|
Myslím, že tohle rozvíří hodně emocí. Obzvlášť těch osobních. Přesto jsem už dlouho chtěl tyhle myšlenky sepsat. (umělecká hodnota - 0)
P.S.: Všechna čest všem, kteří vůbec dočtou do konce.
 14.12.2018 20 976(33) 0 |
Postupem času člověk zažije ať už sám nebo ve svém okolí mnoho vztahů, které jsou různé. Od pro evropskou kulturu, tradičních vztahů 1 muž 1 žena, kteří spí jen spolu, přes vztahy plné nevěry až po vztahy naplněné různou "volností." To mě přinutilo se nad tímhle tématem zamyslet a najít snad morálně pevné základy, o které se můžu já sám opřít.
Na začátek chci zmínit několik pilířů, na kterých tenhle názor stojí a jsou pro mě pevnými body + definování pojmů
*Člověk má právo na svobodu. Svobodou je myšleno právo se svobodně rozhodnout a upírat člověku tohle právo je morálně špatné.
*Křesťanské dogma dnes není bráno jako obecný argument. (Platí i pro jiná náboženství.) Můžeme jej považovat za osobní morální důvody, nikoli jako obecné.
**Nevěra - za něvěru zde označuju jakékoli porušení domluvených pravidel ve vztahu, jelikož osoba není věrná tomu vztahu. Nemusí tedy jít vždy o sex s jinou osobou, ale může jít např. o nedodržení jedno z pravidel popsaných níže.
***Volný vztah - volným vztahem je zde myšlen monogamní vztah s určitou volností. Např. sexuální - čili sex s jinou osobou není **nevěrou.
****Záletnictví - označení pro fyzický kontakt s jinou osobou než partnerem. Od líbání, přes osahávání až po sex.
Netradičně bych rád začal závěrem a to tím, k čemu jsem došel a čím se řídím. Následně bude níže rozebrán každý problém co nejvíce dopodrobna.
(1) Vztah můžeme vést jakýkoli, ale musíme se na tom s partnerem dohodnout. V případě, že neproběhla domluva, je očekáván tradiční evropský model tzv" idealistický vztah" (monogamní vztah bez ****záletnictví).
(2) Měli bychom si na začátku s parnerem říct, zda chceme vědět, kdyby byl jeden z nás **nevěrný. V případě, že tak neučiníme, očekává se, že se k tomu přiznáme.
(3) Osobně zastávám ***volný vztah s těmito pravidly:
3.1. Když partnerka s někým záletničí, řekne mi o tom
3.2. Nesmí se vyspat s nikým z mých přátel a rodiny
3.3. Nesmím se s tou osobou setkat popř. vídat
3.4. Partner má přednost před milencem/kou
3.5. Chci vědět, kdyby došlo k **nevěře
Zde argumentační boj:
(1)
Je morálně správný jen idealistický vztah (1 muž, 1 žena, bez záletnictví), nebo je zde prostor i pro jiné způsoby vztahu?
(a) Prvním argumentem pro idealistický vztah je pradávná přirozenost.
1a Na to bych kontroval, že jde o přirozenost pouze pro
naši kulturu nikoliv přirozenost obecnou. Např. muslimské
země (ovšem ne jenom ty)
2a Tato přirozenost se vztahuje pouze na monogamii.
Ohledně záletnictví si nejsme dnes jisti tím, co je pro nás
přirozené. Naopak to vypadá, že jsme spíše záletnickým
druhem jako např. modropláštík nádherný. Jedna z
argumentací pro toto tvrzení je podívat se do historie
např. středověk je dobře zdokumentovaným obdobím plný
záletnictví.
3a Ale hlavně je tento argument špatný sám o sobě. To, že je
něco pro nás "přirozené" neznamená, že je pro nás jediná
správná cesta. Kdysi jsme například žili pohromadě v jedné
vesnici/ osadě max. v okolních vesnicích. Dnes se můžeme
rozhodnout žít v cizině a nemůžeme tvrdit, že je to morálně
špatné kvůli "nepřirozenosti".
(b) Druhý argument je tak trochu opakem prvního. Vyspělá společnost k idealistickému vztahu dospěje.
1b Ve skutečnosti nevíme, k čemu spějeme. Záletnictví dnes stále máme, vídáme i volné vztahy. Můj čistě osobní názor je ten, že spějeme k diverzitě/příjmutí diverzity a nikoli k jednomu modelu.
2b Jedná se o argument, který vychází z toho, co vidíme dnes v naší kultuře, ale i tak nemusí nutně jít o jediný funkční model a jiná vyspělá společnost může také dospět k něčemu jinému.
(c) A co výchova dětí? Je pro nás lepší přijmout idealistický vztach, protože jsme zvyklí v párech řešit výchovu
1c Zde odkážu na způsob vchovy v jiných kulturách.
2c Stále to neřeší možnost záletnictví a můžeme vést tedy monogamii, vychovávat děti jako pár a přitom záletničit.
(d) Proč bych měl o tom s partnerem diskutovat a dohodnout se?
- Dle mého názoru vztah pro jednoho neznamená to samé jako pro druhého. Abychom předešli přešlapům, je lepší o tomhle komunikovat a případně najít kompromis toho, co nám vyhovuje. Pokud taková konverzace neproběhne, tak by se měl brát za samozřejmý nejběžněji očekávaný model čili idealistický vztah.
(2) Co když k **nevěře nakonec přece dojde?
Záměrně znovu doplňuju hvězdičky a poukazuju na to, v jakém smyslu je myšlena nevěra.
- podle mého názoru bychom se měli s partnerem dohodnout, zda chceme vědět, nebo nechceme vědět o tom, že k **nevěře došlo. Partner se může rozhodnout, že to vědět nechce, nebo chce a my bychom to měli respektovat. Jestliže taková konverzace neproběhne, tak je složité určit, zda to partner vědět chce. Mým skromným názorem je, že bez konverzace je tradičně očekáváno, že to osoba řekne.
Poukážu teď na jeden nejčastější argument a můj postoj k němu (tohle se hodně lidem nebude líbit)
(a) Ale takhle zachráním vztah, když to nepovím /Co kdyby se rozhodl mě opustit? Vždyť máme děti!/ On je takhle spokojený, když to neví a já jsem takhle taky spokojená.
1a Tenhle argument je dle mého špatný z důvodu odepření *lidské svobody. V momentě, kdy takto rozhodneme za svého partnera, z něj činíme bytost nám podřazenou, neboť rozhodujeme místo něj. Pro mě osobně jde o přivlastňování si partnera.
2a Partner se může rozhodnout ukončit vztah a nemusí. Ať už se rozhodne jakkoli, bude to jeho svobodné rozhodnutí.
3a Tak jako je podvádějící partner rodičem dětí i druhá osoba je rodičem a má právo se rozhodnout, zda chce či nechce setrvat ve vztahu kvůli dětem a má stejné právo rozhodovat o tom, co je pro ně správné, zda chce setrvat ve vztahu pro jejich štěstí atp.
4a To, že je takto "spokojený", neznamená, že mu to vyhovuje. Je to jako se nezeptat, zda podstoupíte operaci, která vás udělá hloupými, ale šťastnými lidmi a rovnou vám ji udělat, protože budete přece šťastní. Člověk, pokud je toho schopen, by měl mít právo se rozhodnout, zda chce žít ve sladké lži, nebo hořké pravdě. Pokud jste se předem nedohodli a člověk si není jistý, jak to druhá osoba má, tak by se měl dle mého předpokládat stav, že to osoba vědět chce stejně jako očekáváte automaticky pravdu od doktora a ten je eticky vázán vám nezamlčovat informace, což neznamená, že vám je musí sdělit na vyžádání, ale že vám je musí sdělit sám od sebe. Zde je to stejné.
Nyní následuje 3. část., která je spíše mé osobní rozhodnutí, to, jak to mám aktuálně nastavené, a jak jsem sám spokojený. Připojuji to spíše pro zajímavost, popřípadě pro inspiraci a bude psán rozdílně oproti zbytku.
