„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Dvě miniaturky pro pobavení.

„Já vždycky u vás dostanu takovou žízeň, maminko" pochvaloval si Věrek po polévce „Ta je na tý práci snad to nejlepší" a zmizel k „Mostu", kde si dal pár velkých piv a jedno nebo dvě ty mrňavý, u kterých tamní strejcové dělali „ááá" a já pořád nevěděl proč.

Chvílemi dílna připomínala zamlžená blata a jejich věrný pes Míša, který občas přišel Věrka zkontrolovat, připomínal v tom zakouření psa z Baskervillu. Když potom dílnu opouštěl, kouřilo se mu z kožichu ještě několik minut a mezi vykulenou drůbeží vypadal přímo démonicky.

Už se viděla na loži pekelném, obklopená Luciferem a jeho pohunky, kteří pod ní přikládají stále větší a větší polena. Plameny snad celého pekla ji olizují tělo a čerti se smějí a Belzebub křičí: Zabila čtyři děti! Otrávila je bramborovýma plackama! Zatopte víc! Sakra, kde jsou ta velká polena! Sekejte! Řezejte! Přitápějte! Ať se smaží vražednice…

Na počest jedné naší mladé světoběžnice, která půl života brázdí oceány s francouzskou ekologickou lodí, potápí se, fotí na zakázku a dovádí se žraloky, velrybami, kosatkami i delfíny...

....

Někdy máte všechno a přece nejste spokojeni. A tehdy vás zarazí, když najednou vidíte padat hvězdu na noční obloze a vy nevíte, co si přát.