Realisticky krutá fantasy povídka (s trochou anachronismů a v eichlerské češtině) o tom nejhorším kapitalismu, podnikatelích, autorském právu a hrdých soběstatkářích. Původně vyšla ze zamyšlení nad tím, jak by asi vypadala Středozem, kdyby Sauron v Pánu prstenů zvítězil a ovládl ji, ale nakonec obsáhla mnohem víc.
přidáno 02.12.2018
hodnoceno 15
čteno 194(11)
posláno 0
1. Pekař

Před dávnými časy v jednom hlubokém odlehlém lese ležela vesnice jménem Kunětice. Byla to malá poklidná vesnice s kunou ve znaku a velkým hostincem, kovárnou a pekárnou na návsi. Kousek opodál stály ještě kostel a škola. Každý večer se vesničané scházeli v hostinci a probírali, co je nového. Měli tendenci se dělit na ženy a muže; zatímco muži se převážně chlubili, co se jim stalo, co všechno udělali a co prý ještě udělají, ženy se svěřovaly se svými starostmi a útrapami, vyprávěly historky a šířily drby.

Na jihozápad od vesnice ležely tři rodinné statky, kde hospodařili soběstatkáři¹ se svými početnými rodinami. Nikdy nechodili do hostince a neposlouchali místní historky, nestarali se příliš o vesničany a oni se nestarali o ně. Když pak jednou za čas někdo z nich do vesnice přišel, chovali se k němu hůř než k místním žebrákům. Žebrákovi by pár mincí na pivo dali, ale soběstatkáři sotva. „Nechodí s námi na pití, tak ať nám neleze do vesnice,“ okomentovala to jedna starší žena.

Jednou z nejpopulárnějších osob v Kuněticích byl místní pekař Jakub Kovář. Byl milý a dobrosrdečný a vždycky se pořádně zasmál, když zaslechl, jak si ho lidé v rozhovorech pletou se zdejším kovářem, který se shodou náhod jmenoval Jan Pekař. Jakub Kovář pekl a prodával lidem chléb, který tu byl základem prakticky každého jídla. A když byl chléb upečený a prodaný, mohl si vyjít na procházku na louku či do lesa, obdivovat přírodu v ročním období, které zrovna bylo, a být šťastný.
───────────────────────────────────────
¹ „Soběstatkář“ je člověk, který se snaží o maximální (zpravidla však ne absolutní) nezávislost na cizích lidech a peněžní ekonomice. Soběstatkáři zpravidla žijí v komunitách či velkých rodinách na venkově, kde si pěstují vlastní plodiny a vyrábí z nich jídlo a nástroje především pro sebe, aby si nemuseli nic kupovat či dostávat. Slovo „soběstatkář“ původně vymyslel Sebastián Wortys.



2. Chlebnice

Tak to fungovalo po dlouhé roky a všichni s tím byli spokojení. Jenže pak se stalo, že do vesnice přišla pocestná-žena. Představila se jako Chlebnice a měla kouzelný kámen. Stačilo nad tím kamenem tlesknout rukama a objevil se bochník chleba. Někdy byl celkem chutný, jindy moc ne. Žádný sice nebyl tak chutný a kvalitní jako ten pekařův, ale byl to chleba a rozdávala ho zdarma.

Chlebnice se usadila v domě nedaleko návsi, a přestože každý večer navštěvovala hostinec a byla na ostatní milá, zprvu jí příliš nevěřily. Chodili k ní hlavně žebráci a děti. Ale když ostatní viděly, jak k ní chodí žebráci a odnášejí si „chléb zdarma“, začala se mezi lidmi šířit chamtivost. Začali pochybovat, zda pekařův chléb opravdu stojí za ty peníze, a přestávalo se jim chtít pekaři platit.

