Tak trošku pochmurná nálada
přidáno 08.01.2008
hodnoceno 2
čteno 1024(5)
posláno 0
„Jsi báječně opálená, Sun,“ utahuje si ze mě Joe. Vrhnu po něm pohled plný blesků za jeho nejapné poznámky, ale potom ho obejmu. „Ahoooj,“ protáhne mile. „Chybělas mi! Vlastně nám...“
„Ale no tak... Vždyť jsem byla pryč jenom tři týdny.“ Jenom? Celé tři týdny jsem neviděla ani neslyšela ani jednoho z nich! Strašně se mi stýskalo. Ale svatební cestu jsem si tím nenechala pokazit a užili jsme si ji s Martinem přímo fantasticky.
Dovnitř vejde Tony. „No nééé! Tak už jsi konečně zpátky?!“ objímá mě taky. „Povídej, Sun... jak jste se měli?“
„Báječně, kluci! Vážně skvěle! Počkejte, až budou fotky, je to prostě ráj.“ Hlavou mi proběhnou střípky vzpomínek a já se blahem zatetelím.
„Jsi na nich aspoň nahá?“ rýpne si zase Joe. Plesknu ho, ale se smíchem.
„Jak se má Joey?“ snažím se změnit téma. Jeho smích nepřejde, spíš mu zablýskne v očích. Vím, jak moc ho má rád.
„Zítra ho budu zase mít. Jestli chceš, vezmeme tě sebou do parku,“ navrhne a já nestačím polykat naprázdno. Jaká se to udála změna!
Docela dobře se bavíme, než dorazí i Roy. Zastaví se ve dveřích a překvapeně na mě kouká.
„To už jste zpátky?“
„Vypadá to, že nejsi moc rád,“ prohodím a snažím se, aby můj hlas nezněl zklamaně. Podobné přivítání bych čekala spíš od Joea, ten nikdy nedával moc najevo svoje city vůči mně, ale Roy?
„Ne, tak to není, Sunny! To víš, že jsem rád, že tě zase vidím,“ obejme mě taky a políbí na tvář.
Chvilku si jen tak pobrnkáváme. Joe má zase dobrou náladu a popichuje nás všechny.
„Tak, Sun? Vylezli jste vůbec z postele?“ uculuje se na mě.
„V noci ne!“ vypláznu na něj špičku jazyka. Škoda, že na něj nic nevím...
„Když já si to nedovedu nechat pro sebe...,“ povzdechne si najednou Tony. Všichni tři se k němu otočíme s nechápavým pohledem. On se postaví před nás a spustí: „Sice ještě nevíme přesně kdy, asi začátkem příštího léta, ale vezmeme se s Lisou taky. Však víte, jak moc ji miluju, takže...“ Roy i Joe na něj chvíli koukají trošku prostoduše.
„Super... druhá svatba ve Victory!“ dělám, jako bych nic nevěděla.
„Ne, třetí...,“ prohodí jakoby nic Roy. Zopakujeme svůj nechápavý pohled k němu.
První se vzpamatuje Joe. „Snad se nehodláš taky ženit??“
„Ne!“ zní jednoduchá odpověď a nám se viditelně uleví. Ale proč teda třetí svatba? Že by Jeremy a Meg? „Já už se oženil!!! Byli jsme s Cas ve Vegas a vzali se tam!“
Netuším, co si myslel, že s námi tahle zpráva udělá. Každopádně znovu sedíme s otevřenou pusou a koukáme na něj jak z jara.
„Ty jsi ale kus vola!!!“ ozve se nakonec Tony. Tímto je dnešní debata o svatbách u konce. Vlastně všechny debaty jsou u konce. Brzy se rozejdeme domů, protože nemáme nejmenší chuť pokračovat v práci. Snažím se držet svého předsevzetí a nemluvit Royovi do života, jenže tohle je na mě příliš. A tak chci co nejdřív doběhnout dolů, kde na mě čeká Benjamin s autem.
„Čau, Sun!“ srazím se ve dveřích s Cassie. Zamumlám směrem k ní nějaký pozdrav, ale nemůže mi ujít její vítězoslavný úsměv. Dosáhla, čeho chtěla. Teď už jí Roy jen tak neuteče! Ale myslím, že podle Tonyho reakce nemrzí jejich krok jen mě, ona si ho rozhodně nezaslouží. Jenže tyhle myšlenky jsou dávno pasé.

