Perfektní popsání atmosféry!)) Představuji si u toho Hru o trůny.

Velmi pěkné!

Dokonale úžasná.

Děkuji moc))

Orionko, trefila ses mi do noty, tohle mě baví. Jen malá technická poznámka :-) : úzkosti/ do kosti/ žádosti/ z milost- sedí, nosí/ prosí - taky, ale s těmi předešlými rýmy, se kterými se to rýmovat asi nemá, to vytváří díky sykavkám takový jakoby "falešný rým", nějaké "tvrdé" souhlásky" a krátké samohlásky např. drhne/ vrhne", což je samozřejmě blbost, by mi sedly líp. Možná. Možná mám něco s ušimama. :-)

:)

Pěkně vystiženo. A souhlasím s puerem, zajímavá slovní spojení. Moc hezké, zvlášť na první báseň :).

Lehoučký,hezký...

vanovaso:
díky za pochvalu

PrimaDen: ... asi tak. Já říkám, jediný pomník, který tu po mě asi zbude, jsou mé děti. ;o)))

Orionka: o tom nepochybuji :-) Spíš jsem to napsala proto, že jsem ji slupla jako malinu. Ale pak jsem si říkala... sakryš, zamyslela jsem se nad ní vůbec, nebo se jen nechala unášet tím, že je taková příjemně úderná? Tak jsem přečetla znovu. ;-)

Umouněnka: Dík :-). Ale psala jsem to víc než pět minut, fakt... ;-).

Fajnové. Taková pětiminutovka a přitom jsem si ji musela přečíst dvakrát. :-)

Kolik jsem slyšel nebo četl za život vyznání (teď to nevztahuji k sobě, myslím obecně). Kde jsou ty nevyvratitelné lásky větší než vesmír a jak neuvěřitelně snadno byly mnohé nahrazeny.

Nic velkého. Jen.
Žádný pan božský, nepřekonatelný, stojící na podstavci ostatních ne zcela dokonalých mužů jako vrchol pyramidy stoupající do samého nebe.

Ale, jediný tvůj a je jenom na tobě jestli na něm dokážeš nalézt těch tisíc tváří a miliony barev duše.

Moc pěkné vyznání.

Proč jsme, proč žijeme? Hlavně proto, abychom prostřednictvím našich pocitů transformovali, co má být jejich pomocí transformováno.

Někde to skřípe a zavání klišé, ale talent rozhodně máš :-)

krásný

prekvapivě vubec ne spatna vec.

Moc hezké. Je v tom ta roztomilost zašifrovaná myslím právě díky těm - inu z mého pohledu dost jednoduchým - rýmům. Otevírá to prostor obrazotvornosti, když je třeba namalovat nějaké klasické obrázky. A zároveň je v tom cítit potlačený smutek, nebo spíš touho to mít, když už ne skutečné, tak aspoň namalované. Jako dívat se na krajinu na obraze, nádhernou v určitý okamžik, co malíř zachytil a kterému byl přítomen jen on a nikdo jiný už dál nemůže, ale může o tom snít a představovat si to.

Velmi zajímavé. Je vidno, že se snažíš vymanit ze zavedených slovních klišé, když hodláš popsat duševní stav. To se mi líbí. A navíc je to krátké, stručné, řízné a jasné a definitivní.