Jakubu Kováři začali ubývat zákazníci, a tím pádem i výdělek. Aby se uživil, musel zdražit, což vyvolalo další pochybnosti a větší úbytek zákazníků. Pekaře to štvalo. Už nebyl takový dobrosrdečný jako dřív. Po dobrém se s Chlebnicí nedomluvil, tak navštívil krajského hejtmana a chtěl po něm vyhlásit zákon, podle něhož by si Chlebnice musela nechat pod pohrůžkou trestu za chléb platit. Hejtman takový zákon nevyhlásil, ale mezi vesničany si tím Jakub Kovář nadělal spoustu nepřátel. Z kdysi milého pekaře se stal nenávistný vyvrhel, kterého už mezi sebou nechtěli.

Chlebnice pak ukázala vesničanům, že jejím kamenem se dají očarovat i další kameny, aby fungovaly stejně. Líbilo se jim to, a tak si každý z nich nechal nějaký kámen očarovat a vysvětlit, jak se s ním zachází. Díky tomu si pak časem každý „vytleskával“ chléb u sebe doma a pekaře ani Chlebnici už nikdo nepotřeboval. V té době se ale kvalita vytleskávaného chleba zhoršila; lidé to řešili tak, že vytleskli dva nebo tři bochníky, vybrali si z nich ten nejlepší a zbytek vyhodili. Jen místní učitel vyjádřil podezření, že by mohlo znamenat problém, kdyby tento trend pokračoval. Většina vesničanů ale neznala slovo „trend“, takže jeho varování s klidem ignorovala, protože mu nerozuměla.

Pekař pak musel zavřít pekárnu a začal se živit zametáním cest a kopáním hrobů. Byla to těžká a nepříjemná práce, zvlášť pro starého pekaře, který byl celý život zvyklý sedět v teple u pece. Jednou na podzim se nachladil, a protože už byl zahořklý a zesláblý, zemřel. Jeho rodina se pak odstěhovala do města.

Jenže už v době, kdy Jakub Kovář zavřel pekárnu, kvalita vytleskávaného chleba dál poklesla. Už byl sotva k jídlu. Lidé museli vytleskat třeba dvanáct bochníků, než narazili na nějaký, který byl alespoň poživatelný. Teď už bylo všem jasné, že je to problém, ale pekař už byl mrtvý a jeho rodina pryč.

Chlebnice řekla lidem ochotně vše, co věděla, ale proč dochází k poklesům kvality, nechápala. Teprve mnohem později se zjistilo, že kvalita chleba vykouzleného pomocí těchto kamenů závisí na množství a kvalitě skutečně upečeného chleba v dalekém okolí. Tento vliv je jednosměrný — kvalitu ani množství upečeného chleba používání kamenů nijak nesnižuje. A protože Kunětice byly široko daleko jediná vesnice, po zavření pekárny už kouzelný kámen neměl kde čerpat kvalitu.

Lidé byli zoufalí. Někteří se snažili péci si chléb doma, ale protože to pořádně neuměli, nešlo jim to a dalo jim to zbytečně moc práce. Jiní si zase potajmu chodili kupovat chléb od soběstatkářů. Ti si ho pekli hlavně pro sebe, takže ho neměli zbytečně moc a jen neradi ho prodávali, ale když viděli, jak je vesničanům úzko, tak jim pár bochníků přece jen prodali. I když se jim trocha peněz také hodila, důležitější pro ně byly dobré vztahy.



3. Ron Moloch

A tehdy se stalo, že do Kunětic přijel zahraniční podnikatel, Afroangličan-muž s knírem a vznosným jménem Ron Moloch. Nabídl lidem kouzelné zlaté prsteny. Když člověk tleskl nad Chlebničiným kamenem, majíc nasazený Molochův prsten, objevil se bochník chleba značky Moloch, vynikající a výživný.

Lidem nový chléb velice chutnal, ještě víc, než jakýkoliv, jaký kdy upekl Jakub Kovář, a tak po něm toužili, ale báli se, že na zlaté prsteny nebudou mít dost peněz. Ron Moloch je však překvapil. Úlisným hlasem jim vysvětlil, že mají o anglických podnikatelích mylnou představu, a rozdával prsteny zdarma, stejně jako předtím Chlebnice chléb. Jenže tentokrát byli vesničané mnohem zoufalejší, takže jim vůbec nevadilo, že Ron Moloch o prstenech nic neprozrazoval a neodpovídal na žádné otázky. Brali si prsteny dychtivě a prakticky všichni, i ti, kdo je zrovna nepotřebovali.

