Apokalyptikum

Pach smrti letí líně tmou,
tuším skutečnost neblahou,
když slyším šepot za mlhou...

...Vstávejte lidé, mrtví jdou.

Rvou svými těly mlhy stěnu,
pod ústy zaschlou krve pěnu,
je jich snad tisíc, možná víc,
mrtvolným tempem jdou mi vstříc,
husí kůže mi naskočí,
jak na mě hledí bez očí
a praví ústy bezzubými:
„Bratře, vítej mezi svými.“

V té hrůze dávám Bohu slib,
náhle se v dáli vztyčil hřib,
vidím v něm Kristův svatý kříž,
rychlostí světla je blíž a blíž
a z nebe zní ukrutný smích:
„Smyji z tebe tvůj těžký hřích,“
jen chvilku cítím prudký žár,
pak tělo ztrácí lidský tvar.

Tu pohltil mě mrtvých dav,
zas přibyl posel božích zpráv
a ač mám pouhé cáry z bot,
vyrážím s nimi na pochod,
kde svorně zníme šepotem...

...Vstávejte, lidé, my už jdem!