Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

Chtěl jsem to dát mezi horory, ale ty považuji spíše za fikci. Jenže já tohle zažil a byl to pro mne horor

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

.. nejsem si jista, jestli by to nemělo být zařazeno v oddílu "tragická" :))

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Na svých cestách jsem potkal mnoho lidí a slyšel mnohé příběhy.Dozrál čas abych se o některé s Vámi všemi podělil.Jsou psány perem života a bez příkras,tak jak se stali....

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.