Tehdy Ron Moloch navštívil krajského hejtmana a přesvědčil ho, aby vydal zákon, který zakázal používání Chlebničina kamene bez Molochova prstenu. Nebylo těžké hejtmana přesvědčit, protože v té době vedlo zoufalé hledání poživatelného chleba k šerednému zamořování zahrad a ulic nepoživatelnými bochníky, o které už nestály ani krysy.

Ron Moloch žil v dalekém městě, ale každou sobotu večer jezdil do Kunětic, chodil do hostince a popíjel s vesničany. A ti ho obdivovali. Připodobňovali ho k biblickému králi Baltazarovi a nevinné děti si barvily tváře načerno a lepily umělý knír, aby vypadaly jako on. Na návsi mu postavili sochu a v hostinci se mluvilo o světlé budoucnosti a éře velkého pokroku a skvělosti zahraničních investic. Nic z toho se ale nedotklo soběstatkářů na jihozápadě. Ti si dál pěstovali vlastní obilí a pekli vlastní chléb a o nějaké Molochovy prsteny nestáli.



4. Závislost

Skutečnost však nebyla tak skvělá jako tlachy v hostinci. Lidem, kteří jedli chléb vytlesknutý s Molochovým prstenem, pomalu přestávalo chutnat cokoliv jiného. Zprvu se věřilo, že ten chléb je prostě jen tak chutný, a lidé, kteří už nic jiného nejedli, se hrdě nazývali „molochariáni“. Ale po čase už nikdo z vesnice ani s velkým přemáháním nebyl schopen vzít do úst žádné jiné jidlo a jen ti nejmoudřejší poznali, že to není jejich vlastní vůle. Varovali před tím, ale lidé je neposlouchali, protože příliš toužili po skvělé budoucnosti a pevně věřili, že bez Rona Molocha to nejde.

Jeden vesničan si všiml, jak se jeho Molochův prsten zničehonic vznesl, přiletěl k oknu, otevřel je, kdosi oknem vhodil dovnitř reklamní leták, prsten okno zavřel a vrátil se na svoje místo. V místním hostinci se takových historek, často okázale přibarvených, začalo objevovat víc a víc. Lidé už začínali mít strach, a tak Ron Moloch vydal prohlášení, ve kterém přiznal, že prsteny vidí a slyší vše kolem sebe a že takto získané informace využívá ke zkvalitňování a modernizaci svých služeb. Také dodal, že se občas stane, že prsten odletí a místo něj přiletí nový, lepší; prý se tomu říká „aktualizace“ a v Anglii je to běžná a ceněná služba, ale pokud o ni někdo nestojí, může si ji zdarma nechat odstranit v jeho kovárně ve městě.

Prsteny se chovaly čím dál podivněji, další Molochova prohlášení popírala ta předchozí. Občas se aktualizovaly i ty prsteny, jejichž majitelé si nechali aktualizace odstranit. Někteří vesničané si o tom vyprávěli nevážné historky, jiní to přehlíželi, další měli strach a neříkali nic.



5. Otroctví

Jenže jednoho sobotního večera se stalo, že Ron Moloch prohlásil, že od pondělka pro něj budou vesničané vyrábět anglické boty, které bude vyvážet do zahraničí. Lidé nechápali, proč by to měli dělat, ale Ron Moloch jim pohrozil, že kdo nepůjde vyrábět boty, nedostane chleba. Na výstrahu pak lidem na neděli vypnul prsteny, takže když s nimi tleskli nad Chlebničiným kamenem, nestalo se vůbec nic. To lidi vyděsilo. Mohli si sice prsteny sundat a pak se objevil bochník jako dřív, jenže nepoživatelný, a navíc to už v té době bylo trestné.

