Mám ráda dobré konce, zvlášť je-li to doopravdy :-)
Pamatuju se, jak jsem dostala své první brýle. Najednou mě překvapilo, že tráva není jen to slité zelenošedé, že jsou tam vidět jednotlivá stébla. Do té doby jsem si myslela, že to tak vidí každý.
Moc dobře znám ten pocit, když je dítě "pod kudlou". Jaké je čekání na výsledek, hrozné nervy i u banálního zákroku. Mělo by se o tom psát :-)

Krásně autentickáé. Opravdově a úžasně zaláskovaná básnička. Bez nadsázky a přesto tak plná citu.

Moc se mi líbí.
Zvláštní, je-li půlka srdce i duše (či jiná část) darována a sdílena, člověk si připadá, že jí má víc, že je s tím živější. Ale pak.. pak je jako by o obojí úplně přišel.

shane: No, jo :-D To jsem cela ja. Psycholozka amater :-) Vazne se mi to libilo!

To dela ten uplnek :-) Ja mela mene obrazny, ale tematicky podobny sen ;-)
Ale vazne: Je tezke toto napsat vkusne a zaroven neosizene. A ty nazvy onech vnimavych mist jsou v cestine vrazedne a antikoncepcni, tudiz ocenuji, ze zde byly pouzity citlive.
A k tematu- kazdy trochu normalni clovek si obcas takove predstavy (s vlastnimi variacemi) dopreje. Procpak je nevyslovit/nenapsat.
Precetla jsem si to s potesenim :-)

Ó jé, ta je krásná! Dojala mne, svou něhou, tím, jak je plná lásky. A smutku tam je jen špetka, mnohem víc té lásky (k životu). Nikam neodcházet!

Tomu pocitu naprosto rozumim.

Krasna. A bude to jeste vetsi fofr, zivot leti cim dal rychleji.

A tak, vzdyt v kazdem dile je preci vzdycky kus autora. Jeho myslenky, jeho uvahy co by, kdyby. Postavy hraji podle jeho not. Vse vychazi ze zkusenosti, z povahy toho ktereho. Ale psat jen pravdu? To ne, ale psat pravdive (autenticky) to tedy ano :-)

Trvá to, než se člověk sám se sebou naučí žít. Být k sobě tolerantní a laskavý. Znám to, jak si člověk v lecčems připadá nemožný, zvlášť v porovnání s zbytkem světa (až časem mu dojde, že stejné nemožný, plný pochybností je každý).
Třeba já si už třicet dva let myslím, že jsem byla vždy děsný lempl a čáral (na základě zkušeností z první třídy a vyprávění mých rodičů o tom). Vloni jsem našla své sešity z té doby. A hele. to dítě nebylo tak děsné a beznadějné - nahlížené mým současným já :-)

Snad ještě přečtu spoustu takovýchhle básniček, co hrají v čtenáři na spoustu smyslů. Vidím, cítím a vnímám cosi za. Snad voní nadějí :-)

:-) Souhlasím, poslední verš je super. Od téhle chvíle budu takhle na lásku pohlížet :-) Jako na něco, co nám tu nechali návštěvníci, něco nepochopitelného, nebezpečného, lákavého (Ale prosím, ne jako na odpadky :-D).

Krásné vědět, kam/ke komu jeden patří (vědět to srdcem, celou svou bytostí). Hrozně bolavé být pak sám (je to bolest neúplnosti).
Kameny jsou krásné. Jsou to kusy Země, našeho domova. Sbírám si je k jezírku. Domů nesmí, překáží (ne mně).

Severak: :-D A ja mam drahy presto porad rada.

Severáku, asi takhle na psance nahlížím já. Prostředí pro růst autorů a vývoj.
- K hodnocení. Zažila jsem to jinde. A většinou to fungovalo tak, že hodnotila menší skupina lidí (jako tady komentuje) a vytvořily se spřízněné kruhy, které si dávaly hodnocení vysoké. Objektivita myslím nijak veliká. Pro mne za mne tu být může. Ale samotné kliknutí na 100% nebo 10% autorovi nepoví, co se tedy nelíbilo, je-li možné něco zlepšit.
- Jsem za rozumnou a citlivou kritiku. S ohledem na osobu pisatele. Kde by navíc byla zhodnocena jak obsah tak forma. (Gramatika možná do osobní zprávy :-) )

Nejsem tu pravidelně, nepíšu moc (vlastně teď už vůbec), jsem prozaik, nejsem odborník na literaturu a i to by mělo u komentářů hrát svou roli. Těžko zhodnotím, je li správný počet veršů v sonetu, je-li něco správně napsané haiku. Ale poznám, je-li něco kravina, odbyté či naopak to lahodí oku/uchu a nějak to člověka oslovuje.

A už se ztrácím. Můj apel je: Užívejme citu u kritiky, sebekritiky u sebe. Buďme rádi, že nás někdo čte (ačkoliv čtoucí autor je vždy úplně jiný než nepíšící čtenář), a že reakce na naše "díla" nás mohou posunout.

Máta: Však já se taky ráda potkám se starými známými. A s těmi hodinami... ručičky běží čím dál rychleji, zdá se.

V pár slovech hromada citu. Cítím a vnímám, smutek, ale i odhodlání. Moc dobrá.

Máta: Ale to víš, že pamatuju :-). Jen jsem se potřebovala od toho světa nějak odpoutat.
Těší mne, že se ti povídečka líbí. Třebas i někdy překvapím :-D

Svět se nám nějako ošklivě mění. To je fakt. Dobré je třeba nekoukat na televizi. Jsou tam kupy lží, co živí zoufalství.
Myšlenka básně je pochopitelná. Forma na můj vkus zbytečně vulgární. I když mám pocit, že to byl úmysl.

:-) Parádní.