ŽblaBuňka: Lenora:
Dík.

vanovaso:
Díky moc.

Yana: Ty sem dáváš pecky, každej tejden.
Dík

PS: kmotrovová to komentovala HA,HA.
Ale kupodivu se ji to líbilo.

Kolik jsem slyšel nebo četl za život vyznání (teď to nevztahuji k sobě, myslím obecně). Kde jsou ty nevyvratitelné lásky větší než vesmír a jak neuvěřitelně snadno byly mnohé nahrazeny.

Nic velkého. Jen.
Žádný pan božský, nepřekonatelný, stojící na podstavci ostatních ne zcela dokonalých mužů jako vrchol pyramidy stoupající do samého nebe.

Ale, jediný tvůj a je jenom na tobě jestli na něm dokážeš nalézt těch tisíc tváří a miliony barev duše.

Moc pěkné vyznání.

...Je hloupost honit se za štěstím
je nedohonitelné...
souhlasím, jenže on je to takový lidský úděl

...snad už nechci ani létat
vždyť nemusí pršet, stačí, když kape...
dívaly jsme se na stejný film

...modré oblázky z oblohy zhořknou
pod tíhou touhy...
v tom je víc poezie, předchozí připomíná víc zamyšlení, tím neříkám, že to bylo špatné

...touha je k ničemu
nenávidím ji...
ocituji Vláďu Mertu: něčeho jsem se už dávno nasytil, něčeho se mi dál nedostává!

...plahočím se pouští
přitom stačí jen natáhnout ruku
a mít šťavnatý plod v hrsti
nevidím ho - možná jen nechci...
já si pěstuju prázdnotu, prostě proto, že se dá naplnit (s tím souvisí i ta touha), občas se mi to podaří. Nemusí pršet stačí když kape!
Holt nejsem taoistický poustevník.

...ale proč?
Kdo to chápe?

Nechápem TO (veliké objektivní) nikdo

...Podívejte se pořádně!!!
Jsem totiž slepá...
Pěkně to vygradovalo!
No já já taky, ale občas zahlédnu útržky světla (stejně jako Ty).
Je to moc nebo málo?

Někdy je objektivně všechno v pořádku a přesto nám něco chybí. Třeba máme pocit, že dobře hrajeme roli, která nám byla přidělena, ale že to nejsme my.

Jinak spousta mé tvorby z mládí je šíleně depresivní a nemá pro mne žádnou hodnotu, ale jsou mezi tím i věci které sem vložím, ty které o něčem vypovídají.

Tohle stojí za víc jak za dva komentáře! Sednout nad tím s dobrým muzikantem, to by byla věc! Zachovat strukturu a námět, jistý úpravy by to sneslo, třeba takhle:
...teď srdce bolí
teď vzdám se komukoli
ať se rány zhojí

v první strofě máš pěknej rým, kdyby si udržela rýmování a rytmus, byla by to pecka.

Ale i tak, hodně dobrý. Má to tah. Určitě nadprůměr.

Já toho o poezii moc nevím, o fotografii toho mám spoustu načteno zajímá se o ni 20 let, dozrál čas k tomu, že jsem si pořídil digitální foťák. Chlap dostal hračku. Tak jsem si říkal jestli sem teď budu vůbec chodit.
První strofa mě dostala tak, že nepochybuju o tom, že jo!
Moc se mi líbí i pasáž s hudebníkem, psychologem (blbec...).
A ty Tvý "barbarský" sklony, ty tomu vždy dodaj takovou tu živočišnou spontánní radost, kdy je vše jednoznačné, krásné a hlavně přítomné.
Závěr mi příjde takovej, nevím přesně jak to říct, asi bych se na něj někdy s odstupem podíval.

Při troše dramatického nadání by to bylo úžasný autorský čtení!

Ještě Ti sem přidám písničku:
http://youtu.be/w0stbbQ2lcw

Vítej zpátky. Je dobře, že jsme zase kompletní.
Dostalas do toho hodně, mnohé formou jen takového naťuknutí a to je dobře.

...Je tolik umělců
že by se dali všichni přibít
jako zločinci na dřevo...
Jáko ve své době zločinec Kristus byl přibit na dřevo. I umělci bývají zločinci, boří řád (meze poznání), to přirovnání je víc než dobré.

...Nezvracet ze svobody
po které tak vehementně toužíme
jako po přízraku.

Svobodná je až dušička
stoupající do - nebe?...

Toužíme po svobodě a poutáme se (minimálně k životu), co je to svoboda? Popsali bychom tuny papíru a dobrali bychom se konce?

...Ha, ha, toliko můj smích...
tahle pasáž působí trochu cinicky, ale je v ní i životní nadhled.

...Je tolik bezbranných
neutuchajících ve víře
že by se dali všichni přibít!

jako zločinci na dřevo...

A dál se háže kamením a píská (říká o tom vlastně dnes už klasik).

Připomnělo mi to Jakuba Nohu:
Z obzoru nás béžově pozoruje plynojem,
hornoměcholupský plynojem... (prý tam už není).
Pravidelně jezdíš kolem autem (s koulí na noze), to je život a ten pravidelný výjev se vryje do duše. Občas si říkám: Chvaletický komín, v krajině prý nad něj není, ejakuluje kouř do rozednění...
Staří číňané říkali, že opravdový muž neodkládá svůj batoh, ani když má ty nejskvostnější výhledy, ale proč se občas nezasnít?

Nepřipomíná Ti to něco?
Říkala moje vědma.

Vypůjčím si pojem z fotografie a to rytmus v obraze. To je pravidelné opakování třeba stromu, terénní nerovnosti, působí to dobře na diváka. Proč o tom mluvím, proto že si použila také jistý rytmus (v jiném slova smyslu).
Jít po cestách...
jít po cestách...
jít po cestách...

Má to ohromnej tah a to se mi na tom moc líbí, byl by z toho pěknej folkrockovej nářez. Něco jako je Cesta od Folk Teamu, moc mě mrzí, že sem nejde dát ukázka.

Ještě bych ocenil, že to je vzdělávací dílo (vygooglil jsem si co je to zimostráz).

Tady nejde o slova, tady jde o to, že tam (skoro) pokaždé najdu atmosféru kterou mám rád...

Náčelník Holá Ruka: I tobě mladej kmotrov děkuje...

Naopak! Já děkuju Tobě, že můžu číst tvé básně. Patříš tady k tomu nejlepšímu...
Dík.

Yana: Mladej kmotrov děkuje...

Jiří Turner: Děkuji moc za pochvalu! S tou odvahou máš pravdu.

Jinak je to trochu zkreslující, mám možnost autocenzury. Jako mladý bych sem asi vložil dost kravin, vypíchl jsem něco použitelného z té doby a lehounce to poupravil.
Vím, že tu jsou mladí autoři se kterýma bych se nemohl rovnat.

ŽblaBuňka: Děkuji mistře.

Verena: Dík. I za špitnutí.

loner: Prvotina byla v patnácti, rozlámaný srdce jak jinak.