(3) Proč volný vztah?
Důvody pro:
Sám za sebe se přikláním k tomu, že lidé od přírody záletničí a zároveň taky nevidím důvod pro to, aby to tak nebylo, pokud budou dodrženy určité podmínky.
Dalším důvodem je fakt, že touha po sexu je pro nás přirozená a jedná se o činnost, která nás biochemicky uspokojuje. Je to pro mě tedy stejné, jako bych šel s kamarádkou na pivo a užil si večer konverzací, pouze s tím rozdílem, že sex je pro nás větším uspokojením.
Navíc pokud tuto sexuální potřebu nejsem schopný ukojit s partnerkou z nějakých důvodů (např. odjela na půl roku pryč), pak nevidím důvod sám sebe týrat celibátem.
Hlavní důvody, proč lidem vadí, že spí jejich partner s jinými lidmi jsou:
1. Komplexy a otázky stylu "To mu jako v posteli nestačím?“
2. Ztráta důvěry
3. Jakási prapodivná touha vlastnit člověka. Řídit mu tak trochu život a hlavně nám je nesympatická představa, že se o něj s někým dělíme. Jako, když se má dítě podělit o hračku, kterou má rádo.
+ Chci přidat další druhotné důvody:
4. Snížení soc. statutu, když osoba, se kterou máte vztah, spí s někým jiným - lidově řečeno jste za paroháče.
Než budu pokračovat připomínám vám pravidla ( pro přehlednost):
3.1. Když partnerka s někým záletničí, řekne mi o tom
3.2. Nesmí se vyspat s nikým z mých přátel a rodiny
3.3. Nesmím se s tou osobou setkat popř. vídat
3.4. Partner má přednost před milencem/kou
3.5. Chci vědět, kdyby došlo k **nevěře
Nejdřívě bych chtěl zdůraznit, že možnost spát s jinou osobou pro mě neznamená, že spím s každou holkou na každém rohu. Jde o situace, kdy mi je osoba výrazně sympatická a zároveň svou sexuální potřebu nemám možnost ukojit s partnerkou. Tedy kdykoli mám na výběr, zda partnerka, nebo milenka, tak volím partnerku. Z toho vyplívá pravidlo (3.4.). Zároveň to poukazuje na to, že to není otázka kvalit partnerky v posteli atd. a tím pádem odpadá i 1. protiargument. Takové vysvětlení samozřejmě člověku s komplexy stačit nemusí, a tak musí člověk hledat buď jinde, a nebo přistoupit na jeho podmínky idealistického vztahu.
Dále, aby nedocházelo k narušení důvěry, chci vědět o tom, když se to stane pravidlo (3.1.) a tím odpadne 2. protiargument na téma důvěra. Zároveň chci dodat, že musí jít o aktivní přiznání- čili osoba sama mi řekne, že se to stalo, při první možné příležitosti popř. v rozumně krátké době tak, abych se to nedozvídal od jiných osob třeba. Není to tedy o tom, že jenom, když se zeptám, tak se přizná.
Aby nedocházelo k nějakým konfliktům případně trapným situacím a tím odpadl částečně i 4. protiargument, tak jsou tam body (3.2.) a (3.3.). V momentě, kdy si to takto nastavíme, nevidím navíc důvod, abychom byli považování za paroháče. Samozřejmě ne každá část společnosti tohle dokáže pochopit a je na nás, zda chceme i přes to vést náš vztah takto. Já to taky neroztrubuju na potkání. Většina lidí ani neví, že mám přítelkyni natož, že to mám nastavené, jak popisuju výše.
Jestliže odbouráme všechny argumenty, pak nám zůstává stále 3. protiargument. To není protiargument v pravém slova smyslu. Spíše poukazuju na to, co je důvodem odmítání a dle mého to není správné, protože nemáme nárok s partnerem vzájemně dělat jeden druhému hračku malého dítěte. I když jsem byl zastáncem idealistického vztahu, tak jsem normálně dovoloval partnerce sednout si do čajovny/na kafe/ na oběd s kamarádem a nevadilo mi to. Sex pro mě není v tomhle nyní jiný a s chtíčem přivlastnění se neztotožňuju.
Bod 3.5. už pouze odkazuje na závěr (2). Jsem osoba, která raději bude znát pravdu a podle toho se zařídí a nedokázal bych odpustit osobě nikoli nevěru, ale to, že mi tu nevěru tajila a tím ze mě dělala nástroj k jejímu štěstí nikoli rovnocennou osobu.
Závěrem bych rád dodal, že celá (3) část je můj pohled a to jak to mám nastavené já. Plně respektuju, když se lidé rozhodnou ze svých pocitů, komplexů a jiných důvodů jinak. Např. já sám nedokázal kvůli určité minulosti dlouhá léta přijmout možnost jinou než idealistický vztah. Dále se omlouvám za až chladnokrevné popsání téhle věci. Chápu, že to očíslování tomu taky nepřidá, ale je to z důvodu přehlednosti a určité kontinuity myšlenek.
Diskusi uvítám, ale poprosím slušně a ideálně napsat k jakému bodu (jaké části) mé úvahy píšete.
Na začátek chci zmínit několik pilířů, na kterých tenhle názor stojí a jsou pro mě pevnými body + definování pojmů
*Člověk má právo na svobodu. Svobodou je myšleno právo se svobodně rozhodnout a upírat člověku tohle právo je morálně špatné.
*Křesťanské dogma dnes není bráno jako obecný argument. (Platí i pro jiná náboženství.) Můžeme jej považovat za osobní morální důvody, nikoli jako obecné.
**Nevěra - za něvěru zde označuju jakékoli porušení domluvených pravidel ve vztahu, jelikož osoba není věrná tomu vztahu. Nemusí tedy jít vždy o sex s jinou osobou, ale může jít např. o nedodržení jedno z pravidel popsaných níže.
***Volný vztah - volným vztahem je zde myšlen monogamní vztah s určitou volností. Např. sexuální - čili sex s jinou osobou není **nevěrou.
****Záletnictví - označení pro fyzický kontakt s jinou osobou než partnerem. Od líbání, přes osahávání až po sex.
Netradičně bych rád začal závěrem a to tím, k čemu jsem došel a čím se řídím. Následně bude níže rozebrán každý problém co nejvíce dopodrobna.
(1) Vztah můžeme vést jakýkoli, ale musíme se na tom s partnerem dohodnout. V případě, že neproběhla domluva, je očekáván tradiční evropský model tzv" idealistický vztah" (monogamní vztah bez ****záletnictví).
(2) Měli bychom si na začátku s parnerem říct, zda chceme vědět, kdyby byl jeden z nás **nevěrný. V případě, že tak neučiníme, očekává se, že se k tomu přiznáme.
(3) Osobně zastávám ***volný vztah s těmito pravidly:
3.1. Když partnerka s někým záletničí, řekne mi o tom
3.2. Nesmí se vyspat s nikým z mých přátel a rodiny
3.3. Nesmím se s tou osobou setkat popř. vídat
3.4. Partner má přednost před milencem/kou
3.5. Chci vědět, kdyby došlo k **nevěře
Zde argumentační boj:
(1)
Je morálně správný jen idealistický vztah (1 muž, 1 žena, bez záletnictví), nebo je zde prostor i pro jiné způsoby vztahu?
(a) Prvním argumentem pro idealistický vztah je pradávná přirozenost.
1a Na to bych kontroval, že jde o přirozenost pouze pro
naši kulturu nikoliv přirozenost obecnou. Např. muslimské
země (ovšem ne jenom ty)
2a Tato přirozenost se vztahuje pouze na monogamii.
Ohledně záletnictví si nejsme dnes jisti tím, co je pro nás
přirozené. Naopak to vypadá, že jsme spíše záletnickým
druhem jako např. modropláštík nádherný. Jedna z
argumentací pro toto tvrzení je podívat se do historie
např. středověk je dobře zdokumentovaným obdobím plný
záletnictví.