Doma praštím kabelkou na zem. Už jsem jako Martin! Nemusím po sobě uklízet sama, tak je mi všechno jedno. Jako první zamířím do kuchyně.
„Gito, můžete mi, prosím, uvařit kávu?“
„Jistě, madam. Přejete si i něco k jídlu?“ S tou madam mě štve už od včerejška, sotva jsme přijeli z letiště! Slečna mi byla podstatně milejší, než tohle nóbl oslovení. Neobtěžuju se ani odmítnout poděkováním, jen zavrtím hlavou. Projdu chodbou do obýváku a u sterea vyštrachám pásku se Sunny Days. Strašně dlouho jsem ji neposlouchala, tak si teď udělám radost.
Pustím to hodně nahlas, jako by hlasitá hudba mohla zaplašit myšlenky na Roye a Cassie. Nějak nechápu, proč to udělal!
Na řadu přijde Like A Toy a já si začnu zpívat. Chodím po místnosti sem a tam a křičím do světa text písně. Na malou chvilku se zastavím u konferenčního stolku a položím na něj dlaně. Basy linoucí se z reproduktorů rozechvívají jeho desku jemnými vibracemi.
Gita přijde se šálkem kávy, rychle ho postaví na stolek a utíká z tohoto blázince zase pryč. Vím, že naší hudbě moc nehoví, ale je to její problém.
Za to já si skvěle užívám! Jakmile dohraje tato deska, pustím si Victory, potom další, přimíchám si ještě i Queen a Slade.
Káva mi už dávno vystydla, ale netrápí mě to. Když budu chtít, Gita mi uvaří další a klidně i deset. Jsem marnotratná, vím to! Kdybych podobnou věc udělala u našich, pěkně by mě zpucovali. Jenže tady jsem doma a můžu si dělat, co se mi zlíbí. A tak ještě trošku přidám hlasitost.
„Co se to tu děje?“ zahuláká Martin. Namíří si to rovnou ke stereu a zeslabí zvuk. „Co blázníš, Sun? Vždyť nám spadne barák!“
„Aťsi!“
„No ještě ty začínej!“ zabručí nevrle. „Mám pocit, jako by v práci na mě čekali úplně se vším! Abych si snad příště ani žádnou dovolenou nebral!“ plácne sebou na gauč a vezme do ruky nějaký časopis. „K sakru!!! Ty fotky fakt musej bejt všude!“ Určitě naše svatební. Taky se mi to nelíbí, ale co se dá dělat. Holt je to další daň za všechen tenhle přepych, ve kterém žijeme. Dali jsme tisku k dispozici jen asi pět obrázků, ale někdo z hostů prodal víc.
Nemám ráda, když je nabručený bez mého přičinění, a tak si přisednu k němu a nechám ho položit si hlavu do mého klína. Já mám rozečtenou knížku s nějakými povídkami. Jo, nějakými. Čtu ji už tak strašně dlouho, že vlastně nevím, o čem je. Položím si ji tedy vedle sebe, jednou rukou vískám Martina ve vlasech a druhou otáčím stránky.
Jako na zavolanou přijde Gita s podnosem a donese nám kafe. Vystydlý šálek zase beze slova vezme a odnese. Nedá na sobě znát ani jedinou myšlenku, jedinou výčitku, že něco dělá zbytečně.
Po chvíli uslyším, jak Martinovi zakručí v břiše. Přijde mi to hrozně k smíchu, ale musím se krotit, ještě by z toho byla hádka.
„Přestaň se třást, ty jedůvko!“ ozve se zezdola. „To si říkáš novomanželka? Měla bys vyskočit a přinýst mi něco k jídlu. Ale ty se jenom směješ!“ vyčte mi. Musím uznat, že má pravdu, a tak se zvednu. Ne že bych měla v úmyslu sama vařit, spíš jen poprosím Gitu.
„Jak velkej máš hlad?“ zjišťuju, co by si přál.
„No...,“ hodí po mě očkem, „záleží na tom, jak velký úsilí budu muset večer vynaložit.“
„Tak to ti stačí suchej rohlík, protože já se hodlám vyspat!“ zatnu mu tipec. Ale přece jen zamířím do kuchyně prozkoumat, co by mohlo být k časné večeři. Nebo pozdnímu obědu?

