Zastavíš-li se, zahyneš

Spolek skeptiků propadal čím dál víc skeptickým náladám. Nejprve se tvářili skepticky na zázraky, pak na náboženství samo. Když se začali tvářit skepticky i na sakrální architekturu, začalo to s nimi jít z kopce. Propadali čím dál většímu skepticismu, přestávali věřit ve vědu samotnou a v současné uspořádání společnosti. Objevily se mezi nimy apokalyptické nálady a když se pak Spolek stal členem Mezinárodní apokalyptické unie, bylo jasno.

Z pravidelného zasedání, kde se mělo řešit přátelské kočkování s Federací léčitelů, se náhle stala krizová porada. Poslední příchozí totiž se slovy „Už je to tady!“ práskl na stůl čerstvý výtisk novin. „Vlna migrantů se valí na Hlubočici!“ hlásal titulek nad fotografií jakéhosi polospícího snědého cestujícího. „Hurá! Konečně!“ ujelo někomu v sále. Někteří lidé se totiž na konec světa vyloženě těší. Těší se na to, až oni, jako připravení, povedou ty ostatní nešťastníky kolem sebe. Nebo na to, až se opevní ve svém letním bytě a budou odolávat nájezdům zombies. Konec konců, i vkus jednotlivých apokalyptiků se liší.

Tak začala horečná porada. Všichni vytahovali své kápezetky a domlouvali se, jak se spojí polními telefony, „až to začne“. Občas se někdo zvedl a odešel si na chodbu zavolat své ženě něco ve stylu: „Vyzvedni děti ze školky a jdi se opevnit k babičce na půdu. Přijedu za váma...“

Jistě, hodí se mít pár apokalyptiků. V případě přírodních katastrof jsou to právě oni, kdo si opravdu pamatují kurzy první pomoci. Ale nic se nesmí přehánět, ani konec světa.

Někdo v sále totiž položil otázku: „Kdo bude chránit hranice státu?“ Jistě, kdo bude chránit hranice státu? Oni to totiž nebudou, každý správný apokalyptik totiž nejprve chrání svou rodinu a pak až něco jako státní celistvost. Chvíli přemýšleli a zavrhovali takové nesmyslné návrhy jako celní správa, nebo policie, až někdo přišel s tím geniálním nápadem: „Pašeráci! Nikdo jiný nezná hranici lépe než oni.“ Jistě, pašeráci, že nás to nenapadlo dříve.

* * *

Je velký rozdíl v tom, jedete-li někam autem, vlakem nebo jdete-li pěšky. Možná, že autem znáte celou cestu nazpaměť, máte-li však pak jít pěšky, zjistíte, že po dálnici si jen tak chodit nemůžete. Nastoupíte tedy na náhradní trasu a na ní... na níse ztratíte.

Hlubočice byla díky své historie takovou geopolitickou anomálií - existence tohoto státu totiž závisela na tom, že bude snadno propustný a nebude svým sousedům bránit v obchodování a v tranzitní dopravě. K průjezdu přes Hlubočici pak stačilo jen zaplatit nízký silniční poplatek a bylo to. Nikdo po vás nechtěl clo ani žádné jiné potvrzení čehokoliv. Došlo to dokonce tak daleko, že Hlubočice úplně zrušila celní kontroly na své straně (nikdo ale neříká nic o tom, že je zrušily sousední státy) a přestala postihovat přechod zelené hranice dávno před zavedením Schengenského prostoru. Je jistě jasné, že v takovýchto podmínkách ztratili pašeráci brzo svou živnost.

Přesto však, patrně z nostalgie existoval v těch více pohraničních částech Hlubočice Klub živé historie - Pašeráci. A právě jedna skupinka členů tohoto spolku se právě prodírala lesním křovím nedaleko hraničních kamenů. Vedlo je vlastenecké nadšení a člověk, který vůbec neuměl číst v mapě.

* * *

Bude pokračovat? Možná, když bude zájem....