3a Ale hlavně je tento argument špatný sám o sobě. To, že je
něco pro nás "přirozené" neznamená, že je pro nás jediná
správná cesta. Kdysi jsme například žili pohromadě v jedné
vesnici/ osadě max. v okolních vesnicích. Dnes se můžeme
rozhodnout žít v cizině a nemůžeme tvrdit, že je to morálně
špatné kvůli "nepřirozenosti".
(b) Druhý argument je tak trochu opakem prvního. Vyspělá společnost k idealistickému vztahu dospěje.
1b Ve skutečnosti nevíme, k čemu spějeme. Záletnictví dnes stále máme, vídáme i volné vztahy. Můj čistě osobní názor je ten, že spějeme k diverzitě/příjmutí diverzity a nikoli k jednomu modelu.
2b Jedná se o argument, který vychází z toho, co vidíme dnes v naší kultuře, ale i tak nemusí nutně jít o jediný funkční model a jiná vyspělá společnost může také dospět k něčemu jinému.
(c) A co výchova dětí? Je pro nás lepší přijmout idealistický vztach, protože jsme zvyklí v párech řešit výchovu
1c Zde odkážu na způsob vchovy v jiných kulturách.
2c Stále to neřeší možnost záletnictví a můžeme vést tedy monogamii, vychovávat děti jako pár a přitom záletničit.
(d) Proč bych měl o tom s partnerem diskutovat a dohodnout se?
- Dle mého názoru vztah pro jednoho neznamená to samé jako pro druhého. Abychom předešli přešlapům, je lepší o tomhle komunikovat a případně najít kompromis toho, co nám vyhovuje. Pokud taková konverzace neproběhne, tak by se měl brát za samozřejmý nejběžněji očekávaný model čili idealistický vztah.
(2) Co když k **nevěře nakonec přece dojde?
Záměrně znovu doplňuju hvězdičky a poukazuju na to, v jakém smyslu je myšlena nevěra.
- podle mého názoru bychom se měli s partnerem dohodnout, zda chceme vědět, nebo nechceme vědět o tom, že k **nevěře došlo. Partner se může rozhodnout, že to vědět nechce, nebo chce a my bychom to měli respektovat. Jestliže taková konverzace neproběhne, tak je složité určit, zda to partner vědět chce. Mým skromným názorem je, že bez konverzace je tradičně očekáváno, že to osoba řekne.
Poukážu teď na jeden nejčastější argument a můj postoj k němu (tohle se hodně lidem nebude líbit)
(a) Ale takhle zachráním vztah, když to nepovím /Co kdyby se rozhodl mě opustit? Vždyť máme děti!/ On je takhle spokojený, když to neví a já jsem takhle taky spokojená.
1a Tenhle argument je dle mého špatný z důvodu odepření *lidské svobody. V momentě, kdy takto rozhodneme za svého partnera, z něj činíme bytost nám podřazenou, neboť rozhodujeme místo něj. Pro mě osobně jde o přivlastňování si partnera.
2a Partner se může rozhodnout ukončit vztah a nemusí. Ať už se rozhodne jakkoli, bude to jeho svobodné rozhodnutí.
3a Tak jako je podvádějící partner rodičem dětí i druhá osoba je rodičem a má právo se rozhodnout, zda chce či nechce setrvat ve vztahu kvůli dětem a má stejné právo rozhodovat o tom, co je pro ně správné, zda chce setrvat ve vztahu pro jejich štěstí atp.
4a To, že je takto "spokojený", neznamená, že mu to vyhovuje. Je to jako se nezeptat, zda podstoupíte operaci, která vás udělá hloupými, ale šťastnými lidmi a rovnou vám ji udělat, protože budete přece šťastní. Člověk, pokud je toho schopen, by měl mít právo se rozhodnout, zda chce žít ve sladké lži, nebo hořké pravdě. Pokud jste se předem nedohodli a člověk si není jistý, jak to druhá osoba má, tak by se měl dle mého předpokládat stav, že to osoba vědět chce stejně jako očekáváte automaticky pravdu od doktora a ten je eticky vázán vám nezamlčovat informace, což neznamená, že vám je musí sdělit na vyžádání, ale že vám je musí sdělit sám od sebe. Zde je to stejné.
Nyní následuje 3. část., která je spíše mé osobní rozhodnutí, to, jak to mám aktuálně nastavené, a jak jsem sám spokojený. Připojuji to spíše pro zajímavost, popřípadě pro inspiraci a bude psán rozdílně oproti zbytku.
(3) Proč volný vztah?
Důvody pro:
Sám za sebe se přikláním k tomu, že lidé od přírody záletničí a zároveň taky nevidím důvod pro to, aby to tak nebylo, pokud budou dodrženy určité podmínky.
Dalším důvodem je fakt, že touha po sexu je pro nás přirozená a jedná se o činnost, která nás biochemicky uspokojuje. Je to pro mě tedy stejné, jako bych šel s kamarádkou na pivo a užil si večer konverzací, pouze s tím rozdílem, že sex je pro nás větším uspokojením.
Navíc pokud tuto sexuální potřebu nejsem schopný ukojit s partnerkou z nějakých důvodů (např. odjela na půl roku pryč), pak nevidím důvod sám sebe týrat celibátem.
Hlavní důvody, proč lidem vadí, že spí jejich partner s jinými lidmi jsou:
1. Komplexy a otázky stylu "To mu jako v posteli nestačím?“
2. Ztráta důvěry
3. Jakási prapodivná touha vlastnit člověka. Řídit mu tak trochu život a hlavně nám je nesympatická představa, že se o něj s někým dělíme. Jako, když se má dítě podělit o hračku, kterou má rádo.
+ Chci přidat další druhotné důvody:
4. Snížení soc. statutu, když osoba, se kterou máte vztah, spí s někým jiným - lidově řečeno jste za paroháče.
Než budu pokračovat připomínám vám pravidla ( pro přehlednost):
3.1. Když partnerka s někým záletničí, řekne mi o tom
3.2. Nesmí se vyspat s nikým z mých přátel a rodiny
3.3. Nesmím se s tou osobou setkat popř. vídat
3.4. Partner má přednost před milencem/kou
3.5. Chci vědět, kdyby došlo k **nevěře
Nejdřívě bych chtěl zdůraznit, že možnost spát s jinou osobou pro mě neznamená, že spím s každou holkou na každém rohu. Jde o situace, kdy mi je osoba výrazně sympatická a zároveň svou sexuální potřebu nemám možnost ukojit s partnerkou. Tedy kdykoli mám na výběr, zda partnerka, nebo milenka, tak volím partnerku. Z toho vyplívá pravidlo (3.4.). Zároveň to poukazuje na to, že to není otázka kvalit partnerky v posteli atd. a tím pádem odpadá i 1. protiargument. Takové vysvětlení samozřejmě člověku s komplexy stačit nemusí, a tak musí člověk hledat buď jinde, a nebo přistoupit na jeho podmínky idealistického vztahu.
Dále, aby nedocházelo k narušení důvěry, chci vědět o tom, když se to stane pravidlo (3.1.) a tím odpadne 2. protiargument na téma důvěra. Zároveň chci dodat, že musí jít o aktivní přiznání- čili osoba sama mi řekne, že se to stalo, při první možné příležitosti popř. v rozumně krátké době tak, abych se to nedozvídal od jiných osob třeba. Není to tedy o tom, že jenom, když se zeptám, tak se přizná.
Aby nedocházelo k nějakým konfliktům případně trapným situacím a tím odpadl částečně i 4. protiargument, tak jsou tam body (3.2.) a (3.3.). V momentě, kdy si to takto nastavíme, nevidím navíc důvod, abychom byli považování za paroháče. Samozřejmě ne každá část společnosti tohle dokáže pochopit a je na nás, zda chceme i přes to vést náš vztah takto. Já to taky neroztrubuju na potkání. Většina lidí ani neví, že mám přítelkyni natož, že to mám nastavené, jak popisuju výše.
