Helfanderios: Připadá mi, že těch aliterací tam nakonec zrovna moc není, ale děkuji. Tvoje uznání mě těší. :-)

Jinak, myslím, že některé věci jsou přece jen působivější ve správném směru, než v reverse...

Krásně vyjádřeno. Cítím to stejně. Všechno to znám, až na tu lamu a místo psa to byla kočka... Asi jsem ještě samotu nepřijal/a.

dvakredencedekadence: Děkuji. :-) Jsem rád/a, že to dovedeš ocenit.

Formou mi to připomíná haiku, ale nejsem si jistý/á, zda rozumím obsahu; má to znamenat vracet se v myšlenkách k minulosti?

Hodně mě oslovila ta část o zavřeném obchodě. Asi to bylo jen vedlejší téma, ale když zavřou obchod s dobrým masem, musí to člověka určitě hrozně mrzet.

Jinak, přivedlo mě to k úvaze, zda existují šmíráci, kteří se koukají oknem do obchodu s vibrátory... (Ale to asi jen v souvislosti se Severákovým komentářem.)

Tvůj text na mě velmi zapůsobil (byť zdaleka ne tolik, jak by na mě asi zapůsobila osobní návštěva těch míst) a s některými věcmi hluboce souhlasím, třeba že pokora patří k životu. Také si myslím, že je dnes doba, kdy „temní duchové“ jsou čím dál víc slyšet (a hlavně jsou čím dál víc posloucháni). Myslím, že je to dáno tím, že lidé ztrácejí schopnost odlišit pravdu od lži a dobro od zla, takže jim pravda a lež splývají v sladkou a lákavou „pravdolež“ a dobro a zlo v (obvykle ekonomicky či vlastnictvím obhajované) „dobrozlo“. Místo pravdy a lži odlišují spíš „vzrušující“ od .„emocionálně nezajímavého“ a podle toho, jak je co vzruší, se rozhodují. A extrémisté umí vzrušit...

Návštěva Osvětimi by jistě mnoha lidem prospěla a pomohla jim vidět a představit si, čeho jsou temné stránky lidství schopny, ale s problémem pravdy a lži lidem nepomůže, protože pokud člověk nepozná, že politk, který mu velkolepými slovy nabízí bohatství, moc, bezpečí a vůbec cokoliv si člověk může přát, tím ve skutečnosti třeba myslí bezmoc, útlak a smrt, zkušenost z Osvětimi mu s tím asi nepomůže.

Mimochodem, napadlo mě, že jméno „Osvětim“ by mohlo souviset s pojmem „osvícení“, ačkoliv je to asi jen náhoda. A také mi to připomnělo píseň Deceiver of Fools od Within Temptation ( https://youtu.be/uj_KUKzGY08 ).

Hodně mě oslovuje ta poslední sloka, i ta předposlední je působivá. Ty předchozí tak dobře nechápu a už vůbec nechápu název.

Ale celkově se mi líbí.

Mimochodem, nehodila by se pro tuto báseň kategorie "básně / nemoc, smrt"?

Stále si myslím, že je to úžasná povídka.

Pro čtenáře, kteří se k povídce dostali až zde, přidávám odkaz na video s původním předčítáním: https://youtu.be/KwHE1bwcQQs .

To je hezké... :-)

Trochublázen: Aha. Ano, nevěděl/a jsem, že dát někomu znamená sex. Se sexem jsou spojeny různé (a často dost prapodivné) idiomy. Osobně nemám rád/a ani výraz "chodit s někým", ale ten už alespoň znám. V každém případě děkuji za vysvětlení.

Severak: Aha. No, jenže to pak v té větě chybí předmět, takže nedává smysl. :-/

Já tomu rozumím tak, že rozdávala marky (po jedné marce každému), a když jí všechny došly, odjela někam žebrat o další, protože nejde stále jen dávat, člověk si na to musí také vydělat. (Ale tuším, že ta báseň asi byla myšlena jinak, než jak jí rozumím já.)

Meluzina: Sociální sítě jsem myslel/a jen jako prostředek, jak vyhledat lidi, kteří mají zájem o nějaké téma. Na samotnou komunikaci už se podle mě příliš nehodí, právě pro důvod, který zmiňuješ, že člověka rozptylují snadno dostupným přívalem všeho možného, namísto aby se mohl třeba několik hodin soustředit na jednu myšlenku a komunikovat s jedním člověkem. Sociální síť by tedy měla pouze propojit lidi, ale samotná komunikace už by podle mě měla proběhnout mimo ni.

