někdo venku vesele zapíská...
přidal bych tam si, kvůli rytmice

někdo venku vesele zapíská
ruka co zaspala snaživě sáhne
po velkém hrnku s obrázkem Cipíska

Často tady píšu v komentářích kritiku na gramatické rýmy. Tohle jsem vytáhl jako pozitivní příklad, jak svěže působí rým různých slovních druhů. Paráda.

Celkově dost povedený i s trochou větší kritiky.

Jako bys to psal pro Hegerovou (nebýt toho závěru), fakt, jako by se tím táhla příjemně ospalá šansonová melodie. Poetická ulice skutečně existuje?

Síla přítomného okamžiku, super!
V básni je na mě až dost slov, snažil bych se vyjádřit jednodušeji, to je ale jen můj subjektivní pocit.

Haiku?
Cvak (čti cvak, ne cvok)
To je ono, haiku je fotografie v psané formě.

Nožičky pode mnou, hezky se klikatí,
pindíček mimo mušli, přímý směr neztratí...

To je obdivuhodný výkon.

Hm, pecka. Termín poloviční Ježíš vystihuje současné myšlení naprosto geniálně. Tomu smekám!

I po formální stránce to je docela dobře učesané. Jakž takž rytmika, docela pěkný rýmy.

Povedená věc.

Mám rád bigbeat, budu na Tebe trochu přísnější. Strašný rýmy, zoufalá rytmika, absence fantazie, naivita -spousta slavnejch bigbeaťáků má na prvním místě výnos a pak zábavu, to je realita života.

Tohle jediný se mi líbí, je to neotřelé a v negramatickém rýmu, byla by to i hezká pointa:

líbivý akord kytary líně se vleče
a Miloš ten utekl na koncert
z intezivní péče

oslov radek: Máš pravdu.
Dík

Psát o štěstí není snadné, tobě se to povedlo a působí to velmi lehce.
Líbí se mi to.

Už nespisovným názvem to slibuje atmosféru beat generation a nezůstalo u slibů, působí to tak. Taky řešili osamění, marnost života a návykové látky. A taky mazali hranici mezi poezií a prózou.
Pěkné okno do duše.

Vypadá to, že v Kocourkově budou volby.

Vyzdvihl bych autentičnost. Pobavilo.

Amelie M.: Připravoval jsem si mluvené slovo, nakonec jsem ho osekal tak, že z toho byla báseň. Asi nějaká psychologická deformace.

Bylo to moc krátký, tok jsem to nastavil refrénem "kostel je kotvou kotví nás", trochu jsem tím chtěl vyvolat napětí, což se při správném čtení mohlo povést.

Zátokou naší existence myslím místo, kde žijeme. Času se týkají zbylé dvě strofy.

Řetěz jsem myslel, ten, co spojuje loď s kotvou, my jsme loď, kostel je kotva, to spojení je tajemné, proto se řetěz ztrácí v hlubinách. Hlubina je smysly neproniknutelná, je tajemstvím.

Možná závěr upravím, počkám, jestli ještě budou nějaké reakce.

Rým?
Alespoň je nedokonalý
:-)

Dík.

Jiří Stratil: Poprvé s Tebou souhlasím. Připravované mluvené slovo pro Noc kostelů se mi smrsklo na báseň. Tak jsem ji použil, měla velký ohlas, ale zpracováním ji řadím spíš mezi svá slabší díla, váhal jsem jestli ji sem mám vložit. Na druhou stranu ji asi dám do své připravované sbírky, bude ji tématicky dobře vyvažovat.
Díky.

Znám člověka, který sbírá kaštany a dává je lidem, protože věří v jejich léčivý účinek (když je lidé mají u sebe). Lidé ho mají za blázna. Chtělo by to rozšířit, byl by to hezký zvyk, nalezený kaštan si jeden den nechat a pak ho někde odložit, pro někoho jiného.

Ještě k obsahu.
Já je iluzí (taky zdrojem bolesti), dokud tohle nepochopíš, nebudeš šťastná. To je buddhistický pohled na život (taky Krishnamhurtiho, kterého nemáš ráda). Nejsem buddhista, ale souhlasím s tím.

Připomíná to spontánní poezii v ortodoxním slova smyslu. Kerouac a spol experimentovali s tím, že psali jak to z nich lezlo.
Taky psychoanalýzu.
Stín definoval CG Jung.
Báseň o člověku hodně prozradí. Závěr téhle odhaluje Tvé dobré srdce.

Tohle je prostě pecka!
Je to dokonalá ukázka toho, jak dokáže silně působit dobře napsaná báseň volným veršem, když není rozptylována "lesklou" líbivostí rýmujících se slov. Copak tu jsem jediný, kdo dokáže tohle vnímat?
Super!
Smekám...

Přejmenoval bych to na "Z deníku chronicky žárlivé ženy."

Ginnare: Jaká kritika, takový kritik.
:-)

Máš-li se v nekonečnu najít,
musíš rozlišit a potom spojit.
Goethe