Jestliže odbouráme všechny argumenty, pak nám zůstává stále 3. protiargument. To není protiargument v pravém slova smyslu. Spíše poukazuju na to, co je důvodem odmítání a dle mého to není správné, protože nemáme nárok s partnerem vzájemně dělat jeden druhému hračku malého dítěte. I když jsem byl zastáncem idealistického vztahu, tak jsem normálně dovoloval partnerce sednout si do čajovny/na kafe/ na oběd s kamarádem a nevadilo mi to. Sex pro mě není v tomhle nyní jiný a s chtíčem přivlastnění se neztotožňuju.
Bod 3.5. už pouze odkazuje na závěr (2). Jsem osoba, která raději bude znát pravdu a podle toho se zařídí a nedokázal bych odpustit osobě nikoli nevěru, ale to, že mi tu nevěru tajila a tím ze mě dělala nástroj k jejímu štěstí nikoli rovnocennou osobu.
Závěrem bych rád dodal, že celá (3) část je můj pohled a to jak to mám nastavené já. Plně respektuju, když se lidé rozhodnou ze svých pocitů, komplexů a jiných důvodů jinak. Např. já sám nedokázal kvůli určité minulosti dlouhá léta přijmout možnost jinou než idealistický vztah. Dále se omlouvám za až chladnokrevné popsání téhle věci. Chápu, že to očíslování tomu taky nepřidá, ale je to z důvodu přehlednosti a určité kontinuity myšlenek.
Diskusi uvítám, ale poprosím slušně a ideálně napsat k jakému bodu (jaké části) mé úvahy píšete.
18.12.2018 - 20:56Singularis: Aha. Tak to jsem to předtím špatně pochopil. No svou ledabylost v tomhle jsem už upřesnil předtím. Každopádně dobrý point a díky za něj. Pokud se mi to nevyloudí z hlavy, tak to začnu používat nejspíše taky. Obecně mě trápí tato slova. Dále např. Přítel, přítelkyně.
(1)(d) Samozřejmě o tom je komunikace ve vztahu. Na druhou stranu je dle mého hloupost přetvořit partnera k obrazu svému a člověk by se měl naučit určité věci respektovat, ignorovat atp. Ale to už je můj soukromý pohled na věc, jak to vidím já a není to součástí obecného pohledu, který zde prezentuji.
Je otázkou do jaké míry je potřebná monogamie jako taková. Popravdě teď netuším jak přesně to mají v polygamních vztazích. Dále je tu možnost výchovy s osobou jinou (nevlastní rodič). V oblasti výchovy zatím trošku tápeme a hlavně v pohledu na neúplné rodiny a je těžké určovat, co má a co nemá vliv, protože vlivů je spousta. Co zatím dokážeme říct je, že je ideální soužití dvou partnerů s tím, že je jeden doma a stará se a není řešeno zda jsou oba rdiče biologičtí. - Tahle metastudie vychází čistě ze známek na škole. Nic lepšího jsem k tomu neviděl.
(1)(d) Samozřejmě o tom je komunikace ve vztahu. Na druhou stranu je dle mého hloupost přetvořit partnera k obrazu svému a člověk by se měl naučit určité věci respektovat, ignorovat atp. Ale to už je můj soukromý pohled na věc, jak to vidím já a není to součástí obecného pohledu, který zde prezentuji.
Je otázkou do jaké míry je potřebná monogamie jako taková. Popravdě teď netuším jak přesně to mají v polygamních vztazích. Dále je tu možnost výchovy s osobou jinou (nevlastní rodič). V oblasti výchovy zatím trošku tápeme a hlavně v pohledu na neúplné rodiny a je těžké určovat, co má a co nemá vliv, protože vlivů je spousta. Co zatím dokážeme říct je, že je ideální soužití dvou partnerů s tím, že je jeden doma a stará se a není řešeno zda jsou oba rdiče biologičtí. - Tahle metastudie vychází čistě ze známek na škole. Nic lepšího jsem k tomu neviděl.
18.12.2018 - 20:38none: Proč? Do určité míry mě baví tvůj styl argumentace, nebo Slunečnice. Prostě vyhodit, že je to hloupost, ale nic pádného neříct.
18.12.2018 - 18:05Lasak: Já slovem partner myslím vždy muže nebo ženu, nikdy jen čistě muže. Pokud chci označit čistě jen muže, napíšu "partner-muž".
(1)(d) Určitě souhlasím, že je třeba se ve vztahu snažit o kompromisy, ale také je potřeba vědět, kdy ke kompromisu dochází a zohlednit to, protože jinak má pak jeden z partnerů pocit, že tomu druhému stále jen ustupuje, zatímco ten druhý všechny svoje požadavky bere za naprostou samozřejmost - jako třeba třídit odpad, zavírat po sobě dveře, po použití záchodu si umýt ruce. Jenže pro tu první osobu to třeba vůbec samozřejmosti nejsou, jsou to pro ni ústupky, za které očekává vstřícnost z druhé strany. Chce to prostě o takových věcech hodně komunikovat, naslouchat druhému a chápat jeho postoje a důvody.
Upřesnění k té výchově dětí - kdyby lidé nestárli a neumírali a nerodily by se děti (tzn. všichni by byli ve stejném biologickém věku), myslím, že by mohli kdykoliv svobodně vytvářet svazky a opouštět je, aniž by to působilo nějaké velké problémy. Jsem přesvědčen/a, že za takového stavu by byl vztahový závazek věrnosti (zůstat spolu) zbytečný a lidé by utvářeli tak velké skupiny, jaké by byly optimální vzhledem k úrovni jejich soběstačnosti v dané společnosti (tzn. jak moc by byla společnost individualistická a atomizovaná) a zůstávali spolu jen tak dlouho, jak by sami chtěli. Oproti tomu, když se lidem ve vztahu narodí dítě, o to dítě je nutno se postarat a stát to zatím moc kvalitně neumí, takže to jako povinnost ukládá rodičům, všem rodičům. Rodiče jsou tak vázáni nikoliv k sobě, ale k dítěti a není to svoboda dítěte, co je omezuje, protože dítě zpočátku nemá svobodu; je to nezbytná potřeba dítěte, protože má právo na život, ale samo přežít nedokáže. Navíc někdo z rodičů se o dítě nakonec postarat musí, takže pokud se nedohodnou po dobrém, přinejmenším někdo z nich to bude muset udělat a tím bude o svoji svobodu rozhodnout se, zda to udělá, připraven. (Stejně nevím, zda je tomu tak rozumět, ale teď mě nenapadá, jak to vyjádřit jasněji.)
(1)(d) Určitě souhlasím, že je třeba se ve vztahu snažit o kompromisy, ale také je potřeba vědět, kdy ke kompromisu dochází a zohlednit to, protože jinak má pak jeden z partnerů pocit, že tomu druhému stále jen ustupuje, zatímco ten druhý všechny svoje požadavky bere za naprostou samozřejmost - jako třeba třídit odpad, zavírat po sobě dveře, po použití záchodu si umýt ruce. Jenže pro tu první osobu to třeba vůbec samozřejmosti nejsou, jsou to pro ni ústupky, za které očekává vstřícnost z druhé strany. Chce to prostě o takových věcech hodně komunikovat, naslouchat druhému a chápat jeho postoje a důvody.