Zvoníme u dveří Royova domu. Tentokrát jsou oni na řadě s nedělním obědem. Čekali nás v jedenáct, ale je skoro poledne. Vůbec se nám tam nechce! Mně ani Martinovi. Když se dozvěděl o Royovu zvláštním životním kroku, jen kroutil hlavou. Nikdy přímo neřekl, že by Cas byla vyloženě divná, nebo hloupá, ale z jeho poznámek a obličejů to je znát dost.
Přijde nám otevřít ta nejošklivější holka v celé Anglii. Cassie ji určitě najala jen proto, aby se ještě víc vyjímala její vlastní krása.
„Dobrý den, pane a paní Crossovi. Vítám vás,“ zaskřehotá tím svým otřesně ječivým hlasem.
Než stihneme něco odpovědět, přijde nás pozdravit Roy.
„Panebože, kde jste???“ strčí si ukazováček za límeček košile a poodtáhne si ho od krku. „Sakryš, jak já nenávidím tohle oblečení!“ zabrble si. „Cassie už začíná vyvádět, že ještě nikdo nepřišel. Jste tu první.“ A my mysleli, že poslední! Přesně si dovedu představit, jak Cas zuří. Vůbec se mi nechce jít dál.
V tomhle domě je všechno strašně studené a neosobní. Nikde žádné kytky, pouze umělé. Kdo by si prý dělal starosti se živými. Překvapivě Cas vyžaduje ke každé příležitosti velikou kytici řezaných květin, a tak sebou Martin táhne nějakou hrůzu, jejíž silný svazek stonků bych ani náhodou svou dlaní neobjala.
Procházíme obrovskou halou. Má půlkruhový tvar a je tu několik dveří, o kterých ani nevím, kam vedou. Po obou stranách stoupají mohutná schodiště nahoru do patra k ložnicím. Nemám to tu ráda, všude cítím Casin otisk. Na Royův skvělý vkus tu člověk nenarazí nikde.
Cassie se samozřejmě nemůže snížit, aby nás přivítala osobně hned za dveřmi, nechá nás dojít až do obývacího pokoje. Nasadí úsměv číslo pět a udělá pár kroků nám naproti, aby nás opusinkovala. Tedy Martina, u mě polibek na tvář jen naznačí. Stejně o tu přetvářku nestojím. Ani nečeká, až jí Martin kytici podá a už si ji bere sama.
„Krásná! Čím častěji sem chodíš, tím lepší květy nosíš, Martine,“ hodí po něm úsměv. No jistě, já tu vůbec nejsem, jsem jen vzduch, pouhý lehký vánek, který rozvíří prach na podlaze!
Naštěstí nás před trapným mlčením zachrání Simon a Joe. A výjimečně i malý Joey. Mám ho moc ráda, a tak ho Joeovi hned beru z náruče.
Chvilku ho zaměstnám, když si s ním plácám rukama, ale pak se stejně začne nudit. To už jsme tu všichni. Joey se ale rozbrečí a já mám pocit, že by potřeboval přebalit. Znám to všechno z domu, nečiní mi to problémy.
„Joe? Kde máš pro malýho věci?“ Sharon, ta ošklivá služka, mi přinese tašku. Přehodím si ji přes rameno a vyrazím směr koupelna.
„Sun, prosím tě?“ zastaví mě Casin hlas. „Mohla bys použít Royovu koupelnu? Nerada bych, aby ve společné zůstalo něco z těch věcí, co zůstávají po miminech...“ Nemám ani sílu odpovědět jí něco pikantního, a tak jen kývnu. Lisa se ke mně přidá.
Zatímco vyměňuju Joeymu plenku, baví ho plyšákem, který vyluzuje podivné zvuky. Maličký se směje a žvatlá slovíčka, kterým není rozumět.
„Ježiši, Sunny, ten je kouzelnej,“ rozplývá se kamarádka. Sice má pravdu, ale já jsem na miminka zvyklá. No... je kouzelnej!
Přebalování schválně protahuju, nechce se mi vrátit zpátky.