V pondělí se tedy lidé sešli na návsi a začali se učit šít boty. Místní učitel protestoval, že to přece Ron Moloch nemůže, ale ten podotknul, že učitel si asi pořádně neprohlédnul svůj prsten. Učitel tedy prsten vzal do školní laboratoře, vložil jej do mikroskopu a na obvodu objevil takřka mikroskopický nápis:

© 1351-1355 Ron Moloch. Všechna práva vyhrazena. Použitím tohoto prstenu vyjadřujete souhlas s licenčními podmínkami uloženými pod evidenčním číslem RM-365798 u Mezinárodního úřadu pro duševní vlastnictví v Ženevě.

Učitel pak zaslal protestní dopis krajskému hejtmanovi, ale hejtman odpověděl, že jíst Molochův chléb je jejich svobodná volba, a pokud se ho rozhodli jíst, musí také splnit jeho licenční podmínky.

O několik dní později už každý vesničan uměl práci, která mu byla přidělena, takže Molochova manufaktura pracovala, jak měla. Ron Moloch zaměstnal dráby, kteří šlehali bičem ty, kdo podle nich nepracovali dost usilovně, obzvlášť ženy a děti. Sám jim ale roznášel pití a choval se k nim mile, protože toužil po lásce a chtěl ji získat pomocí Stockholmského syndromu.



6. Soběstatkář

Toho dne pak do vesnice zavítal nejmladší ze soběstatkářů, osmadvacetiletý Štěpán Dub. Překvapily ho liduprázdné ulice, tak došel až na náves, kde spatřil pracující manufakturu. S údivem ji sledoval asi půl hodiny, když byla vyhlášena přestávka na oběd. Lidé vytáhli kameny, nasadili si prsteny, vytleskli si bochník chleba a pustili se do jídla.

Na návsi byl i Jan Pekař, se kterým se Štěpán Dub znal, protože Jan Pekař si od něj už několikrát koupil bochník chleba. Ten mu vysvětlil, co se děje, proklínal Rona Molocha a přál si: „Ať táhne k čertu!“

Štěpán Dub nevěděl, co si má myslet, tak zamířil k Ronu Molochovi a před zraky ostatních ho oslovil: „Promiňte, ale proč chcete, aby pro vás vesničané šili boty?“

Ron Moloch si nejprve přes svoje strážce zjistil, o koho jde. Štěpán Dub zatím trpělivě čekal.



Pak Ron Moloch odpověděl: „Velice mě těší váš zájem a rád bych vám to sdělil, bohužel se však jedná o obchodní tajemství.“ Vytáhl zlatý prsten a podal jej soběstatkáři. „Mohu vám ale nabídnout kouzelný prsten, se kterým si můžete vytleskout chléb značky Moloch. Molochův chléb je chutný!“

„Ne, děkuji,“ odmítl Štěpán Dub.

„Je to limitovaná série,“ lákal ho Ron Moloch.

„Tím spíš,“ odvětil soběstatkář a podnikatel si prsten strčil zpět do kapsy. „A můžete mi říct, co za tu práci dostanou?“

„Už dostali,“ řekl Ron Moloch. „Dal jsem jim zlaté prsteny zdarma, tak pro mě teď odvedou práci zdarma. To je fér, že?“

Štěpánu Dubovi to moc fér nepřipadalo, ale vyrostl mezi soběstatkáři, kde bylo zvykem snažit se s každým cizím člověkem vyjít nejprve po dobrém, a proto se ptal dál: „Takže až ta práce skončí, zase je necháte jít a starat se o jejich vlastní hospodářství?“

Ron Moloch se zachmuřil a zakroutil hlavou. „Vynasnažím se pomoci vám to lépe pochopit,“ řekl úlisným hlasem. „To už nejsou jejich hospodářství. Přijdou další zakázky a práce v manufaktuře nikdy nekončí.“

Ronova odpověď Štěpána Duba rozčílila. „Ale nemůžete je přece nutit, aby pro vás pracovali do konce života!“

