Amelie M.: Ta životní fáze je dobrý postřeh. Věřím, že v některých životních fázích se lidé mohou plnohodnotně zamilovat i platonicky a pak by to mohlo jít.

Amelie M.: Občas prožívám stárnutí našeho pejska, je to kus mýho života. Na jaře jsem špatně viděl na operované oko, dost mě to deprimovalo, dokázal jsem se vcítit do starého člověka.
Díky moc

Amelie M.: Díky moc!

Singularis: čas, který jsem povídce věnovala nepovažuji za ztrátu, docela mě bavilo o tom zapřemýšlet, proč, jak a tak

jinak co se týká tvé reakce, asi úplně nesouhlasím s myšlenkou, že se nelze zamilovat do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka.. umím si představit, že dost lidí podlehne i jen iluzi o citech a souznění, a fyzično jde stranou.. asi záleží, v jaké životní fázi se kdo nachází a na jeho vlastní osobnosti.. jen si vezmi, kolik lidí uspokojuje jen komunikace po internetu, milá písmenka klidně od neznámých nebo pro ně nepřitažlivých lidí.. a tak by to mohlo fungovat i s roboty..

Hmmm, love story mi nesedí, o tom už byla řeč. Nicméně jsem na základě povídky přemýšlela, jestli je možné, že se lidé dobrovolně vzdali emocí a postoupili tak do nějaké vyšší dimenze bytí a hned jsem si vzpomněla na pana Spocka. :-)
Emoce nás činí zranitelnými, snadno ovladatelnými atd. Navíc oproštění od touhy je i cílem některých filosofií a náboženství. Nebyli bychom pak ve stavu jakési nirvány?
Jenže to tu nesedí, protože tady jsou lidé programovatelní. Tak nic. :-)

Krása moc libí

Povedene

PrimaDen: já si zase myslím, že pokud je něco tak velký - můžeme z toho žít a čerpat navěky.
Ať už se jedná o nádech, nebo úsměv náhodných kolemjdoucích :-)

Severak: To s těmi pohledy se mi nechtělo popisovat. :-D

Amelie M.: :-)

Amelie M.: Souhlasím. Myslím, že se na té povídce dost negativně projevilo to, že jsem ji psal/a na workshopu tvůrčího psaní a ta jejich metoda mi neprospěla. Fungovalo to tak, že jsme nejprve napsali krátký text na několik slov, pak jsme ten text měli vylepšit s použitím odpovědí na otázky o smyslu našeho života, úspěších a neúspěších, a nakonec jsme měli strukturu děje přenést do prostředí, které je nám blízké.

V mém případě ten původní text byl o básníkovi, který při procházce po poli uviděl kombajn a ve své fantazii se propadl do světa, kde se v konvicích vaří moč a do záchodu lije čaj; byl z toho nešťastný, protože mu moč nechutná, tak psal básně, ve kterých vyjadřoval svoji touhu po návratu, a tu touhu vyslyšela dívka Alenka, která ho vzala za ruku a králičí norou ho vytáhla do normálního světa a žila s ním šťastně až do smrti. Takže ta myšlenka o citech robotů je tam jen proto, že v původním textu byl svět, ve kterém jsou věci tak nějak obráceně. Jiný smysl tam nemá.

Zamilovat se do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka, je docela problém, protože to odporuje sexuální orientaci. Lidé jsou sexuálně orientovaní jen na lidi. Inteligentní tvory, kteří se lidem nepodobají (vzhledem, hlasem, ...), je pro ně hodně nepříjemné i jen vidět, natož milovat. Člověk se sice může zamilovat i do člověka, který ho sexuálně nevzrušuje, ale pokud vím, obvykle z toho nebývá dostačující a plně uspokojující vztah.

Absence možnosti procítění zřejmě vychází z toho, že jsem se do psaní dost nutil/a, měli jsme na psaní hodinu a moc se mi do toho nechtělo.

Takže se omluvám za čas, který jsi té povídce musela věnovat...

Amelie M.: Úplně s tebou souhlasím a moc děkuji za komentář a za vyzdvihnutí některých myšlenek. Ano, je to smutné...

Meluzina: Určitě je pro něj přijatelnější věřit, že kvalitnější sociální kontakty nepotřebuje. A hlavně si myslí, že nestojí za to. Důležitým aspektem bude i lenost − ke kontaktům se skutečným člověkem by se s ním musel domlouvat a domluvy plnit, věnovat mu zbytky svého volného času atd. To, co dělá s tím videochatem, dělá v pracovní době, na místě, kde by stejně musel sedět, a je to jednodušší než nic nedělat. A určitě se vidí mnohem lepší, než ve skutečnosti je. Vždyť už jen to, že vinu za svoji situaci přičítá výhradně okolnostem a nepřipouští, že by sám udělal něco špatně − to přátelé ho opustili a doba je zlá, on je v tom zcela nevinně...

Sledování a vystavování se na sociálních sítích bych nesrovnával/a. Profil na sociální síti je podle mě něco jako šaty − není to člověk a není to ani jeho život. Je to něco, co si člověk kdesi pořídil, složil k sobě a „dal na sebe“. Je to něco, co chce na člověku vidět společnost (a motivuje ho k tomu dáváním „likeů“, v případě šatů příjemnými pohledy, lichotkami, pochvalami či pozorností).

Sledování je něco docela jiného. Tím se úplně cizí firmy dozvídají o člověku ty nejintimnější věci (viz třeba tu historku o mladé ženě, o níž Google věděl, že je těhotná, dřív než její otec). Žádný rozpor v tom není. Spíš vidím problém v tom, jak snadno sociální sítě přinutily uživatele říkat/psát o sobě něco veřejně. Veřejně znamená, že si to může přečíst kdokoliv. Dokonce i váš největší nepřítel, který všechno, co se o vás dozví, zneužije proti vám.

souhlas s Amélií. Povídka je moc rychlá.

Kupříkladu "jejich pohledy se setkaly, což oběma vyrazilo dech" je trestuhodná zkratka, ale uznávám, že já sám občas dělám podobné zkratky.

To, že roboti ve snu měli city a lidé ne, sice smysl nedává, ale na druhou stranu je to sen a ten může být bez smyslu.

To některé jabloně umějí - jablka nádherná, ale jíst se to nedá... ;-)

skvělá atmosféra, která málokoho nechá chladným.. moc se mi líbí, jen tak trošku.. pobolívá, aspoň mě osobně

parádní mini od tebe a skvělej koment od ginnare.. život prostě....

Ginnare: Tuhle sbírku mám na blbůstky. Takže jestli ses rozesmála je to pro mne pochvala.
Dík.

Ty jo, jen dva řádky tučně a jeden kurzívou. Na Tebe opravdu minimalistická forma. Staré koleje, pohyb v kruhu, to nějak k životu patří a možná to má nějaký důvod. Jablko nelahodné plod přestárlého stromu, ne.
Osobní báseň, kterou ocení Ti s podobnou životní zkušeností.

Hezky to je