Jeho rouška

Jak dýchá, celé moje tělo je napjaté. Držím se ho za uši a objímám mu hlavu. Podle zákona akce a reakce je i on povinen se ke mně tisknout a svoji fyzikální povinnost svědomitě plní. Dotýká se mě rty a líbá mě tak dlouze, že byste mi záviděli. Nepřestává, ani když potřebuje mluvit. Z ohledu ke mně nekouří, nejí ani nepije. Vyhýbá se intimním kontaktům s kýmkoliv kromě mě. Těší mě, že jsem pro něj tak důležitá.

Cítím jeho horký dech, jak mnou prochází při výdechu a hřeje mě. Pomalu vlhnu, jak zachytávám kapénky z jeho sliznic. Vzápětí mě zase ochlazuje venkovní vzduch, který nadechuje. Všechen jeho nádech prochází přese mě. To střídání teplot je mi moc příjemné, jsem z něj úplně vzrušená. Oba doufáme, že nám to vydrží alespoň hodinu či dvě.

Užívám si života s ním a snažím se na to nemyslet, ale v koutku duše vím, jak to skončí. Až úplně zvlhnu, zabalí mě do pytle a odloží mezi infekční odpad. Nejsem jeho první ani poslední rouška. Ale mám naději. Jsem totiž bavlněná a snesu vyvářku, jakou viry ne, takže věřím, že i pak se na jeho tělo zase po čase vrátím. Záleží mi na tom. On je totiž pro mě také důležitý.