Faustovo pozdní odpoledne

Zůstávám v domě,
jak stvořeném pro mě
a nechci nic nikomu o ničem říkat,
bez strachu docela
čekám Mefistofela,
na peklo musím si pomalu zvykat.

Čekal jsem do léta,
přijde-li Markéta,
mezitím duše má poněkud zhrubla,
jak a proč neví se,
kdy ďábel zjeví se
u dveří v podobě černého pudla.

Měsíce utekly
a na prahu předpeklí
je teskno stejně tak jako před rájem,
démoni s anděly
klidně se veselí,
a nikdo si tady už na nic nehraje.

Nemyslím na zítra,
ukrytý do nitra,
do nitra vlastního divného světa,
nikdo mě nehledá,
beru si, co se dá,
než bude po všem nadobro veta.