„Snad byste mě nechtěl tak ponižovat,“ ohradil se Ron Moloch. „Mám na to přece právo. I když jsem jim ty prsteny dal, stále mi patří, protože jsem je vymyslel. Jsou mým duševním vlastnictvím, a tím pádem mi patří i chléb, který byl s jejich pomocí vykouzlen, a tedy i buňky jejich těl, které z toho chleba vyrostly. A protože se buňky obměňují, dříve nebo později mi budou patřit celá jejich těla a pak i duše a nakonec i vše, co svými těly a dušemi vytvoří. Oni všichni budou moje dílo. To je spravedlivá odměna pro autora.“

„To je nehoráznost!“ vykřikl podrážděně Štěpán Dub. „Nechceme vás tu. Nevěřil jsem tomu, ale je to tak. Žádám vás jménem vesnice Kunětice, abyste odešel a nechal nás tu na pokoji!“

Podnikatel se pousmál. „To říkáte jen proto, že jsem černoch, viďte? Stydím se za vaši nepokrokovou rasistickou kulturu.“

Soběstatkář chvíli zamyšleně mlčel, pak však hrdě vzhlédnul. „Nejsem rasista,“ řekl. „Nemám nic proti černochům, nemám nic proti mužům, proti Angličanům ani proti podnikatelům. Ale nesnáším otrokáře. Nesnáším otrokáře, kteří si dělají nároky na duše ostatních lidí. A vy jste takový otrokář! Proto vás nesnáším a udělám všechno proto, abych lidi zbavil vašeho útlaku.“

„Očekávejte dopis od mého právníka. Budu vás žalovat za podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Stydím se za vaši nemoderní slovní zásobu plnou nenávisti a politicky nekorektních výrazů,“ řekl Ron Moloch a rychlým krokem někam odešel.

„Do práce, přestávka skončila!“ zakřičel jeden z drábů a šlehl bičem.



7. Mafie

Toho večera pak na statek rodiny Dubů přišla bláznivá, asi třicetiletá, žena z vesnice. Když ji Štěpán Dub pustil dovnitř, vytáhla nůž a nadávala mu. Hystericky křičela, že celý den dřela na návsi a že měl dřít také.

Soběstatkář se hájil, že nejí Molochův chléb.

„Jaktože nejíte Molochův chléb? Ten přece dneska jí všichni. Nepracovat pro Rona Molocha je krádež. Okrádáte naše děti, půjdete do vězení!“ křičela žena.

Soběstatkář na ni nechápavě koukal. „Uvědomujete si, že to, co říkáte, nedává žádný smysl?“

„Ale je to pravda. Ron Moloch to říkal, tak to musí být pravda,“ řekla žena a s nožem se rozeběhla na soběstatkáře.

Ten se vydal na útěk. Doběhl do nedalené kůlny, kde popadl vidle a namířil je proti ní. Žena se vyděsila, upustila nůž a utekla ze statku. Soběstatkář si oddechl a zavřel branku.

Tím to však neskončilo. V noci, když už spal, vtrhla na statek skupina ozbrojenců v černých pláštích. Tasili meče a byli dobře vycvičení, takže všechny obyvatele statku snadno přemohli. Spoutali je, nadávali jim a kopali do nich. Když pak odcházeli, poslední ze surovců se otočil a rozloučil se slovy: „Ještě jedno křivé slovo proti Ronu Molochovi a bude to horší.“ Když se pak Štěpán Dub vyprostil z pout a rozvázal ostatní, v kolébce našel svoje jediné vlastní dítě mrtvé — s useknutou hlavou.

Celá rodina se pak shodla na jedné věci. Toto už není podnikání — toto je mafie!



8. Vendeta

O necelé dva týdny později, když už Ron Moloch značně zbohatl na nucené práci vesničanů, znovu popíjel v místním hostinci. Jenže Štěpán Dub se na něj domluvil s ostatními soběstatkáři a jejich rodinami. Ty tam přišly, vyvolaly rvačku a vrhly se na podnikatele. Byl to boj na život a na smrt. Pět obyvatel statků tam padlo, mezi nimi i Štěpán Dub. Ale zrozenec jiného soběstatkáře, Karel Smrčina, zabil jednoho z Molochových strážců a ukradl Ronu Molochovi kouzelný klíč, kterým jediným se ovládaly prsteny.

