Kopretina

S pocitem štěstí,
šel bosý letní lučinou.
Duše tak lehká
a čistá svojí nevinou.
I smích mu zněl z úst,
když rosu z dlaní pil,
než ji spatřil....
.....ji, co ublížil.
To cestou zpět,
spatřil tu kopretinu.
Co vzal jí slunce
a zavřel v stínu.
Když zlomena nohou,
co ji štěstí hnalo.
Květ směrem k zemi
jí narovnalo.
Ne. Není utržena,
jen zlomena.
Odkvete jak jiné,
jen raněna.
Bez slunce,
co krásu z kopretin prosí.
Ona ho zahlédne,
jen v odrazu rosy.
Vzal jsem ji její svět.
I štěstí bere daň.
Ne - raději nesahat,
někdy mám hrubou dlaň.