oslov radek: Máš pravdu.
Dík

Je v tom hodně starého,a to patří k životu

Amelie M.: Připravoval jsem si mluvené slovo, nakonec jsem ho osekal tak, že z toho byla báseň. Asi nějaká psychologická deformace.

Bylo to moc krátký, tok jsem to nastavil refrénem "kostel je kotvou kotví nás", trochu jsem tím chtěl vyvolat napětí, což se při správném čtení mohlo povést.

Zátokou naší existence myslím místo, kde žijeme. Času se týkají zbylé dvě strofy.

Řetěz jsem myslel, ten, co spojuje loď s kotvou, my jsme loď, kostel je kotva, to spojení je tajemné, proto se řetěz ztrácí v hlubinách. Hlubina je smysly neproniknutelná, je tajemstvím.

Možná závěr upravím, počkám, jestli ještě budou nějaké reakce.

Rým?
Alespoň je nedokonalý
:-)

Dík.

máš moc hezkou anotaci k básni, vesměs souhlasím a to patřím k těm nevěřícím.. navíc miluju noc kostelů a každý rok se jdu někam podívat..

co se týká básně.. ruší mě tam opakování, zbytečně moc slov, působí to na mě zkostnatěle.. líbilo by se mi to asi takhle

"Kostel je kotvou
kotví nás
k těm z nichž jsme vzešli
k těm po nás, až přijde čas

Kostel je kotvou
kotví nás

A řetěz se ztrácí...

V hlubinách"

"k zátoce naší existence" bych vynechala, v podstatě se opakuješ, viz k našim předkům..

co se týká obsahu.. a zvlášť závěru, tak ten na mě působí hodně zvláštně.. řetěz se ztrácí v hlubinách.. mohl by se ztrácet ve stopách našich předků anebo taky v pekle.. na mě to působí spíše negativně.. víra možná posiluje, na druhou stranu často člověku brání v rozletu.. jsme uvázáni na řetězu a nemůžeme se hnout z místa..

a taky mě trošku ruší ten laciný rým, jinak dobrý

Jiří Stratil: Poprvé s Tebou souhlasím. Připravované mluvené slovo pro Noc kostelů se mi smrsklo na báseň. Tak jsem ji použil, měla velký ohlas, ale zpracováním ji řadím spíš mezi svá slabší díla, váhal jsem jestli ji sem mám vložit. Na druhou stranu ji asi dám do své připravované sbírky, bude ji tématicky dobře vyvažovat.
Díky.

Nápad dobrý, zpracování by ještě něco chtělo.

Amelie M.: Nedávno mě na zahradě zaujal můj dlouhatánský, hubený "gotický" stín, byl inspirací pro základ básně. Stíny se prodlužují, jednak na podzim a jednak odpoledne. jinými slovy, když stárne rok, když stárne den. Víc není třeba vysvětlovat.
Díky moc.

nebudu tu tvrdit, že tomu rozumím.. asi spíš ne, ale rozhodně se mi to dost líbí.. trošku to ve mně evokuje smutek po odcházejícím létě a nelibost z nastupujícího podzimu.. ale říkám, teď fakt nevím, která bije, ale jedno vím jistě - gotika je víc chlapská..

PS: co takhle podzimní prochajda podél vrchlice pod chrámem sv. barbory? ;)

Amelie M.: Občas prožívám stárnutí našeho pejska, je to kus mýho života. Na jaře jsem špatně viděl na operované oko, dost mě to deprimovalo, dokázal jsem se vcítit do starého člověka.
Díky moc

Amelie M.: Díky moc!

skvělá atmosféra, která málokoho nechá chladným.. moc se mi líbí, jen tak trošku.. pobolívá, aspoň mě osobně

parádní mini od tebe a skvělej koment od ginnare.. život prostě....

Ginnare: Tuhle sbírku mám na blbůstky. Takže jestli ses rozesmála je to pro mne pochvala.
Dík.

Pro zasmání?
Zasmála jsem se... i bez starého i bez pramenu... :-)

Homér: Nejsem slaměný vdovec, v sobotu dopoledne jsem na zahradě otevřel staráč, abych se vzpamatoval z pracovního týdne. Přišla naše stará čubina a lehla si vedle mne. Byla to dokonalá haiku atmosféra, ale báseň se vydala jiným směrem. Díky.

Škoda, že ti tu nemúžu vložit fotokomentář. Včera jsem ti sem chtěl napsat něco o kozách a Kozlu. Užívej sladké časy slaměného vdovce. Já teď hned dostal otázku. Co děláš? Pfff. Pa. Báseň máš pěknou, otevřel jsem si taky jeden Smíchov.

Ginnare: Díky moc...

Provlhlý závan minulosti.
Líbilo se... líbí se dál

milancholik: Díky moc!

Orionka: Dík.