S Janem Pekařem pak klíč prozkoumali, odemkli všechny prsteny, aby fungovaly bez omezení, a klíč roztavili v peci. Když se klíč roztekl, Karel Smrčina se rozplakal. „Takhle přece mír vypadat nemá,“ řekl.



9. Závěr

Nakonec to však dopadlo víceméně dobře. Molochovy nároky na nucenou práci byly postaveny mimo zákon. Vrah soběstatkářova partnera byl dopaden a spolu s Karlem Smrčinou byli odsouzeni za vraždy. V krajském městě objevili protijed proti Molochovu chlebu a do vesnice se vrátil Pavel Kovář, syn starého pekaře, a znovu otevřel pekárnu na návsi.

Vesničané začali obdivovat soběstatkáře, strhli sochu Rona Molocha a místo ní nechali vytesat sochu Štěpána Duba. Když pak někdo ze soběstatkářů přišel do vesnice, chovali se k němu mile, s pochopením a s respektem, jaký soběstatkáři nikde jinde v celém kraji neměli.

A co Ron Moloch? Ten se napravil. Našel si nový obor podnikání, ale Kuněticím už se vyhnul, odešel zase do jiné části světa, kde byla po jeho podnikání poptávka.


----


Náměty k zamyšlení

- Kdo byl (nebo měl být) zodpovědný za pekařovu ztrátu zákazníků? Bylo v pořádku, že lidé dali přednost Chlebnici, když tím ublížili pekaři?

- Jak asi dopadly Chlebničiny kameny a Molochovy prsteny? Jak vyřešit jejich koexistenci s pekařstvím?

- Na co měl mít Ron Moloch právo od lidí, kterým dal kouzelné prsteny?

- Reagovali by vesničané jinak, kdyby je Ron Moloch řádně a odborně poučil o licenčních podmínkách prstenů?

- Proč si lidé nechali líbit čím dál podivnější chování prstenů?

- Je evolučně výhodné milovat lidí, kteří vás zneužívají, a nenávidět lidi, kteří se stejně zneužívat nenechají?

- Jaké jsou výhody a nevýhody soběstatkářství?


přidáno 10.12.2018 - 16:03
Sebastián Wortys:
Já to načítala večer z mobu a utekla mi pointa, no... :)
my měli sena kupodivu dost, prodáváme těm malým, neměli by čím krmit...
přidáno 08.12.2018 - 18:35
Singularis: "kontrolovat myšlení všech lidí a veškeré jejich vzájemné interakce" - Ano, je to pochopitelně narážka na současné tendence na internetu a jeden z důvodů, proč mi ta dystopická možnost přivlastňování lidí skrze autorská práva na to, co sledují, připadá jako aktuální téma do povídky, ;).
přidáno 08.12.2018 - 18:07
Sebastián Wortys: Nejsi první, koho napadlo, že zhlížením filmu dochází ke kopírování do mozku, proto mají lidé na soukromé kopie koupených děl (kromě počítačových programů) právo, bohužel se však v poslední době množí výjimky, které se jim snaží to právo vzít. (Např. tím, že z knihy udělají počítačový program...) Některé mají morální opodstatnění, jiné moc ne.

"kontrolovat myšlení všech lidí a veškeré jejich vzájemné interakce" -- to není daleko od reality, to už internet do určité míry umožňuje a existuje poptávka po tom, aby to umožňoval víc.

"mě víc baví o tom filosofovat, než o tom psát povídky" :-DDD Klidně o tom filozofuj, ideálně o tom napiš speciální článek na svůj blog.
přidáno 08.12.2018 - 18:02
none: "Novodobé JZD" je pochopitelně humorná narážka na známou firmu, která je v Česku, mj. vlivem své politické provázanosti, nejefektivnější v čerpání evropských dotací (z nichž nějaká část je určená pro malé farmáře). Snad už není potřeba ten název psát. Zaměstnancům této firmy nepatří pole ani používané výrobní prostředky obdobně jako v JZD. A pochybné jsou i způsoby, kterými tato firma pohltila některé konkurenční firmy. Takže malí soběstatkáři, kteří vlastní svá políčka a nejde jim o kumulování moci, ale spíše o poklidné soužití s přírodou, jsou pochopitelně opozicí této firmy a nechtějí jí prodat svá políčka. Jinak existují i různé mezistupně mezi soběstatkáři a novodobým JZD.