Upřesnění k té výchově dětí - kdyby lidé nestárli a neumírali a nerodily by se děti (tzn. všichni by byli ve stejném biologickém věku), myslím, že by mohli kdykoliv svobodně vytvářet svazky a opouštět je, aniž by to působilo nějaké velké problémy. Jsem přesvědčen/a, že za takového stavu by byl vztahový závazek věrnosti (zůstat spolu) zbytečný a lidé by utvářeli tak velké skupiny, jaké by byly optimální vzhledem k úrovni jejich soběstačnosti v dané společnosti (tzn. jak moc by byla společnost individualistická a atomizovaná) a zůstávali spolu jen tak dlouho, jak by sami chtěli. Oproti tomu, když se lidem ve vztahu narodí dítě, o to dítě je nutno se postarat a stát to zatím moc kvalitně neumí, takže to jako povinnost ukládá rodičům, všem rodičům. Rodiče jsou tak vázáni nikoliv k sobě, ale k dítěti a není to svoboda dítěte, co je omezuje, protože dítě zpočátku nemá svobodu; je to nezbytná potřeba dítěte, protože má právo na život, ale samo přežít nedokáže. Navíc někdo z rodičů se o dítě nakonec postarat musí, takže pokud se nedohodnou po dobrém, přinejmenším někdo z nich to bude muset udělat a tím bude o svoji svobodu rozhodnout se, zda to udělá, připraven. (Stejně nevím, zda je tomu tak rozumět, ale teď mě nenapadá, jak to vyjádřit jasněji.)
18.12.2018 - 17:37Lasaku, až potkáš tu pravou, tak se tomu, cos napsal, budeš upřímně smát..tak jako já teď.
17.12.2018 - 22:53Severak: Tak ono, když dejme tomu někoho okradeš je sice na jednu stranu na houby někomu tvrdit "neměl bys krást" , ale furt lepší verze než někomu tvrdit, že je to naprosto v pořádku. Myslím, že je do určité míry lidské v tomhle dělat přešlapy a je třeba naučit se to přijímat (nikoli si to tím omlouvat). Každopádně i přesto bychom se měli, a taky to tak asi děláme, snažit chovat morálně správně. Ovšem ne vždy víme, která cesta je ta správná a ne všechny otázky jsou jednoduché.
17.12.2018 - 22:01Lasak: no ono u té morálky jde spíš o praxi než o teorii. Já třeba vím, že jsem se v minulosti (i poměrně nedávné) k některým lidem zachoval jako kretén. Z toho důvodu bych si ale nedovolil radit ostatním, jak mají žít.
17.12.2018 - 19:00Homér: Víc mě zajímá to "atd. atd. " Singulárisovi jsem na to odpověděl. Kdyby jsi dodržoval tenhle argument, tak by bylo přece nejlepší ji držet zavřenou ve sklepě, aby se nemohla náhodou zamilovat do někoho jiného.
17.12.2018 - 15:04To tě tak omráčí, že nejsi schopen pohybu, i když bys nejradši zabíjel, že ano. No a na druhý straně jsou manželé, kteří mají dvě šikovné děti, přitom natáčí amatérské péčko s jinými lidmi. Vůbec bys to přitom do nich neřekl. Jako repráky mám radši stereo, ale vztah mono. Já vím, je to sušší než kašel britské kočky. No jak pravil/a Singularis, v polygamii je pak lehčí se zamilovat do někoho, koho bys jindy kvůli trapným zásadám slušně odmítl. Atd, atd.
17.12.2018 - 14:48Homér: To, že s námi máchají emoce, ale neznamená, že jednáme správně. Když zabiješ člověka, protože jsi byl zamilován do osoby, která tě o to požádala, tak pořád nepůjde o morálně správnou věc. Tohle nemá ukázat, jak se chováme, ale jak bychom se měli morálně správně chovat.
Lidé dělají chyby dnes a denně a já také. Přesto je plno lidí, kteří si tuto chybu omlouvají a myslí si, že morálně špatně nic vlastně nedělají. Zároveň se snažím poukázat na možnosti toho jak to lidé mají a je do toho vnesen respekt k tomu, že jsou lidé, kteří chtějí žít v polygamii/ bigamii a měli bychom to být schopni respektovat. V podstatě jde o určité roztržení šedivého a pohyblivé hranice mezi mezi morálně špatným a morálně omluvitelným skutkem.
Lidé dělají chyby dnes a denně a já také. Přesto je plno lidí, kteří si tuto chybu omlouvají a myslí si, že morálně špatně nic vlastně nedělají. Zároveň se snažím poukázat na možnosti toho jak to lidé mají a je do toho vnesen respekt k tomu, že jsou lidé, kteří chtějí žít v polygamii/ bigamii a měli bychom to být schopni respektovat. V podstatě jde o určité roztržení šedivého a pohyblivé hranice mezi mezi morálně špatným a morálně omluvitelným skutkem.
17.12.2018 - 14:43Severak: Je to sepsáno spíše stylem "po půl roce mám konečně čas to sepsat" než, že by šlo o nějaké rozpoložení v životě.
Co se týče morálky a dobra. Ano jde o tenký led a je to velice náročné, ale přesto o těchto věcech často diskutujeme a já se osobně za sebe snažil najít svou morální cestu a tu jsem našel někde mezi komunitarismem ( fakt to není nic společného s komunismem) a liberalismem
Co se týče morálky a dobra. Ano jde o tenký led a je to velice náročné, ale přesto o těchto věcech často diskutujeme a já se osobně za sebe snažil najít svou morální cestu a tu jsem našel někde mezi komunitarismem ( fakt to není nic společného s komunismem) a liberalismem
17.12.2018 - 14:15Severak: Ano, taky bych nechtěl být ve bigamické, nebo polygamickém vztahu. Ale jak sám uvádíš je to volba jiných lidí a pokud jim to vyhovuje nemůžeme tvrdit, že je to špatný způsob vztahu.
Ohledně praxe jsem reagoval na Slunečnici. Pouze bych se opakoval + něco dodám i Homérovi.
Ohledně praxe jsem reagoval na Slunečnici. Pouze bych se opakoval + něco dodám i Homérovi.
17.12.2018 - 14:11slnečnica: Tak proč jsem se o tom už x krát bavil o tom, co je a není správné? V čem přesně se v téhle úvaze mílím? Navíc tohle není jen teorie. Celé to probíhá v praxi takže nechápu narážku. Navíc, to že se nějak chováme neznamená, že se chováme vždy morálně uvědoměle.
17.12.2018 - 14:08Orionka: Tohle popravdě vyústilo z debat, které jsem vedl. Čii nejde o nějaké pohé mé zamyšlení. Lídé o tom diskutují, co je a co není správné ve vztahu.
To, že lidé dělají přešlapy? Ano je to lidské. I já ukradl zřejmě někomu propisku, v pubertě se rval, i když jsem nemusel atd. atd., ale určitě to nebylo morálně správné.
Tahle úvaha má pouze ukázat morálně správnou cestu. Znám totiž plno lidí, kteří například nedovolují svým partnerům ani trávit čas s jinou osobou opačného pohlaví a věří, že je to morálně správné. To samé podvádění stylem "co oči nevidí, to srdce nebolí" Je to do určité míry kritika jejich názorů. Ber to jako úvahu proč je špatné krást. Věř, že loděj ti morálně dokáže ospravedlnit své činy a přesto my budeme vědět, že jde o morálně špatnou věc. V momentě, kdy se začnete handrkovat o tom, kdo má pravdu by ti pomohla Rawlsova teorie spravedlnosti a jeho poučka s oponou. Stejně tak se snažím postavit oponu před tuhle problematiku.
Dále se prosím podívej, že pravidla jsou obecná. Vyškrtni celou 3. část, neboť ta už je osobní. a je to obhajoba toho, jak to mám já a proč.
1. a 2. část mluví o obecných pravidlech, která jsou dle mého dostatečně obecná, aby zahrnula rozmanité možnosti vztahů. V podstatě říkají "sedni si s partnerem a nastavte si ta pravidla" Je to právě kvůli oné diverzitě v tom jak kdo vztah vnímá a tím se předešlo neporozumění v tom, co od partnera očekáváme. + je tam dodatek, čím bychom se dle mého měli řídit pokud si tohle nenastavíme.