„Holky?“ vejde Meg. „Neruším?“
„Ne, ne, pojď dál,“ zvu ji. „Taky máš té královny plný zuby?“
Přikývne. „Je děsná! A to ještě ani neoznámili oficiálně, že se vzali. To už s paní Strokovou nebude vůbec řeč!“ To je pravda. Cassie má určitě v plánu pochlubit se při obědě se snubním prstýnkem. Fotek asi moc nebude a já na ně ani zvědavá nejsem.
Skláníme se nad Joeym všechny tři a on, jako by to všechno tušil, směje se na nás jako o život a ani ho nenapadne vrtět se. Leží pěkně na zádičkách a blahosklonně sleduje, jak jsou ty tři tetky ochotné namazat se na chleba za jeho úsměv. Maloučko vrznou dveře, když vejde Joe.
„Co jste provedly s tím mým klukem?“ Prodere se mezi námi a vezme ho do náruče. Je zajímavé sledovat, jak drží svého syna na rukou. Chtělo by to fotku, sluší jim to společně.
„Chcete obědvat v koupelně?“ dorazí sem i Simon. Zajímavá sešlost!
Ač neradi, přesuneme se do jídelny. Ve skleničkách už čeká víno, aby ani kapička nepřišla nazmar. Dál už dostaneme jen nealko, abychom se náhodou nedostali do nálady!
„Royi? Nechtěl bys nám něco říct?“ začne sladce Cas.
„No... stejně už to všichni vědí, tak se pochlub s prstýnkem, ať to máme za sebou!“ Panebože, to je zase den! Šlehne po něm pohledem. Aby zahladila tenhle trapný moment, otočí se na Joea, který drží v náručí malého.
„Absolutně netuším, Joe, proč ho sem nosíš! Nejsme zařízení na mimina. Co vlastně jí? Dá si s námi mexické jídlo?“
„Bez obav, Cas, mám pro něj něco sebou,“ šáhne do tašky a vytáhne plastovou dózu. Nesmírně dbá o zdravou výživu svého syna, a tak nedostane jen tak cokoli. U nás bylo vždycky jen otázkou pár minut, než mu Gita připravila nějakou dobrotu, ale tady si byl Joe jistý, že se musí nachystat sám.
„Ukaž, Joe, pomůžu ti s ním!“ Je mi trapně i za Cassie. Takhle hrozně ho ponížit!
„To jsi teda nemusela, Cas!“ ozve se Martin.
„Já jsem tu doma! Tak nevím, proč bych se měla někomu přizpůsobovat!“ zkouší znovu ječivý tón svého hlasu.
„Tak a dost!“ zvedá se můj manžel. „Tohle nemám zapotřebí poslouchat!“ Ani mi nemusí říkat, jestli půjdu taky. Najednou se zvedají všichni. Jediný, kdo zůstává sedět, je Roy. Určitě pochopil, že je nesmysl snažit se nás jakkoli zadržet.
Cassie za námi ještě něco hystericky ječí.
Jako poslední za sebou zabouchne dveře Simon. „Říkal jsem Royovi, ať jde s námi. Nechce...,“ pokrčí rameny.
„Co s načatým polednem?“ ozve se Meg.
Báječně se pobavíme v příjemné restauraci, dáme si skvělý oběd a odpoledne uběhne až nečekaně rychle.
Sotva dorazíme domů, zazvoní telefon. Zvedne ho Martin.
„Ahoj... Rád bych řekl, že se nic nestalo, jenže tohle už vážně přehnala! Jestli to takhle bude pokračovat, nezlob se, my k vám chodit nebudeme... Proti tobě nemám ani to nejmenší, ale... Pochop nás, jsou věci, přes který... Jasně, v pohodě... Uvidíme se, čau!“ Položí sluchátko na svoje místo. „Roy...,“ prohodí celkem zbytečně. Kdo jiný by to mohl být?!
„Je mi ho líto,“ rozepínám si halenku cestou po schodech do ložnice. Hodlám si dát horkou sprchu a smýt ze sebe všechen hnus dnešního dne.
„Mně taky...,“ slyším ještě. Bohužel s tím nemůžeme ani jeden nic udělat.
Z posledních kousků oblečení mě svleče on. Sice ještě na chodbě, ale co, však jsme doma, ne?
„Já jsem ale chtěla jít do sprchy…,“ pokouším se protestovat.
