"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Reakce horkým perem na komentář k tomuto dílu: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34112-pusta. To jen aby bylo jasno, o co kráčí :).

Tak tahle už je s happyendem, i když jak se to vezme :-).

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Co že to člověk vlastně k životu potřebuje? Lásku, pivo a wifi zdarma?

rovněž povídky/symbolické

Znáte projekt Piána na ulici? Pamatujete když na "hlaváku" stál klavír?

Pokračování Průzkumu ticha, tentokrát o východu slunce. Příště bude možná zátiší s lavičkou. (Fotografie tentokrát bohužel není má vlastní.)

povídka ze života, ne nutně mého

nehledejte v tom zápletky... z dneška...

Lidi jsou jenom pijavice, parazitující na moji jedinečnosti. Death

jediná sranda co má cenu, je riskovat na hraně, vlastní koule...