Jistá nemoc, populární v letech 2020 a 2021 mi smazala kus paměti.

Jako pokaždé na podzim. Trochu snivě, pocitově. Zdravím po dlouhé době :-).

Každý potřebujeme své šťastné místo. Ať už je někde venku, nebo uvnitř nás.

Stalo se vám, že jste s někým někde byli a zažili to samé a každý si to pamatoval úplně jinak?

Některé okamžiky se nezapomenou, zůstávají ne snad v paměti, ale kdesi v člověku, v něm rozprostřené. Krátká vzpomínková věcička.

Jsem vyhoštěna v tenhle svět. Ale tamten, ten je můj pravý, tam jsem doma.

Dlouho jsem tu nebyla. Tvůrčí i osobní krize. A toto je starší dílko napsané pro Neslyšného Kočkopsa. Severák ví :-)

Je to umanuté. Zpátečnické. Když jsem narazila na návrh zákona (naštěstí v té nejabsurdnější formě neprošel) o regulaci semen - Viz zde: http://www.vlastnihlavou.cz/evropska-komise-hodla-kriminalizovat-temer-vsechna-semena-a-rostliny-bez-statni-registrace/ - zjistila jsem, že mi už došla s úředničinou, snahou vše ovládat a regulovat trpělivost. Od této chvíle jsem zarputilým odpůrcem EU. (Bijte mne a haňte, já to snesu :-).) A taky proto mne napdla tahle absurdita.

Svět není spravedlivý. http://www.youtube.com/watch?v=4h4k_CGr278

Nezapomněli jsme na jeden druh lásky? A sami sobě tím ubližujeme.

Moc vás to tu nečte, ale snad bude mít aspoň Meluzína radost :-) Navazuji na "To jméno nikdy neříkej".

Cestou do práce...

Zkusila jsem rýmovanou. Poctivě jsem se snažila - s rytmem mám vždy problém. Psáno v mužském rodě (Bůh ví, proč). Taková "lidovka".

Zapojuji se do dnešní sněhové nadílky - básnické. Ještě to tak není, ještě je u nás šedivo, ale moc bych už to takhle chtěla.

Poslední kapitolu věnuji Meluzině.

Rozjezdová kapitola k příští finální.

Klid je pryč. Nastává rozjezd spějící ke konci. (23.kapitolou končím).

Provinila jsem se trochou romantiky. Nevydržela jsem.