Tato úvaha mi připadne velmi zásadní. Bod "zaprvé" mají dnes primárně řešit sociální sítě díky své schopnosti nezávazně spojovat lidi, kteří se neznají, ale mají společné zájmy. Jejich primární klientelou jsou zadavatelé reklamy, protože ti jsou za zodpovězení otázky "kdo může mít zájem o to, co nabízím," ochotní zaplatit opravdu hodně peněz, rozhodně víc než průměrný filozof, přestože ta stejná otázka pro něj může být stejně důležitá. Sociální sítě ale mohou stejně pomoci i těm filozofům (alespoň teoreticky).

Co se týče druhého bodu, spolehnout se jen na lidi, se kterými se člověk potkává osobně, mi připadne nedostatečné. Chtělo by to platformu pro potkávání online, já už jsem několikrát usiloval/a o to mít s některými přáteli pravidelné videohovory, ale obvykle to ztroskotalo na tom, že neměli čas a zřejmě měli naplánované aktivity na jeden či více měsíců dopředu (a ty naplánované aktivity pochopitelně nezahrnovaly náš společně strávený čas). Nemyslím, že na takové "potkávání" stačí písemná komunikace, z mnoha důvodů.

Ten třetí bod je také důležitý. Pokud opravdu nemáš nikoho na interaktivní komunikaci (a ten pocit znám, mám ho třeba i právě teď), doporučil/a bych ti záznam na diktafon, případně do notebooku s mikrofonem. Je časově méně náročný než to napsat a můžeš z něj udělat podcast. Na druhou stranu je ale dost bezohledný k posluchačům, takže to, že to někdo bude poslouchat, můžeš očekávat, jedině pokud budou tvoje myšlenky pro někoho druhého opravdu hodně důležité nebo zajímavé.

K tomu třetímu bodu bych ti doporučil/a tuto videoúvahu Sebastiána Wortyse o hyperkreativitě: https://www.youtube.com/watch?v=HKrKc8kXnus

Moc děkuji za zásadní úvahu. Cítím to podobně.

Mám rád/a tikot hodin, stejně jako ostatní periodické děje. Střídání dne a noci je vlastně také takový tikot. Jak čas ubíhá, stále se něco děje a mění a my se také měníme...

Pěkná úvaha.

Přeji ti do nového roku spoustu dětí. :-)

Krásný a mistrně napsaný mýtus! Líbí se mi po všech stránkách a asi nejvíc mě potěšila přítomnost islámského zákazu zpodobňování člověka, který dnes spousta podobných příběhů opomíjí.

Lasak: Já slovem partner myslím vždy muže nebo ženu, nikdy jen čistě muže. Pokud chci označit čistě jen muže, napíšu "partner-muž".

(1)(d) Určitě souhlasím, že je třeba se ve vztahu snažit o kompromisy, ale také je potřeba vědět, kdy ke kompromisu dochází a zohlednit to, protože jinak má pak jeden z partnerů pocit, že tomu druhému stále jen ustupuje, zatímco ten druhý všechny svoje požadavky bere za naprostou samozřejmost - jako třeba třídit odpad, zavírat po sobě dveře, po použití záchodu si umýt ruce. Jenže pro tu první osobu to třeba vůbec samozřejmosti nejsou, jsou to pro ni ústupky, za které očekává vstřícnost z druhé strany. Chce to prostě o takových věcech hodně komunikovat, naslouchat druhému a chápat jeho postoje a důvody.

Upřesnění k té výchově dětí - kdyby lidé nestárli a neumírali a nerodily by se děti (tzn. všichni by byli ve stejném biologickém věku), myslím, že by mohli kdykoliv svobodně vytvářet svazky a opouštět je, aniž by to působilo nějaké velké problémy. Jsem přesvědčen/a, že za takového stavu by byl vztahový závazek věrnosti (zůstat spolu) zbytečný a lidé by utvářeli tak velké skupiny, jaké by byly optimální vzhledem k úrovni jejich soběstačnosti v dané společnosti (tzn. jak moc by byla společnost individualistická a atomizovaná) a zůstávali spolu jen tak dlouho, jak by sami chtěli. Oproti tomu, když se lidem ve vztahu narodí dítě, o to dítě je nutno se postarat a stát to zatím moc kvalitně neumí, takže to jako povinnost ukládá rodičům, všem rodičům. Rodiče jsou tak vázáni nikoliv k sobě, ale k dítěti a není to svoboda dítěte, co je omezuje, protože dítě zpočátku nemá svobodu; je to nezbytná potřeba dítěte, protože má právo na život, ale samo přežít nedokáže. Navíc někdo z rodičů se o dítě nakonec postarat musí, takže pokud se nedohodnou po dobrém, přinejmenším někdo z nich to bude muset udělat a tím bude o svoji svobodu rozhodnout se, zda to udělá, připraven. (Stejně nevím, zda je tomu tak rozumět, ale teď mě nenapadá, jak to vyjádřit jasněji.)

Děkuji za úvahu, to téma je podle mě aktuální a velmi důležité.