„A já ti snad bráním?“ Ne, má pravdu! Nebrání mi, protože mě tam nese. Ještěže jsem nepřibrala, protože by ho mohly chytnout záda! Napadne mě to a musím se smát. No co, však už mu za pár měsíců bude jedenatřicet…Haha!

Na dnešek se ohlásila Cassie. Jsem zvědavá, co mi chce. Určitě nepřijde na návštěvu jen tak. Neviděla jsem ji už dva týdny, naposled při tom nezdařeném obědě u nich.
Ještě stihnu zhltnout sendvič s kuřecím masem, který mi nachystala Gita. Je vážně skvělá! A ten sendvič taky! Nesednu si s ním do jídelny, ale přímo do obýváku. Vím, že to naše hospodyně nemá ráda, protože pak musí uklízet všechny ty drobečky, ale mně se chce!
Do místnosti svítí sluníčko, jakoby byl ještě krásný konec srpna a ne září. Lehnu si a nastavím mu tvář. Záclona před otevřeným oknem poletuje, jak dovnitř proudí čerstvý vzduch. Je to balada! Ticho v celém domě a já můžu slyšet, jak venku na zahradě zpívají ptáci. Až Cassie odejde, nechám si od Benjamina nachystat lehátko a uvelebím se přímo na terase. Musím přece využít pravděpodobně posledního nádherně teplého dne letošního roku.
Rozdrnčí se zvonek. Aha, tak milostpaní už dorazila! Vstanu tedy a jdu jí naproti.
„Čau, Sun!“ pozdraví mě úsečně. Ani se nenamáhá s jejím oblíbeným naznačeným polibkem na tvář. Na sobě má tmavomodrý kostým s neskonale krátkou sukní. Příroda jí nadělila pěkné nohy, tak toho využívá.
„Dáš si kávu?“ nabídnu jí, když se usadí na sedačce.
Zakroutí hlavou. „Myslím, že tohle vyřešíme rychle…“
„Tak co máš na srdci?“ opřu se pohodlně a snažím se usmívat. Jenže vím, že nemá za lubem nic, co by se mi mohlo líbit.
„Chci, abys nechala Roye na pokoji!“ vyštěkne a já jen zalapám po dechu.
„CO?!?“
„Jak slyšíš! Přestaň se o něj starat, přestaň se kolem něj motat, přestaň mu říkat, co má dělat!! Jestli sis nevšimla, tak jsme se vzali a já se postarám o to, aby se choval jako manžel!“
„Jsi naivní, Cas, když si myslíš, že ho můžeš odříznout od přátel,“ pokouším se reagovat klidně, abych jí nedala žádnou záminku ke zvýšení hlasu.
„Pokud nebudeš respektovat moje přání, zařídím, aby ho respektoval Roy. Však jste se jako přátelé moc nezachovali při vaší poslední návštěvě u nás!“
Mám pocit, že vymlouvat jí tenhle nesmysl, je jen zbytečná ztráta času. To bude obcházet všechny? Vždyť Roy si rozumí i s Lisou, i s Megan.
„Víš, možná ti to ještě nedošlo, ale my spolu pracujeme. Pokud přestane hrát s Victory, přestane proudit i větší část liber do tvé peněženky. Sólově se neudrží, to bys už dávno mohla vědět!“ pokouším se o poslední argument. Mám v úmyslu ji vyhodit, protože tohle přesahuje už všechny hranice. Ona má tu drzost, že si sem přijde, aby mi říkala, s kým můžu mluvit a s kým ne. Věděla přece vždycky, jak dobře si s Royem rozumíme, ale že mezi námi nikdy nešlo a nejde o nic víc! Martin se s tím taky smířil, tak proč ne ona?
„V práci je to něco jinýho! Ale nepřeju si, aby ses s ním stýkala ještě mimo nahrávání, koncertování, zkoušení. A ujišťuju tě, že si ho budu dobře hlídat!“ S poslední větou se zvedá a nedá mi nejmenší příležitost k obraně. Teď už bych se nerozpakovala a musela bych se moc držet, abych ji nevynesla z našeho domu v zubech! Jenže zaslechnu jen pořádné prásknutí dveří…
Hned se vrhnu k telefonu. „Ahoj, Liso… neuvěříš, co se mi teď stalo!“ sypu ze sebe.