Ano člověku se názory mění a nic ti nebrání si v průběhu vztahu s partnerem sednout a říct mu, že ti tohle začalo vadit, tohle vadit přestalo atd. Já jsem zvyklý o těhle věcech se ve vztahu bavit. Neříkám, že máme povinná sezení každý nedělní večer, ale v momentě, kdy vím, že se něco změnilo a chci něco probrat na to ve vhodnou chvíli přivedu řeč.
Samozřejmě se dovolovat nemusela. Respektive poprvé, kdy jsme se o tom bavili, bylo v době, kdy jsme spolu ještě nebyli a bavili jsme se o vztahu mého kamaráda s jeho přítelkyní, protože ti si navzájem zakazovali se vídat s jinou osobou opačného pohlaví - a samozřejmě to nedodržovali ani jeden a měli z toho akorát hádky. No a my si tehdy vyjasnili, že tohle bychom nikdy partnerovi nezakázali. Pak jsme se o tom bavili někdy i v průběhu vztahu, ale nijak se to nezměnilo. Pouze na to přišla řeč. Celá ta část každopádně měla poukázat na to, jak mi přijde nesmyslné takto osobu omezovat pokud ji to vadí a nechce to přijmout.
Co se týče 3. části je to o tom, jak to mám nastavené aktuálně ve vztahu, a jak jsme s partnerkou spokojení. Neříkám, že se to nemůže změnit, ale tam bych už zabředával moc do osobních informací, což nechci.
To, že lidé dělají přešlapy? Ano je to lidské. I já ukradl zřejmě někomu propisku, v pubertě se rval, i když jsem nemusel atd. atd., ale určitě to nebylo morálně správné.
Tahle úvaha má pouze ukázat morálně správnou cestu. Znám totiž plno lidí, kteří například nedovolují svým partnerům ani trávit čas s jinou osobou opačného pohlaví a věří, že je to morálně správné. To samé podvádění stylem "co oči nevidí, to srdce nebolí" Je to do určité míry kritika jejich názorů. Ber to jako úvahu proč je špatné krást. Věř, že loděj ti morálně dokáže ospravedlnit své činy a přesto my budeme vědět, že jde o morálně špatnou věc. V momentě, kdy se začnete handrkovat o tom, kdo má pravdu by ti pomohla Rawlsova teorie spravedlnosti a jeho poučka s oponou. Stejně tak se snažím postavit oponu před tuhle problematiku.
Dále se prosím podívej, že pravidla jsou obecná. Vyškrtni celou 3. část, neboť ta už je osobní. a je to obhajoba toho, jak to mám já a proč.
1. a 2. část mluví o obecných pravidlech, která jsou dle mého dostatečně obecná, aby zahrnula rozmanité možnosti vztahů. V podstatě říkají "sedni si s partnerem a nastavte si ta pravidla" Je to právě kvůli oné diverzitě v tom jak kdo vztah vnímá a tím se předešlo neporozumění v tom, co od partnera očekáváme. + je tam dodatek, čím bychom se dle mého měli řídit pokud si tohle nenastavíme.
Ano člověku se názory mění a nic ti nebrání si v průběhu vztahu s partnerem sednout a říct mu, že ti tohle začalo vadit, tohle vadit přestalo atd. Já jsem zvyklý o těhle věcech se ve vztahu bavit. Neříkám, že máme povinná sezení každý nedělní večer, ale v momentě, kdy vím, že se něco změnilo a chci něco probrat na to ve vhodnou chvíli přivedu řeč.
Samozřejmě se dovolovat nemusela. Respektive poprvé, kdy jsme se o tom bavili, bylo v době, kdy jsme spolu ještě nebyli a bavili jsme se o vztahu mého kamaráda s jeho přítelkyní, protože ti si navzájem zakazovali se vídat s jinou osobou opačného pohlaví - a samozřejmě to nedodržovali ani jeden a měli z toho akorát hádky. No a my si tehdy vyjasnili, že tohle bychom nikdy partnerovi nezakázali. Pak jsme se o tom bavili někdy i v průběhu vztahu, ale nijak se to nezměnilo. Pouze na to přišla řeč. Celá ta část každopádně měla poukázat na to, jak mi přijde nesmyslné takto osobu omezovat pokud ji to vadí a nechce to přijmout.
Co se týče 3. části je to o tom, jak to mám nastavené aktuálně ve vztahu, a jak jsme s partnerkou spokojení. Neříkám, že se to nemůže změnit, ale tam bych už zabředával moc do osobních informací, což nechci.
17.12.2018 - 13:44Singularis: Heh a čáarky jsem si nechal kontrolovat jinou osobou, protože jsem v nich na tom ještě hůř než slečna, která mi je opravovala :D
Upřímně z hlavy nedám jestli jsem někdy použil slovo partner čistě v mužském rodě a popravdě slovo milenec používám pouze v mužském a slovo partner používám stejně jako ty jako označení i jen pro muže, tak i pro muže a ženy. Každopádně celý text je myšlen pro obě pohlaví stejně a je jedno, kdo je v jaké roli. Navíc nemusí jít nutně o klasický heterosexuální pár.
(1)3a - předpokládám, že reaguješ na tohle- Ano takhle je to také myšleno. Je to kritika vůči prvnímu názoru.
(1)(d) Ano to riziko tam je, to připouštím, ale bohužel tohle riziko nejde eliminovat tím, že se o kompromisy nebudeme snažit. Můžeme na to riziko maximálně poukázat a s vědomím toho, že tam je, se snažit ho nějak potlačit. Případně je to o diskusi v buducnu. Pokud osoba toho rozhodnutí začne litovat, pak je na ní, aby téma znovu otevřela a řekla, že ji to začalo vadit.
Hledat osobu, která bude mít věci naprosto stejné jako mi a nedojde k žádnému rozchodu názorů na nějakou věc je dle mého hloupé a nereálné. Člověk se ve vztahu musí naučit dělat kompromisy pokud chce, aby byl vztah dlouhodobý.
Ano ****Záletnictví zvyšuje tohle riziko, ale tohle riziko zvyšuje i to, když jde osoba s jinou osobou na kafe. Pokud k zamilování dojde je na dané osobě, zda tyto city zazdí, nebo zda nás opustí. Stejně jako když se zamiluje do kamaráda se kterým chodí na kafe.
"Zpravidla nedokáže dodržet pravidla" - je to o lidech samotných. Pokud nedokáží dodržet pravidla, tak jednali špatně. Nemůžeme je obviňovat za to, že se zamilovali, ale můžeme je obviňovat, že se nerozhodli to nějak zazdít popř. utnout s danou osobou popřípadě se s námi nerozešli a nezačali nový vztah s druhou osobou.
"Další problém"- tam to řeší vlastně pravidlo 3.4. a pokud by osoba neuměla říct ne- čili neumí udělat v tomhle kompromis a přistoupit aspoň na pravidlo 3.4, tak si musí najít parnera, kterému to nevadí. (Např. impotenta, frigidní ženu...)
Tento pilíř je postaven na filosofickém dogma. Upřímně netuším, jak řeší filosofie svobodu dítěte upozorním jen na to, že ne vždy je zákon postaven tak, aby vyhovoval tomu, jak dnes filosofické dogma vnímá spravedlnost.
Popravdě si dnes nejsme úplně jisti tím, jaká je " nejlepší výchova" Nemusí být dokonce ani čistě monogamní. Jinak ano je i hypotéza o tom, že vztahy mohou u nás být přirozenější pouze po dobu výchovy dětí. - Těch hypotéz je popravdě víc.
Poslední část předposledního odstavce mi prosím upřesni. Nevím zda ji úplně chápu
Popravdě tohle téma bych raději zpracoval až jednou budu mít sám děti už jen z principu, abych nemusel poslouchat věty typu "to budeš vnímat jinak až budeš mít děti"
Jiná témata v hlavě mám a mám v hlavě hlavně jedno téma, které určitě zpracuju až na něj najdu odpověď - zda existují okolnosti, kdy je morálně správné zabít člověk.
