Nechť promluví, nebo ať mlčí navždy

"Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj," pronesl farář klidným hlasem.
A jeho oči se na vteřinu spojily s těmi jejími.
Oříškovými.
Tak nepodobnými těm, co na něj hleděly z tváře jeho budoucí ženy.
A ta vteřina jako by trvala věčnost.
V těch očích bylo vše.
Jiskra radosti, jako vždy zatažena záclonou dobře skrývaného smutku, který lidi tolik mátl.
Jen on znal, jak ty oči září, když se záclona citlivě rozhrne a polaská jemnou malou dušičku v ní.
Vše.
I ta obrovská láska, kterou k němu chovala a pro niž se rozhodla při slově "Námitky?" mlčet. Hladila ho pohledem, tak jako kdysi roztřesenými prsty. Nesměle, vášnivě, pozorně. Tak pozorně, jako nikdo nikdy předtím.
Ta laskavost byla v očích taky.
Přející.
A byly tam i slzy.
Na krajíčku těch krásně tvarovaných očí se třpytily dvě osamělé slzičky.
A v nich plavaly všechny utopené naděje na společné zítřky. Na všechna ta rána, která nebudou.
Na objetí, která nikdy nebudou dost dlouhá.
Na společně sdílená tajemství v půlnocích.
Ten úžas, když se poprvé dotkl jejího těla a její duše.
A pak ta vteřina zmizela, když na něj jemně kývla.
Nasadila odvážný úsměv, a nikdo až na něj si nevšiml jak opravdová byla ta slza, co jí skanula po tváři a dopadla na dekolt.
A farář jim pokynul k prvnímu manželskému polibku.
A on zavřel oči.
Vzal do náruče svou ženu.
A slyšel jak v tu chvíli v tichu kostela puklo víc než jedno srdce.