Ano, dnes se bez pořádných dotací nevyplácí chovat krávy. Obzvláště jak byla ta šílená sucha a je méně sena.
přidáno 08.12.2018 - 17:35
Zajímalo by mne, co je to podle Vás to novodobé JZD. Jsem taky zemědělec, museli zrušit dojné krávy, táhly nás ke dnu. Teď už jen dokrmujeme odmítnutá telata. Umím podojit, nakrmit, udělat sejra, upéct kváskový chleba. Dobytek spásá trávu a udržuje krajinu v rovnováze. Nechápu ta slova o opozici.
přidáno 08.12.2018 - 17:34
Singularis: Jinak v návaznosti na tu mou myšlenku (ne)autorství ( obzvláště poslední odstavec tohoto článku https://swortys.blogspot.com/2018/10/udivova-reforma-skolstvi.ht
ml
) a tvé dystopické pojetí u Molocha mě napadá, že chápeme-li náš mozek jako úložiště, tak třeba zhlížením filmu dochází k jeho "kopírování" do mozku. Takže když třeba zavzpomínáme na oblíbenou scénu z toho filmu, tak si bezplatně jakoby přehráváme jeho částečnou "kopii" v naší hlavě, což by nějaký byrokratický hajzlík mohl zneužít ke svému obohacení (obzvláště pokud jsme si zaplatili pouze zhlédnutí filmu bez možnosti vytvářet si soukromé kopie). S trochou nadsázky se dá říct, že třeba filmová studia programují občany. A když tu antiutopickou vizi přeženu, tak si lze představit, že společnosti skupující autorská práva (nejen na filmy) by se v budoucnosti na základě analýzy vzpomínek jednotlivých občanů mohli vzájemně přít, který člověk (resp. jeho mozek) které společnosti z hlediska autorských práv z kolika procent patří, protože v průběhu života každý člověk zhlédne spoustu nárokovaného obsahu, který spoluvytváří jeho osobnost a jeho vliv k nám přichází i různě zprostředkovaně skrze jiné lidi, které někdy nějaký nárokovaný obsah ovlivnil. A kdyby na základě toho někdo chtěl absolutním způsobem vymáhat autorská práva, tak by to znamenalo muset kontrolovat myšlení všech lidí a veškeré jejich vzájemné interakce. Z toho všeho lze odvodit různé katastrofické důsledky, a pokud chceš, můžeš o této antiutopické vizi někdy napsat další povídku, protože mě víc baví o tom filosofovat, než o tom psát povídky, ;).
přidáno 08.12.2018 - 16:32
Mlčeti Zlato: Není zač. Jsem rád/a, že nejsem jediný/á, komu to vadí.
přidáno 08.12.2018 - 16:32
Sebastián Wortys: Ta povídka o hodinkách pořád ještě může být... ;-) (I když má zrovna dost nízkou prioritu.)

Děkuji za zajímavý a dobře oargumentovaný komentář. Tvůj článek o neautorství určitě ovlivnil moje myšlení jako spousta dalších, i když zrovna při psaní této části jsem si toho nebyl/a vědom/a, ale to nevadí.

Ten zajímavý odstavec, který jsi ocitoval, je pro mě vrcholem celé povídky. Těší mě, že tě zaujal.
přidáno 08.12.2018 - 15:37
Jsem jen normální konzumní blb. Děkuju za zamyšlení nad věcmi, které mě příležitostně serou.
přidáno 08.12.2018 - 13:48
Už několik let ekofarmařím, osobně jsem poznal zhruba 12 významných osobností z této oblasti života a nespočet dalších podobných alternativců, takže jsem si vytvořil nějakou rozvinutější představu, o co nám jde. Mj. na základě toho a námětu od mého kluka jsem letos napsal dílo o soběstatkářích (jak jsem si naší subkulturu či sub-subkulturu nazval), ale zatím ho nemohu veřejně jmenovat, abych neporušoval pravidla soutěže, kde je to dílo zařazené.