Pro začátek pár výtek k formě (které nejspíš očekáváš): Z pravopisu jsou hodně špatně čárky, jak ve větě jednoduché, tak v souvětí; evokuje mi to představu, že autor je básník. ;-) A je velmi nepřehledné, že poměrně chaoticky používáš pět druhů číslování. Pokud se potřebuješ efektivně odkazovat, buď používej jednoúrovňové odkazování (což je náročnější) - tzn. např. "námitka v odstavci č. 291", nebo raději systematicky používej hierarchické číslování, tzn. např. 3.a.1. Snahu o nějaký systém v tom tvém číslování sice jakžtakž vidím, ale ne vždy se ho držíš.

Další věc, kterou bych si chtěl/a ujasnit, je, zda pod slovo partner, resp. milenec, zahrnuješ jen muže, nebo i ženy (jako já). (A neříkej mi, že to děláš, jak se ti zachce!) To proto, že používáš i slova partnerka a milenka a ne vždy mi to dává smysl. Nejhorší je to ve větě: "Partner má přednost před milencem/kou." Pokud může být partnerem či milencem i žena, pak nemá smysl to "/kou", protože milenka už je milenec. Pokud jsi zase partnerem či milencem mínil pouze muže, vyznívá to sexisticky, že muž má vždy přednost a žena na to právo nemá.

Co se týče bodu 3a, přirozený nemusí znamenat dobrý. Pro člověka je třeba zcela přirozené rozhazovat odpadky kolem sebe a nestarat se o ně. Dokud to byly jen např. slupky od brambor, nebyl to problém, ale s miliardami tun plastů nebo nebezpečnými chemikáliemi tak člověk prostě zacházet nemůže.

Hodně sympatizuji s bodem 2b, jsem pro diverzitu.

K bodu (d): kompromisů při uzavírání dlouhodobého vztahu bych se bál/a, protože pokud jedna z osob po vztahu touží víc než druhá (např. je víc zamilovaná), je v tom stavu ochotna přistoupit i na podmínky, které pro ni budou velmi nevýhodné. Později toho bude litovat a může to vztah "rozbít".

Myslím, že ****Záletnictví zvyšuje riziko, že se "zalétávající partner" zamiluje do cizí osoby. Zatímco se totiž někteří lidé za celý život ani jednou nezamilují a nechybí jim to, jiní si naopak nedokážou užít sex, pokud tu druhou osobu dostatečně nemilují. A ve stavu zamilovanosti do milence pak partner zpravidla nedokáže dodržet ta pravidla, zejména pravidlo 3.4. Další problém může nastat, když se jeden z partnerů celý den stará o dítě a chce mít sex a druhý partner se vrátí pozdě večer a hned se přizná, že cestou domů měl sex se dvěma či třemi dalšími lidmi, protože jim neumí říct ne, takže už je vyčerpaný.

Ale zásadní nedostatek tvé úvahy je ten první pilíř - "Člověk má právo na svobodu". Ten totiž v realitě neplatí. Tvoje úvaha celkem dobře pasuje na vztahy svobodných lidí. Jenže dítě nemá právo na svobodu; nemůže se svobodně rozhodnout odejít od svých rodičů a rodiče ho mohou hodit do BabyBoxu, jen než dosáhne určitého věku. Někde jsem četl/a (a souhlasím s tím), že manželství (a monogamie) vůbec není potřeba k uspořádání mezilidských vztahů, je potřeba pouze k výchově dětí, protože výchova dítěte představuje neoddiskutovatelnou povinnost a je prakticky nemožné tuto povinnost rozložit mezi dvě osoby (natož mezi tři a více osob), aniž by ztratily něco ze své svobody.

Ale moc mě potěšilo, že ses o takovou úvahu pokusil, a pokud zkusíš ještě úvahu o soužití při výchově dětí (ideálně i více dětí), budu jen rád/a. :-)

Sebastián Wortys: Nejsi první, koho napadlo, že zhlížením filmu dochází ke kopírování do mozku, proto mají lidé na soukromé kopie koupených děl (kromě počítačových programů) právo, bohužel se však v poslední době množí výjimky, které se jim snaží to právo vzít. (Např. tím, že z knihy udělají počítačový program...) Některé mají morální opodstatnění, jiné moc ne.

"kontrolovat myšlení všech lidí a veškeré jejich vzájemné interakce" -- to není daleko od reality, to už internet do určité míry umožňuje a existuje poptávka po tom, aby to umožňoval víc.

"mě víc baví o tom filosofovat, než o tom psát povídky" :-DDD Klidně o tom filozofuj, ideálně o tom napiš speciální článek na svůj blog.

Mlčeti Zlato: Není zač. Jsem rád/a, že nejsem jediný/á, komu to vadí.