Upřímně z hlavy nedám jestli jsem někdy použil slovo partner čistě v mužském rodě a popravdě slovo milenec používám pouze v mužském a slovo partner používám stejně jako ty jako označení i jen pro muže, tak i pro muže a ženy. Každopádně celý text je myšlen pro obě pohlaví stejně a je jedno, kdo je v jaké roli. Navíc nemusí jít nutně o klasický heterosexuální pár.
(1)3a - předpokládám, že reaguješ na tohle- Ano takhle je to také myšleno. Je to kritika vůči prvnímu názoru.
(1)(d) Ano to riziko tam je, to připouštím, ale bohužel tohle riziko nejde eliminovat tím, že se o kompromisy nebudeme snažit. Můžeme na to riziko maximálně poukázat a s vědomím toho, že tam je, se snažit ho nějak potlačit. Případně je to o diskusi v buducnu. Pokud osoba toho rozhodnutí začne litovat, pak je na ní, aby téma znovu otevřela a řekla, že ji to začalo vadit.
Hledat osobu, která bude mít věci naprosto stejné jako mi a nedojde k žádnému rozchodu názorů na nějakou věc je dle mého hloupé a nereálné. Člověk se ve vztahu musí naučit dělat kompromisy pokud chce, aby byl vztah dlouhodobý.
Ano ****Záletnictví zvyšuje tohle riziko, ale tohle riziko zvyšuje i to, když jde osoba s jinou osobou na kafe. Pokud k zamilování dojde je na dané osobě, zda tyto city zazdí, nebo zda nás opustí. Stejně jako když se zamiluje do kamaráda se kterým chodí na kafe.
"Zpravidla nedokáže dodržet pravidla" - je to o lidech samotných. Pokud nedokáží dodržet pravidla, tak jednali špatně. Nemůžeme je obviňovat za to, že se zamilovali, ale můžeme je obviňovat, že se nerozhodli to nějak zazdít popř. utnout s danou osobou popřípadě se s námi nerozešli a nezačali nový vztah s druhou osobou.
"Další problém"- tam to řeší vlastně pravidlo 3.4. a pokud by osoba neuměla říct ne- čili neumí udělat v tomhle kompromis a přistoupit aspoň na pravidlo 3.4, tak si musí najít parnera, kterému to nevadí. (Např. impotenta, frigidní ženu...)
Tento pilíř je postaven na filosofickém dogma. Upřímně netuším, jak řeší filosofie svobodu dítěte upozorním jen na to, že ne vždy je zákon postaven tak, aby vyhovoval tomu, jak dnes filosofické dogma vnímá spravedlnost.
Popravdě si dnes nejsme úplně jisti tím, jaká je " nejlepší výchova" Nemusí být dokonce ani čistě monogamní. Jinak ano je i hypotéza o tom, že vztahy mohou u nás být přirozenější pouze po dobu výchovy dětí. - Těch hypotéz je popravdě víc.
Poslední část předposledního odstavce mi prosím upřesni. Nevím zda ji úplně chápu
Popravdě tohle téma bych raději zpracoval až jednou budu mít sám děti už jen z principu, abych nemusel poslouchat věty typu "to budeš vnímat jinak až budeš mít děti"
Jiná témata v hlavě mám a mám v hlavě hlavně jedno téma, které určitě zpracuju až na něj najdu odpověď - zda existují okolnosti, kdy je morálně správné zabít člověk.
16.12.2018 - 19:13Další rizikovou věcí na psaní o morálce je, že si čtenáři mohou klást otázku, zda je autor skutečně tak morální člověk jak se tváří.
Za mě osobně: já nemám odvahu psát články, kde bych radil lidem jak na život a to čistě z toho titulu, že si uvědomuju jak jsem sám občas bezradnej.
Za mě osobně: já nemám odvahu psát články, kde bych radil lidem jak na život a to čistě z toho titulu, že si uvědomuju jak jsem sám občas bezradnej.
16.12.2018 - 18:03Za mě osobně: polyamory a podobný koncepty odmítám. Čistě z toho důvodu, že počet problémů se nasobí počtem lidí.
Na druhou stranu - věřím že jsou lidi, kterým to tak může fungovat a mě do toho v podstatě nic není. Takže proč ne, akorát to není nic pro mě.
Souhlasím s Homérem s tím, že do krásný teorie hodí praxe vidle.
PS: z osobních zkušeností vím, že k sepisování podobných pamfletů dochází, když si člověk řeší nějaký vlastní vztahový splašky. Váhám jestli chci nebo snad radši ani nechci vědět proč došlo k sepsání tohohle.
Na druhou stranu - věřím že jsou lidi, kterým to tak může fungovat a mě do toho v podstatě nic není. Takže proč ne, akorát to není nic pro mě.
Souhlasím s Homérem s tím, že do krásný teorie hodí praxe vidle.
PS: z osobních zkušeností vím, že k sepisování podobných pamfletů dochází, když si člověk řeší nějaký vlastní vztahový splašky. Váhám jestli chci nebo snad radši ani nechci vědět proč došlo k sepsání tohohle.
16.12.2018 - 14:09slnečnica: Slnečnico!? Hovno? Půjdeš na chodník hanby. Haha. Máš pravdu. Já to dočetl do 2a, no a pak jsem si jen řekl, až ten kluk potká a pozná tu pravou lásku, jestli někdy bude mít tu "smůlu", tak se z toho posere.
16.12.2018 - 10:47Dočetla jsem a připadá mi, že moc teoretizuješ. Snažíš se vměstnat do pravidel něco, na co jsou pravidla krátká, resp. nikdy neplatí pro všechny a často se porušují, jak se o tom přesvědčili už mnozí jiní před tebou, od církevních otců až po Plzáka a spol.
Různých proměnných je v lidských vztazích až příliš mnoho, a i kdyby tvoje dlouhá úvaha byla ještě tisíckrát delší, zdaleka je všechny nepostihne. Záleží na každém, jak má tohle vnitřně nastaveno, navíc se jeho nastavení ještě může měnit v čase, jak to proběhlo i u tebe. Klíčový bude jeho vztah ke konkrétní osobě, takže třeba u jedné partnerky ti nevadí skoro nic, hlavně že ti o tom řekne, a pak přijde jiná a začneš šílet jenom z představy. Ale ani tohle samozřejmě není dané, šílet budeš třeba rok a pak to zase bude jinak. A ty bys na to chtěl stanovit pevná pravidla, takhle to prostě mám a hotovo? Takhle je to správné a jinak ne? Blbost. Bavíme se o emocích, na ty je racionalita krátká.
Ještě poznámka, v závěru mě zaujalo, že jsi "normálně dovolovat partnerce sednout si do čajovny s kamarádem". Zvláštní formulace, to se tě fakt musela dovolovat? :)
Různých proměnných je v lidských vztazích až příliš mnoho, a i kdyby tvoje dlouhá úvaha byla ještě tisíckrát delší, zdaleka je všechny nepostihne. Záleží na každém, jak má tohle vnitřně nastaveno, navíc se jeho nastavení ještě může měnit v čase, jak to proběhlo i u tebe. Klíčový bude jeho vztah ke konkrétní osobě, takže třeba u jedné partnerky ti nevadí skoro nic, hlavně že ti o tom řekne, a pak přijde jiná a začneš šílet jenom z představy. Ale ani tohle samozřejmě není dané, šílet budeš třeba rok a pak to zase bude jinak. A ty bys na to chtěl stanovit pevná pravidla, takhle to prostě mám a hotovo? Takhle je to správné a jinak ne? Blbost. Bavíme se o emocích, na ty je racionalita krátká.
Ještě poznámka, v závěru mě zaujalo, že jsi "normálně dovolovat partnerce sednout si do čajovny s kamarádem". Zvláštní formulace, to se tě fakt musela dovolovat? :)
15.12.2018 - 13:23Děkuji za úvahu, to téma je podle mě aktuální a velmi důležité.
