Amelie M.: Děkuji za přečtení a komentář. Úplně s tebou souhlasím; s mou úvahou lze polemizovat i souhlasit a každý člověk se dívá na svět svým subjektivním pohledem. Myslím, že spousta špatných věcí na světě není ničí vina. Prostě tu jsou a musíme se s nimi vyrovnat, případně vypořádat.

Ta třetí sloka se jen velmi volně váže k předchozím dvěma. Že by měla znamenat, že ta analýza se týká galaxií (resp. vesmíru) a Amálie je analogie titána Atláse https://cs.wikipedia.org/wiki/Atl%C3%A1s_%28mytologie%29)?

Evokuje mi to hřbitov a chladné, sychravé počasí. I v ČR je teď někdy z rána takové. Nejvíc na mě zapůsobil poslední řádek.

Po prvním přečtení mě spíš překvapila, ale po dlouhém přemýšlení a prožívání se mi moc líbí. :-) Nakonec mi došla i dvojznačnost názvu - Rudé náměstí je v Moskvě, tedy v Rusku. (Stalina a jeho režim mám spojené spíš se Sovětským svazem, proto mi to nedošlo dřív.)

Moje schopnost imaginace selhává na beznadějných nadějích, ale jinak je tato báseň plná úžasných, naléhavých myšlenek. Ten konec zní smutně, vlastně je celá smutná. Ale přesto krásná. Velmi se mi líbí.

Trochu mi při čtení vadí, že zájmeno ona označuje v povídce dvě různé osoby (subjekt a objekt). Skoro by mi připadalo lepší, kdybys subjekt ztotožnila s vypravěčem. (Tzn. "V mých očích byla perfektní" atd.)

Jinak mám zhruba tentýž názor jako NotInToLabels; celý popis je vskutku zajímavý, zvlášť mě zaujal kontrast mezi přemírou ozdob (lak na nehty, prstýnky, náramky) a nezájmem o to se o ně starat (lak na nehtech je popraskaný, tenisky rozedrané atd.).

Amelie M.: Děkuji za návštěvu a komentář. :)

Myslím, že pocit sci-fi ti způsobují slova jako diody, přístroje, počítače a skafandr. Nebyl to záměr, navíc ten skafandr je vlastně nadsázkou pro teplou bundu.

Ta zvláštní atmosféra a s ní související pocity jsou v této miniatuře to hlavní. Podle mě se podobá atmosféře knihy "Hudba ticha", jen je z jiného prostředí. Připadne mi krásná a křehká (snadno zaniká při srovnání s jinými situacemi). Zažil/a jsem ji teď poprvé a zapůsobila na mě natolik, že jsem se rozhodla pokusit se ji zachytit. Asi tak působí jen na někoho. Navíc se zachycováním pocitů a atmosféry mám jen málo zkušeností...

Severak: Zatím jediný lék na nedopisování povídek, který znám, je napsat si předem osnovu - něco jako http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30910-zaslepenost-a-stereo
typy-osnova-zbytku . I když se ti pak nepodaří dopsat povídku, můžeš místo nedopsaných částí uveřejnit osnovu, vyjadřující tvůj původní záměr.

Kdybys dovedl svoje povídky postupně vylepšovat, mohl bys postupovat jako J. R. R. Tolkien se Silmarillionem - napsat nejprve "narychlo" určitou základní verzi, tu rozdělit na menší díly a ty pak vylepšovat podle nálady. (Jenže to bys také mohl dopadnout tak, že bys ani do smrti nedosáhl definitivní verze své povídky.)

Nial: Děkuji. :) Snad ještě nějakou takovou napíšu.

A42: Děkuji za komentář. Myslím, že formulovat, co cítím ke svému počítači, je pro mě velmi obtížné. Snad důvěru... je pro mě důležitý a současně i blízký; promítá se do toho skutečnost, že je pro mě jediným technickým prostředkem pro komunikaci s řadou pro mě důležitých lidí. Jen nevím, zda je to dobře, nebo ne.

To upozornění na depresi se tam vlastně nehodí. Odstraním ho a bude to lepší a plynulejší. Děkuji za konstruktivní kritiku. :)

Tato pohádka se mi moc líbí, zvlášť ta myšlenka o krásném místě. Možná je vidím trochu jinak; doplnil/a bych, že obvykle takové krásné místo potká člověk již v dětství (jako domov, resp. určitou jeho část) a časem ho musí začít opouštět, aby získal zkušenosti, ale vždy se do něj může vrátit, odpočinout si tam od neklidných proudů světa a být zase chvilku jen sám sebou, ale to je možná spíš námět na mou vlastní povídku. Určitě mě to inspiruje. :)

Mně tam zase vadí dvakrát za sebou "nebo". (Ale nejsem odborník na básně.) A zajímalo by mě, zda to "nevermore" je jen aluze, nebo to má znamenat, že víckrát už se jako havran na lidi dívat nebudeš.

