařilo popsat moc srozumitelně, což mě trochu mrzí, protože je to dost jednoduchá věc.

„jestli nám právě díky nálepkám paradoxně neunikne něco fajn“ − to se samozřejmě může stát, jenže někde jsem četl/a ponaučení, že vždycky nám něco uniká, protože všechno stejně projít a usledovat nemůžeme, takže je to vlastně jedno. Když nám něco unikne, přijde něco dalšího a nemá smysl se tím trápit. Já tomu celkem věřím, tak se tím netrápím. Něco mnohem horšího je systematická cenzura − když něco cíleně organizuje, aby nám a pokud možno i všem dalším něco uniklo. To je pak zlé.

Meluzina: Cíle originálního autora mohou být velmi různé. Někdo píše proto, že na knižním trhu něco postrádá, tak se to pokusí napsat. (Toho pak jen zklame, když zjistí, že ostatní nepostrádají to, co on.) Jiný autor zase může psát hlavně pro vlastní zviditelnění a propagaci svých názorů. (Toho pak asi neuspokojí prakticky žádné množství čtenářů.) Někdo může psát z nadšení pro něco a někdo zase může být beznadějný grafoman, který píše čistě pro vlastní psaní a ani by to po sobě nepřečetl. (Ten pak nemá moc důvod stát o nějaké čtenáře.) Někteří autoři píšou pro vlastní děti, ale ti nebývají originální, protože děti jsou ještě nezkažené, takže pro ně originalita nemá žádnou cenu. (Ale myslím, že knihy vyzkoušené na vlastních dětech bývají obecně relativně kvalitní.)

Takoví autoři tedy nemají skoro nic společného. Síť odběratelů si autor může vytvořit, pokud najde lidi, kterým jejich tvorba k něčemu opravdu bude. A to je často ta potíž, protože dnes většina čtenářů, kterém jsem potkal/a, očekává mainstreamové knihy a většina knihkupectví jim je nabízí v nedostižné kvalitě, takže v tomto není žádný prostor pro něco nového a originálního.

Navíc čím originálnější dílo, tím nižší je pravděpodobnost, že vůbec k něčemu bude, a málo originální dílo zase může být snadno nahraditelné jinými.

Děkuji za myšlenky.

Amelie M.: To mě velice těší. Nějaký takový účinek na čtenáře jsem si představoval/a. :-)

Sebastián Wortys: Mám podobné zkušenosti; nejzábavnější je, když má počítač hodně pomalý pevný disk, to pak může aktualizace Windows trvat i dvě hodiny. Ta konspirační teorie je zajímavá, ale pokud je na tom něco pravdy, Microsoft to nepřehání. Kdyby si chtěl z počítačů udělat pracovní sílu, snažil by se víc využívat ty výkonnější; podle mých zkušeností ale na výkonnějších počítačích proběhnou ty aktualizace podstatně rychleji. Netvrdím, že během aktualizace nedělá Microsoft na počítači nic skrytého či podloudného, ale nemyslím, že by jeho primárním cílem bylo využít výpočetní výkon uživatelova počítače, když má výpočetní cloudy, které jeho uživatelé využívají. Spíš shromažďuje a odesílá infomace o tom, co uživatel se svým počítačem dělal, když se Microsoft zrovna „nedíval“.

Děkuji za přečtení a komentář.

Amelie M.: S černými ptáky je to složitější. Takto vypadá vrána: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Kr%C3%A4he_65(loz).JPG Takto havran: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Corvus_frugilegus_2.jpg A takto krkavec (ten je opravdu velký, až 50 cm!): https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Corvus_corax_ad_berlin_0905
16.jpg A ještě je s nimi příbuzná kavka: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Dohle_(Corvus_monedula)_d1.
jpg A vtipné je, že v latině jsou tito všichni „krkavci“ (Corvus) a rozlišují se až druhovým jménem, zatímco v češtině se rozlišují už rodovým.

Nejpozitivněji na mě zapůsobily verše „Chvíle tiché nostalgie“ a „kdy je tak smutnokrásně.“ Celkově má ta báseň velmi silnou atmosféru, kterou ale při mé interpretace ruší drobné, ale o to výraznější odchylky od toho, jak ty věci vnímám já. Zatímco čepele trávy mi připadají přijatelnou metaforou, šaty stromů ne. Listí a jehličí přece ze stromů vyrůstají, není to něco, co by si koupily v obchodě; lepší by bylo nazvat je „vlasy stromů“, případně „nehty stromů“, i když tam by zase pro listí neodpovídalo to, že listí opadává, z tohoto hlediska by byly lepší „zuby stromů“; člověku sice zuby „opadávají“ nanejvýš dvakrát za život, ale připadne mi věrohodné, že některým zvířatům by mohly zuby vypadávat každoročně.

Nesedí mi sloka o křídlech; když vrána sedí na větvi, má křídla obvykle těsně kolem těla, takže moc nestíní, a uvážíme-li k tomu zřídkavý výskyt omrzlých jablek a celkový nezájem vran o jejich stínění, pravděpodobnost, že vůbec nějaká vrána svými křídly nějaké jablko v dané situaci stíní, je velice nízká, natož aby to byl obecný stav, jak to líčí tato sloka.

Zarazily mě kapky mlhy, protože jsem zvyklý/á mlhu vnímat spíš jako plyn, ale tam neodpovídá realitě moje představa, ty to máš správně. Mlha je tvořena malými kapkami a ledovými krystalky rozptýlenými ve vzduchu blízko povrchu země.

Tu kapku v předposledním verši pak chápu (snad správně) jako jednotku míry ve významu „trocha“.

Ale ta atmosféra je z toho hodně cítit.

Meluzina: Tvoje myšlenky nejsou vůbec zcestné. Mohlo by se třeba stát, že nějaká firma by chtěla lidem cosi jako nirvánu nabídnout, ale mělo by to nechtěné vedlejší účinky a skončilo by to tak, že by pak ti lidé byli ještě mnohem závislejší a ovladatelnější než jsou teď.

Líbí se mi, že ta povídka podněcuje takové úvahy... :-)

Amelie M.: Ta životní fáze je dobrý postřeh. Věřím, že v některých životních fázích se lidé mohou plnohodnotně zamilovat i platonicky a pak by to mohlo jít.

Severak: To s těmi pohledy se mi nechtělo popisovat. :-D

Amelie M.: :-)