Po dlouhé době pokračování. Už mi docházejí síly....

Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“

Je to taková moje fantazie, co by bylo, kdybych se narodila jindy, jinde a něco uměla...

Šmarjááááá, se mi to tam nějak nevešlo :-)

Vánoce, Vánoce přicházejí...

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

I sny se někdy můžou stát skutečností...

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

A přece...

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

výročí

Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Těžce naivní...

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

jooooooooo, to moře....

Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí.

Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy.

tak trochu mišmaš