A42: 0 a 1 jsou spíše matematické stavy než fyzikální. Přírodní jsou určitě, ale myslel/a jsem to tak, že v klasickém japonském haiku má být "sezónní slovo" (na Wikipedii je nazývají "zařazovací slovo"), které souvisí se střídáním ročních období, ale to, že v těchto haiku není, určitě nevadí. Z klasického haiku stejně vznikly nějaké moderní formy, které se zase zakládají na jiných principech.

Podle mě velice povedené. Moderní (nemá vztah k přírodě, spíš k lidské současnosti) a má myšlenku. Jako celek se mi to líbí. :-)

A42: Jevy při rychlostech blízkých rychlosti světla (např. dilatace času) jsou ve srovnání se zrcadlem mnohem záludnější, já bych si to s nimi nekomplikoval/a. Ale infračervené jablko zní úžasně, jen bychom potřebovali infrakameru, abychom ho rozeznali od čistě černého. :-D

Děkuji za návštěvu. :-)

shane: Děkuji za návštěvu, doplnění a náměty k zamyšlení. :-)

Já bych měl/a asi trochu problém křížek na obraze v zrcadle považovat za křížek na jablku: už pohled oběma očima ukáže, že je mnohem blíž než povrch jablka za zrcadlem a při každé změně úhlu pohledu se posune, klidně i mimo jablko. Vysvětlení, že křížek je na něčem jiném, nebo že volně visí v prostoru mi v takovém případě připadne mnohem pravděpodobnější, než že je na tom jablku v zrcadle.

Ten druhý případ - tj. že označíš křížkem jedno jablko a křížek bude i na druhém je zajímavější, ale dal by se vysvětlit tak, že v době, kdy jsi označoval jedno jablko, někdo musel označit to druhé. Z toho je ovšem zřejmé, že úplně nezávislá ta jablka nejsou.

O "realitě" tu vlastně v úvaze nepíšu. Píšu pouze o "světě vědy" (který se, pokud je nám známo, v takovýchto případech nemění) a "světě víry", který se naopak mění, kdykoliv uvěříš v něco nového. To znamená, že pokud jsi předtím věřil, že jsou to dvě jablka, a teď věříš, že jsou to dva obrazy jednoho jablka, tvůj svět víry se změnil a nebyl k tomu potřeba ani žádný důkaz, stačilo jen uvěřit. :-)

Kvantová teorie částic samozřejmě platí i pro jablka, ale pokud vím, prakticky se ty jevy projevují jen na úrovni jednotlivých částic, ne na celé předměty.

kekebreke: Pokud máš na mysli ty "plechově" znějící zvuky v pozadí, ty vznikají až při konverzi do MP3 a nevím, jak se jich zbavit (zvýšení bitrate na 40 kbps nepomohlo). Ale to, co vznikne po jejich odmyšlení, je víceméně můj hlas. Chápu, že asi budí podobné reakce jako Dariin hlas v epizodě seriálu Daria "Staří a krásní", ale každý nemůže mít jemný, uklidňující, procítěný či ASMR hlas. (Už jsem s tím experimentoval/a a zjistil/a, že po zvýšení tónu (pitch) zní celkem dost přesně jako šmoulové - nicméně si nemyslím, že šmoulí hlas by byl pro psychofilozofickou úvahu lepší.) Možná se moje duše do mého hlasu dostatečně nepromítá. :-| Přesto děkuji, že ses o tom zmínil.

V každém případě děkuji za návštěvu, reakci a komentář. :) Chápu, že dlouhé úvahy nejsou pro každého.

Knihu Expanze na Mars jsem nečetl/a, ale báseň se mi líbí; hlavně tématicky a myšlenkami, i když netvrdím, že v ní se vším souhlasím.

Amelie M.: Myslím, že to chápu; vůbec jsi mi nezamotala hlavu. Moc děkuji za radu, i když je to jen názor. :-)

Pravdou je, že ve většině haiku, která jsem četl/a, tam ten obtížně definovatelný "úlet" byl, a myslím, že je pro uměleckou hodnotu dost podstatný.

Já jsem zatím o haiku četl/a, že by tam mělo (alespoň podle Bašóa) být "sezónní slovo", tedy asi něco, co se v některém ročním období nevyskytuje (v mém případě sklizeň není v zimě; v tvém případě by to byla rosa).

Amelie M.: To mě vůbec nenapadlo. Vlastně o záchranářích skoro nic nevím, měl/a bych to napravit a trochu jejich práci poznat.

Mně se to asociovalo spíš s různými prodavači, kolportéry reklamních letáků, pokladními, recepčními a podobně - tam platí to, co jsem napsal/a. (I když zrovna recepční, myslím, za nikoho vlastně nebojují, takže tam to neodpovídá.) U záchranářů, psychologů, herců apod. to tak nevidím. Tam může mít nespontánní úsměv chválihodný záměr.

Mimochodem, když si někdo zachová chladnou hlavu v napjaté situaci, působí to na mě spíše příznivě.