Domnívám se, že kdybych 5.11. nedával Singularis k betačtení toto dílo o soběstatkářích, povídka "Pekař, Chlebnice a Ron Moloch" by se jmenovala a vypadala radikálně jinak: místo prstenů a bot by byly specifické "hodinky", místo mé představy soběstatkářů by byl "emigrant" a o chlebu by se tam nepsalo, i když by stále šlo o kritiku absurdní stránky kapitalismu. To však rozhodně neznamená, že nápad Chlebnice, prstenů, manufaktury či konkrétní dějový způsob užití soběstatkářů by nebyly od Singularis, která má na povídce "Pekař, Chlebnice a Ron Moloch" největší zásluhy.

Jsem rád, že ten dialog Štěpána s Molochem byl rozvinut a upraven. Obzvláště zajímavý je odstavec s větou "Jsou mým duševním vlastnictvím, a tím pádem mi patří i chléb, který byl s jejich pomocí vykouzlen, a tedy i buňky jejich těl, které z toho chleba vyrostly.", který volně vychází z mé filosofie (ne)autorství viz. mj. bod 5) v tomto článku: https://swortys.blogspot.com/2018/09/myslenkopocity-sapirwhorfov
a-hypoteza.html
Nebo viz. poslední odstavec tohoto článku: https://swortys.blogspot.com/2018/10/udivova-reforma-skolstvi.ht
ml
To však neznamená, že bych nějakou část Singularis následně považoval za mé vlastnictví. :D

Myslím, že to přepadení soběstatkářů ze strany Molocha nebylo potřeba udělat drsnější, než bylo původně. Zabití jednoho dospělého člověka je silné odstrašení, zvláště pro komunitu oproti nesoudržné skupině individualistů. Ale nepovažuji to přidrsnění za chybu.

Jinak k této povídce jsem dělal betačtení a většinu návrhů na vylepšení Singularis přijala, což mě těší. A jsem rád, že vzniklo další dílo týkající se soběstatkářů, aby o tomto alternativním způsobu života (a současně opozici novodobého JZD (Molocha)) bylo větší ponětí.
přidáno 05.12.2018 - 18:53
casa.de.locos: Souhlasím. Je to depresivní. Kromě závěru jsem to mínil/a jako tragédii, i když se mi tam nepodařilo zakomponovat žádnou katarzi. Nejspíš proto, že Ron Moloch toho zneužívá víc než jen princip daru, ale také třeba politickou korektnost, volnost zahraničních investic, autorské a patentové právo, obchodní tajemství, zkrátka snad všechno, co zneužít jde. A smutné je, že velká část z toho by se určitým způsobem za určitých okolností mohla v dnešní době stát...
přidáno 04.12.2018 - 19:03
To je hrozně depresivní. Ta část, kdy Ron Moloch říká, že dal vesničanům prsteny zdarma a tudíž je fér, aby pro něj dělali práci zdarma, mi připomnělo esej o (zne)užití principu daru v mezilidských vztazích, kterou jsem včera psala.
přidáno 04.12.2018 - 18:38
Ještě jsem drobně upravil/a začátek sekce 6, protože když v té chvíli už nebyli schopni jíst nic jiného než Molochův chléb, který si mohli kdykoliv vytlesknout, nedává smysl, aby jim někdo něco připravoval v hostinci.
přidáno 04.12.2018 - 18:28
Hanulka: Děkuji za přečtení i za přání, i když nějaká kritika by mě asi potěšila víc. Klidné adventní dny i tobě...
přidáno 04.12.2018 - 12:42
Četla na pokračování. Díky, umíš, přeji klidné adventní dny!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pekař, Chlebnice a Ron Moloch : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Visuté vytí psychedelické
Předchozí dílo autora : Praha hlavní nádraží – Břeclav

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku