Náhrdelník věčné lásky Taly a Nezámího

V krásném městě pod vysokými horami kdysi vládl mocný šáh. Jako mladý byl velkým válečníkem, v mnoha slavných bitvách porazil všechny sousedy a nashromáždil nedozírné bohatství, díky němuž zvelebil své sídelní město a postavil pohádkový palác obklopený věčně zelenou zahradou. Šáh měl 33 manželek, některé si vzal už jako mladý, jiné byly dcerami jeho nepřátel a sňatek s nimi pečetil mírové smlouvy. Poslední tři manželky, krásné dcery svých dvořanů, si vzal spíš z rozmaru než z touhy a ponejvíce pro potěchu svých stárnoucích očí. Všechny ženy spolu s houfem sloužících obývaly rozsáhlé křídlo paláce, kterému se pro bohatou výzdobu říkalo zlaté. Trávily zde život v přepychu, ale odkázané jen na vlastní společnost zpestřenou vycházkami do kouzelné zahrady. Starý šáh sem zavítal jen zřídka, poslední roky trávil nejraději nad knihami nebo ve společnosti svých synů a vnuků snících o velkých vojenských taženích.

Nejmladší šáhova manželka se jmenovala Tala. Do zlatého paláce přišla jako patnáctiletá a v jeho zdech žila už dlouhých sedm let, během kterých šáha potkala sotva desetkrát. V posledních letech ho mohla zahlédnout jen zdálky oknem; to se jeho tělo navzdory tloušťce vznášelo nad zemí, důstojně trůnilo v zářivě zdobených a měkce vystlaných nosítkách a čtyři mohutní sluhové jej plynulým hadím pohybem přenášeli do zahradního altánu u jezírka, kde bylo vládcovo oblíbené místo.

Tala krásně malovala a její obrázky plné květin, stromů a vzdálených hor se dalším obyvatelkám harému zalíbily natolik, že si jimi zdobily vlastní pokoje. Nejvíce je obdivovala Gulnar, jedna ze starších manželek a matka tří synů, která si Talu oblíbila jako dceru. Tala s ní trávila hodně času a naučila se od Gulnar číst. Zamilovala si milostné verše slavných básníků, které před spaním polohlasem recitovala, ale její procítěná vyznání slyšely jen brokátové polštáře věčně prázdného lůžka. Ve dne měla nejraději vycházky do zahrady, do části vyhrazené jen šáhovým manželkám a jejich služebnictvu, kde dlouhé hodiny sedávala a trpělivě zachytávala přírodu v náčrtech pro své pozoruhodně přesné kresby.

A právě tam, mezi záhony pestrých květů a pečlivě tvarovanými keři, si poprvé všimla Nezámího. Stála na břehu potůčku svedeného do mozaikami vykládaného koryta a snažila se kresbou zachytit korunu mohutného platanu, která stále měnila tvar v sílícím větru. Tala chtěla vystihnout pohyb větví a přenést na papír šustění listů, které se otáčely a vířily v trhavých proudech vzduchu. V soustředění si nevšimla, že si vítr začal hrát také s šátkem kryjícím její hlavu a ramena, zpod kterého se uvolnily prameny dlouhých hustých vlasů. Nepostřehla ani přítomnost mladého zahradníka, který opodál zastřihoval keře, ale teď zastavil ruce a užasle zíral na krásu, která se mu nečekaně odhalila. Dlouho tak stál a nedokázal se pohnout, až na sobě Tala ucítila jeho upřený pohled a střetla se s očima, které sálaly jako plameny pouštních ohňů a byly stejně žíznivé a spalující. Ta chvíle, kdy si hleděli do očí, byla pro ostatní lidi krátká a skoro zbytečná, mihla se jako záblesk a hned zmizela unášena větrem, ale pro ně dva trvala věčně a už nikdy nic nebylo jako před ní.

Nezámí nechtěl být zahradníkem, ale lékařem. Milující rodiče jej podporovali ve studiu a díky bystré hlavě i píli by Nezámí jistě dospěl ke svému cíli, nebýt neštěstí, které postihlo jeho rodinu. Otec, který jako obchodník cestoval až do arabských zemí, se v poušti stal obětí loupežníků. Ničemové povraždili jeho i další muže doprovázející karavanu a zmocnili se vzácného zboží, do kterého rodina vložila všechen svůj majetek. Nezámího matka po té zprávě podlehla žalu a student se ze dne na den ocitl bez rodičů i bez prostředků. Vedle sebe se musel postarat také o dvě mladší sestry. Proto byl velmi vděčný otcovu příteli, úředníku v šáhově paláci, který mu nabídl práci zahradníka. Zanedlouho si Nezámího pro jeho pracovitost a znalosti rostlin oblíbil hlavní zahradník, který mu svěřil zodpovědnou práci v nejlíbeznější části zahrady přiléhající ke zlatému paláci.

Láska dvou mladých lidí byla čistá jako horský pramen a silná a dravá jako povodeň, která na jaře strhuje mosty a zaplavuje údolí. Kdo by se jí postavil? Od prvního setkání si už nikdy nestanuli tváří v tvář, nikdy se nedotkli ani nepolíbili, ale síla jejich citů jako by ještě mohutněla nenaplněnou touhou. Posly i úkryty jejich vzkazů se staly keřové hradby, jejichž údržbě nový zahradník náhle věnoval nevídanou péči, zatímco nejmladší z šáhových manželek vyhledávala procházky v zelených uličkách často i několikrát denně. Nezámí psal dopisy plné planoucích vyznání a mezi listy vkládal sušené bylinky a květy. Tala si jeho psaní schovávala do šatů a odnášela do své komnaty, při čtení dlouze vdechovala vůni vložených rostlin a pak přenášela jejich krásu do kreseb, k nimž připisovala veršíky se stále otevřenějšími náznaky a výzvami. Pokaždé, když svou odpověď zaklínila mezi větvičky keře, spěchala s rudými tvářemi zpět do paláce a k oknu, aby sledovala adresáta, jak si dopis vyzvedne. Kdo by se postavil jarní povodni a kdo by s láskou rozbušeným srdcem myslel na opatrnost.

Několik týdnů Tala chodila po paláci s nepřítomně zasněným výrazem, až ji jednou ráno Gulnar popadla za ruku, odtáhla do svého pokoje a pořádně jí zatřásla. “Talo, vzpamatuj se! Tohle musí skončit dřív, než se o všem dozví šáh,” varovala ji zkušenější žena, která dobře věděla o závistivých pletichách, nastražených uších a slídivých očích, které patřily k životu v harému. Ale Tala starostlivé řeči snad ani nevnímala, nepřítomně se usmívala a jenom vrtěla hlavou, že se nic neděje a k obavám není důvod, prostě si teď víc oblíbila vycházky do zahrady, to je celé. Věděla, co Gulnar ne. Zbývaly pouhé dva dny a spolu s Nezámím utečou.

Plán na útěk vznikl za bezesných noci v Nezámího prosté ložnici a Tala s ním okamžitě souhlasila. Mladík požádal svého vzdáleného příbuzného, obchodníka, aby mu pomohl začít nový život v daleké zemi. Za dva dny se měl spolu se sestrami a údajnou sestřenicí, která zůstala sama bez rodiny, připojit k jeho obchodní karavaně. Příbuzný byl ještě z dávných dob zavázán Nezámího otci a rád souhlasil.

Noc před chystaným útěkem Tala vzrušením vůbec neusnula, hlavou se honilo tolik myšlenek, obav, ale hlavně slastných představ o novém životě sice v cizí zemi a v chudobě, ale s milovaným mužem po boku. Ještě za tmy se převlékla do připravených jednoduchých šatů a brzy ráno se vmísila se mezi služky, které do harému přinášely vodu k mytí. Stáhla si šátek hodně do tváře a s divokým pohledem upřeným k zemi spěchala ven ze zlatého paláce. Tělo jí v té chvíli připadalo malé, jako by se všemi vybičovanými emocemi chtělo roztrhnout. Srdce tlouklo až v krku a nohy se samy chtěly rozběhnout, ale nakonec se Tala přinutila ke klidu a prošla kolem stráží stejně cupitavým krokem jako ostatní služky. Po jejich vzoru vyprázdnila nádobu na určeném místě, ale nevracela se s ní zpátky do zlatého paláce, nýbrž zamířila opačným směrem. Zbývalo jen vytratit se zadním vchodem pro služebnictvo, kudy teď ráno proudila spousta lidí i zásob do kuchyně. A venku už čekal Nezámí, který ji odvede ke svým sestrám.

Tale hořely tváře a pořád se bála odlepit oči od země, natož ohlédnout. Proto ani nemohla vidět postavu, která ji celou cestu ze zlatého paláce sledovala a teď dala znamení strážím, aby se k ní připojily. Tala prošla branou a jen na krátkou chvíli se cítila svobodná. Úlevně vydechla, když před palácem spatřila svého milovaného, a už už se chystala rozběhnout k němu, když za sebou uslyšela dusot a málem ji porazili dva vojáci, kteří mířili ke stejné osobě jako ona. Nezámí byl tak překvapen, že se jim ani nepokusil utéct.

Oba provinilce mohl stihnout nejvyšší trest, ale šáh je shovívavě ponechal naživu. Snad pomohly také přímluvy Gulnar a jejích synů, šáhových oblíbenců. Nezámí skončil v podzemní kobce a kat mu místo hlavy usekl pravou ruku, kterou psal milostné dopisy. Talu zavřeli do komnaty vysoko pod střechou paláce, odkud nesměla vycházet mezi ostatní ženy. Už nikdy nevkročila do své milované zahrady, ani ji už nikdy nespatřila, protože z okna svého vězení viděla jen palácové zdi, střechy a kousek oblohy. V noci odtud pozorovala hvězdy a představovala si, že se na ty stejné třeba dívá i Nezámí. Ve dne kreslila a kreslila. Vracela se do šťastných dnů a připomínala si je obrazy obtisklými v paměti tak přesně, že stačilo jen vybrat si některý z nich a přenést na papír. Parkové pěšiny, fontány, stromy, keře, ptáci, motýli a květy nejrůznějších tvarů a barev, to vše ožívalo každý den v nových a nových kresbách. Tala malovala s horečnou posedlostí a její kresby byly technicky stále dokonalejší. Ale nebyla to jen přesnost, kterou učarovaly každému, kdo je uviděl. Oproti dřívějším dobám totiž byly něčím víc než jen zrcadlovým odrazem přírody. Tala do nich vkládala všechen svůj stesk po navždy zapovězených místech. A víc než to, vyjadřovala jimi také svou lásku k Nezámímu, s nímž měla zahradu už navždy spojenou. Náboženství Tale zakazovalo malovat jeho obraz a ani by ji to nenapadlo, přesto byl Nezámí přítomen v každé její kresbě. Mohutné stromy ukazovaly jeho vzpřímenou postavu, stébla trávy se vlnila jako jeho neposedné vlasy, křivky listů a květin se tvarovaly podle jeho očí a rtů. Ve všech svých obrazech Tala kreslila lásku, která ji prostoupila.

Nezámí zatím prožíval hořké dny v podzemí paláce. Ze své kobky neviděl ani zahradu, ani oblohu. Jediné světlo, které směl spatřit, vydávaly pochodně. V jejich svitu se naučil psát levou rukou a dlouhé hodiny opisoval knihy pro šáhovu knihovnu. Neměl kdy snít nebo vzpomínat a vlastně se ani nechtěl vracet do dnů naplněných velkou touhou a smělými nadějemi. Bylo to příliš bolestné a současné strádání se ve světle minulosti stávalo přímo nesnesitelným. Přesto se vzpomínkám neubránil, a čím víc je vyháněl, tím neodbytněji se mu vracely a provázely ho vší činností. V písmenech vykreslených pečlivou rukou ožívala krása jeho milované. Ať Nezámí opisoval cokoliv, vlastně psal další dopis Tale a zachycoval křehkými písmeny její podobu i všechno, co s ní chtěl prožít.

Nikdy nenaplněná láska Taly a Nezámího byla čistá a pevná jako drahokam. Žili v jedné rozlehlé stavbě, ona pod střechou a on ve sklepení, ale nemohli se vidět, nemohli si psát a jeden o druhém nic nevěděli. Přesto navzájem cítili svou přítomnost. Pokaždé, když na sebe oba dva pomysleli a jejich myšlenky se setkaly, zrodila se hvězda a vystoupala k obloze. A protože těch myšlenek bylo mnoho a přibývaly den za dnem, brzy se na obloze objevilo tolik nových hvězd, že je nikdo nedokázal spočítat. Lidé se už ani nesnažili každou z nich pojmenovat a začali jim říkat Náhrdelník věčné lásky Taly a Nezámího. V Persii se tak jmenuje dodnes, to jen my, kteří jejich příběh neznáme a netušíme, kde se na obloze tolik hvězd vzalo, jim říkáme docela obyčejně Mléčná dráha.