„Byla u tebe Cas, abys nikam nechodila s Royem!“
Zarazím se. „Jak to víš???“
„Není to tak dlouho, co byla tady. Tony ji vyhodil, ať si svoje problémy vyřeší sami a netahají do toho i ostatní. Jsem zvědavá, jak dlouho jim tohle manželství vydrží. Myslím, že Roy na to nebude mít moc dlouho chuť.“
„Nepopírám, že by to bylo asi nejlepší, ale nevěřím. Ona se ho teď tak snadno nepustí! Musel snad bejt totálně ožralej!!!“ rozčiluju se.
„Hele, Sun, v klidu… my to nevyřešíme. Ani za Cassie. Přece nebudeme skákat, jak ona si píská, ne?“ Má pravdu. Tak se jen rozloučíme a jdeme si po svém. Podle tónu Lisina hlasu bych řekla, že jsem je vyrušila v nejlepším…

Lenoším si už pěkně dlouho. Nakonec jsem vyměnila terasu za stín košaté lípy v naší zahradě. Původně jsem si chtěla přečíst dnešní noviny, ale přemohla mě únava. Neusnula jsem, jen ležím s novinami na prsou a zavřenýma očima.
Přemýšlím o fotkách, které jsme dnes udělali. Měly by být na obal naší nové desky. Jde o živé nahrávky z našich koncertů, a tak nedala moc práce. Ale nějakou přece jenom ano.
Mám pocit, že celou proceduru focení budeme muset zopakovat. Ani jeden jsme neměli náladu dělat na Richieho opičky, tvářit se uvolněně, sebevědomě, usmívat se. Snažili jsme se, to ano, ale výsledek očekávám nevalný. Taková práce mě vůbec nebaví! Cítím se nejlíp, když všechno jde pěkně od ruky, nikde se moc nezadrhneme. U nahrávání to asi nejde, tam bývají většinou problémy, ale fotografování je taková hloupost. Většinou o tom vůbec nepřemýšlím, prohlédnu si výsledky a teprve pak řeknu svůj názor. Ale prvotní nápad nechávám na Richardovi.
No... Casina návštěva mi taky moc nepomohla. Nejradši bych se schoulila Martinovi do náruče a cítila se zase ochraňovaná, ale nejde to. Dnes ráno odjel na tři dny pracovně do Bristolu. Pokaždé se s ním loučím hrozně těžce a i když budu sama spát jen dvě noci, neusnu lehce.
Nechápu to, vždyť spolu přece nejsme tak krátce. Přesto mívám pocit, že vidět ho stahovat okénko u auta a vyjíždět bránou pryč, mi utrhne srdce. Možná proto, že o něj mívám neuvěřitelný strach, aby se mu něco nestalo. Vyžaduju, aby mi zavolal hned, jak dorazí na místo, a když vím, že má přijet v noci, nezamhouří oka, dokud neuslyším, jak se svým stříbrným miláčkem zajíždí do garáže.
Občas mám chuť řádně žárlit na to auto, když vidím, jak kolem něj Martin běhá s hadrem, pořád ho leští, kontroluje olej, prohlíží motor, šůruje potahy sedadel a palubní desku a spoustu dalších věcí. Mám pro jeho lásku pochopení, ale přece jen by tak nemusel prožívat otisky mých prstů na okýnkách, drobečky z pečiva na sedadlech nebo blátivé kaluže na cestách.
Teda, co já budu dneska večer dělat, to opravdu netuším. Že bych šla brzy spát? Nebo si můžu pustit televizi. Kdyby byla nějaká komedie, dala bych si říct. Nebo bych si mohla srovnat do alb poslední fotky, kterých mám celý štůsek. Jo, jenže to by se mi napřed do toho muselo chtít! Panebože, já jsem poslední dobou tak strašně líná!!
Trošku se otřesu, protože přece jen začíná být zima. Nedá se nic dělat, podzim je tu. Za chvíli začne zlátnout lisí a přijdou nekonečné deště, mlhy a pošmourno. Áááááchjooooo!
Z přemýšlení v polospánku mě vytrhne jak přese mě někdo přehodí deku. Usměju se. „Děkuju, Martínku.“ V tom mi dojde, že on je pryč.