Pro začátek pár výtek k formě (které nejspíš očekáváš): Z pravopisu jsou hodně špatně čárky, jak ve větě jednoduché, tak v souvětí; evokuje mi to představu, že autor je básník. ;-) A je velmi nepřehledné, že poměrně chaoticky používáš pět druhů číslování. Pokud se potřebuješ efektivně odkazovat, buď používej jednoúrovňové odkazování (což je náročnější) - tzn. např. "námitka v odstavci č. 291", nebo raději systematicky používej hierarchické číslování, tzn. např. 3.a.1. Snahu o nějaký systém v tom tvém číslování sice jakžtakž vidím, ale ne vždy se ho držíš.
Další věc, kterou bych si chtěl/a ujasnit, je, zda pod slovo partner, resp. milenec, zahrnuješ jen muže, nebo i ženy (jako já). (A neříkej mi, že to děláš, jak se ti zachce!) To proto, že používáš i slova partnerka a milenka a ne vždy mi to dává smysl. Nejhorší je to ve větě: "Partner má přednost před milencem/kou." Pokud může být partnerem či milencem i žena, pak nemá smysl to "/kou", protože milenka už je milenec. Pokud jsi zase partnerem či milencem mínil pouze muže, vyznívá to sexisticky, že muž má vždy přednost a žena na to právo nemá.
Co se týče bodu 3a, přirozený nemusí znamenat dobrý. Pro člověka je třeba zcela přirozené rozhazovat odpadky kolem sebe a nestarat se o ně. Dokud to byly jen např. slupky od brambor, nebyl to problém, ale s miliardami tun plastů nebo nebezpečnými chemikáliemi tak člověk prostě zacházet nemůže.
Hodně sympatizuji s bodem 2b, jsem pro diverzitu.
K bodu (d): kompromisů při uzavírání dlouhodobého vztahu bych se bál/a, protože pokud jedna z osob po vztahu touží víc než druhá (např. je víc zamilovaná), je v tom stavu ochotna přistoupit i na podmínky, které pro ni budou velmi nevýhodné. Později toho bude litovat a může to vztah "rozbít".
Myslím, že ****Záletnictví zvyšuje riziko, že se "zalétávající partner" zamiluje do cizí osoby. Zatímco se totiž někteří lidé za celý život ani jednou nezamilují a nechybí jim to, jiní si naopak nedokážou užít sex, pokud tu druhou osobu dostatečně nemilují. A ve stavu zamilovanosti do milence pak partner zpravidla nedokáže dodržet ta pravidla, zejména pravidlo 3.4. Další problém může nastat, když se jeden z partnerů celý den stará o dítě a chce mít sex a druhý partner se vrátí pozdě večer a hned se přizná, že cestou domů měl sex se dvěma či třemi dalšími lidmi, protože jim neumí říct ne, takže už je vyčerpaný.
Ale zásadní nedostatek tvé úvahy je ten první pilíř - "Člověk má právo na svobodu". Ten totiž v realitě neplatí. Tvoje úvaha celkem dobře pasuje na vztahy svobodných lidí. Jenže dítě nemá právo na svobodu; nemůže se svobodně rozhodnout odejít od svých rodičů a rodiče ho mohou hodit do BabyBoxu, jen než dosáhne určitého věku. Někde jsem četl/a (a souhlasím s tím), že manželství (a monogamie) vůbec není potřeba k uspořádání mezilidských vztahů, je potřeba pouze k výchově dětí, protože výchova dítěte představuje neoddiskutovatelnou povinnost a je prakticky nemožné tuto povinnost rozložit mezi dvě osoby (natož mezi tři a více osob), aniž by ztratily něco ze své svobody.
Ale moc mě potěšilo, že ses o takovou úvahu pokusil, a pokud zkusíš ještě úvahu o soužití při výchově dětí (ideálně i více dětí), budu jen rád/a. :-)
Pro začátek pár výtek k formě (které nejspíš očekáváš): Z pravopisu jsou hodně špatně čárky, jak ve větě jednoduché, tak v souvětí; evokuje mi to představu, že autor je básník. ;-) A je velmi nepřehledné, že poměrně chaoticky používáš pět druhů číslování. Pokud se potřebuješ efektivně odkazovat, buď používej jednoúrovňové odkazování (což je náročnější) - tzn. např. "námitka v odstavci č. 291", nebo raději systematicky používej hierarchické číslování, tzn. např. 3.a.1. Snahu o nějaký systém v tom tvém číslování sice jakžtakž vidím, ale ne vždy se ho držíš.
Další věc, kterou bych si chtěl/a ujasnit, je, zda pod slovo partner, resp. milenec, zahrnuješ jen muže, nebo i ženy (jako já). (A neříkej mi, že to děláš, jak se ti zachce!) To proto, že používáš i slova partnerka a milenka a ne vždy mi to dává smysl. Nejhorší je to ve větě: "Partner má přednost před milencem/kou." Pokud může být partnerem či milencem i žena, pak nemá smysl to "/kou", protože milenka už je milenec. Pokud jsi zase partnerem či milencem mínil pouze muže, vyznívá to sexisticky, že muž má vždy přednost a žena na to právo nemá.
Co se týče bodu 3a, přirozený nemusí znamenat dobrý. Pro člověka je třeba zcela přirozené rozhazovat odpadky kolem sebe a nestarat se o ně. Dokud to byly jen např. slupky od brambor, nebyl to problém, ale s miliardami tun plastů nebo nebezpečnými chemikáliemi tak člověk prostě zacházet nemůže.
Hodně sympatizuji s bodem 2b, jsem pro diverzitu.
K bodu (d): kompromisů při uzavírání dlouhodobého vztahu bych se bál/a, protože pokud jedna z osob po vztahu touží víc než druhá (např. je víc zamilovaná), je v tom stavu ochotna přistoupit i na podmínky, které pro ni budou velmi nevýhodné. Později toho bude litovat a může to vztah "rozbít".
Myslím, že ****Záletnictví zvyšuje riziko, že se "zalétávající partner" zamiluje do cizí osoby. Zatímco se totiž někteří lidé za celý život ani jednou nezamilují a nechybí jim to, jiní si naopak nedokážou užít sex, pokud tu druhou osobu dostatečně nemilují. A ve stavu zamilovanosti do milence pak partner zpravidla nedokáže dodržet ta pravidla, zejména pravidlo 3.4. Další problém může nastat, když se jeden z partnerů celý den stará o dítě a chce mít sex a druhý partner se vrátí pozdě večer a hned se přizná, že cestou domů měl sex se dvěma či třemi dalšími lidmi, protože jim neumí říct ne, takže už je vyčerpaný.
Ale zásadní nedostatek tvé úvahy je ten první pilíř - "Člověk má právo na svobodu". Ten totiž v realitě neplatí. Tvoje úvaha celkem dobře pasuje na vztahy svobodných lidí. Jenže dítě nemá právo na svobodu; nemůže se svobodně rozhodnout odejít od svých rodičů a rodiče ho mohou hodit do BabyBoxu, jen než dosáhne určitého věku. Někde jsem četl/a (a souhlasím s tím), že manželství (a monogamie) vůbec není potřeba k uspořádání mezilidských vztahů, je potřeba pouze k výchově dětí, protože výchova dítěte představuje neoddiskutovatelnou povinnost a je prakticky nemožné tuto povinnost rozložit mezi dvě osoby (natož mezi tři a více osob), aniž by ztratily něco ze své svobody.
Ale moc mě potěšilo, že ses o takovou úvahu pokusil, a pokud zkusíš ještě úvahu o soužití při výchově dětí (ideálně i více dětí), budu jen rád/a. :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Hranice vztahu : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : 18.9.19
Předchozí dílo autora : kávová
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Claire [15], raDan [10], Zdenička [10], darknessBara [9], KristynaKlimova [9], NoName [6], LudvíkRoiSoleil [3], Romuska777 [1]» řekli o sobě
Sokolička řekla o milancholik :Naprosto skvělý člověk... Vždy mi dokáže zvednout náladu. Jeho verše a písně mi berou dech. Můj snivý poeta.:o)
