Ozvěny

Život je protkaný emocemi. Ať už je to radostného charakteru, nebo hořké prožitky. Nic ve mně však nedokáže vyvolat hlubší pocity tak jako příroda.

NADŠENÍ.
Z příchozí pozvánky,
skrze okenní tabulky,
když sluneční paprsky
lákají mě na toulky.

RADOST.
V prvním kroku do lesů,
a s utišením ulic,
nasávám v sebe radost,
skrze vůni dřeva do plic.

ŠTĚSTÍ.
S čtyřnohým přítelem,
šťastní jak dětičky,
schováni v borůvčí,
sledujeme srnečky.

SMUTEK.
Tam, kde býval remízek,
v mechu otištěna kopyta,
nyní chřadne mýtina,
od těžkých strojů rozryta.

VDĚK.
Za tu louku za domem,
v té vnitřní svobodě,
při růžovém západu,
za vše vděčím přírodě.

Pořád jsem člověk. Nejsem citů prost v běžném koloběhu života, tak jak ho známe. Vnímám všechno to, co se mi v nitru odehrává. Jen tam venku, mezi zeleným jehličím, pod žlutým sluncem, na pestrobarevné louce, za přítomnosti laní, rorýsů, zajíčků a mého psa, je to všechno mnohem umocněnější. Je to opravdové.