„Musíš si mě s ním pokaždý splíst?“ uslyším pobavený hlas. Co ten tu dělá?
„Co tu děláš?“
„Dozvěděl jsem se, jaký kolečko dnes Cassie udělala, tak jsem se přišel omluvit.“
„Ty? Ty se přece nemáš za co omlouvat.“ Přisedne si ke mně.
„Dneska jsi doma sama, co?“ změní téma. Jen přikývnu. Nějak nemůžu najít vhodné téma k rozhovoru. „Co si myslíš o tom dnešním focení?“ vyptává se znovu. Zná mě. Ví, že na tuhle návnadu se chytnu vždycky. Ale tentokrát má Roy jiný názor. „Myslím, že obrázky vyjdou dobře. Rich je profík.“
„Já vím, ale pamatuješ na ty promo fotky k předposlednímu kanadskýmu turné? Kdyby mě tenkrát nenapadlo projít si je znovu, šly by ven ty hrůzy. Vypadali jsme tam jako zombie!“
Zasměje se. „Myslíš, že to byla výjimka? Na každé vypadám jako zombie...“
„Chceš si znovu prohlížet fotky?“ navrhnu mu. Chtěla bych mu ukázat, jak moc mu to sluší.
„Ne, Sun... musím ještě za Joem.“ Zvedne se z lehátka. Dnes mi mimořádně ani nedá pusu. Že by zapůsobila Cassie?

Melancholická nálada mě neopustí ani další den. Jenže tentokrát mám na přemýšlení o samotě spoustu času. Všichni ostatní mají svůj program a já jim do něj nezapadám.
I když jsem dřív toužila mít celý náš dům jen pro sebe, teď se mi to zajídá. V mém starém bytě jsem nenáviděla osamocení. Připadalo mi, že na mně nikomu nezáleží. A přece jsem tenkrát prožila tolik krásných dní, úžasných chvil. Jenom s klukama, bez Martina. Časté vystupování v Dark Rocku, zkoušení. Dokonce si pamatuju, jak jsme se jednou honili po Hyde Parku. Byl to nádherný okamžik, kdy jsme se cítili vzájemně snad ještě bližší než se svými vlastními rodinami. Čerstvě napadal sníh a my se chystali na předvánoční večírek. Jen tak z hecu jsme odbočili do parku. Napřed jsme začali ze sněhu válet koule, abychom postavili sněhuláka. Protože je potřeba tři koule, rozhodla jsem se klukům dělat stavbyvedoucího. Tony to moc dlouho nevydržel a udělal si malou pucku, kterou po mně hodil. Najednou to strhlo všechny a já se stala jejich úlovkem. Utíkala jsem před nimi a smála se z plných plic. Díky tomu jsem nemohla ani pořádně běžet, a tak jsem schytala pár zásahů do zad. Naštěstí se kluci nesnažili moc a nebolelo to. Když mě dohonili, povalili mě do závěje a nacpali mi za krk spoustu sněhu. Byla jsem tak promočená, že jsem se musela jít převléknout.
Doma objevili moji skoro plnou lednici, protože jsem zrovna dostala zásilku z domova, a domluvili jsme se, že už nikam nepůjdeme. Povídali jsme si dlouho do noci. Kluci se sice opili, ale byla s nimi legrace. Nakonec usnuli u mě na zemi. Vypadali jako andílci. Přímo nádherně. Měla jsem pocit, že pokud je té noci všechny nepolíbím, promeškám tím nejkrásnější okamžik svého života. Ani jeden z nich neví, že ode mě tenkrát dostali polibek na rty. Seděla jsem na pohovce asi dvě hodiny a pozorovala, jak spí. Jak se otáčejí, chvějí se jim víčka, když sní. A taky docela dost mluvili ze spaní. Po Tonyho ujištění, že si bude dávat pozor, jsem dostala další záchvat smíchu. Bože, to byly časy!
No, abych byla spravedlivá, musím přiznat, že se stalo ještě něco. Sotva jsem se dosmála Tonyho vyznání, začal se vrtět Roy. K mému překvapení zašeptal moje jméno. S ještě čerstvou vzpomínkou na noc strávenou s ním jsem se zvedla a znovu se k němu sklonila. Vypadal tak úžasně. Ústa měl trošku pootevřená, levou ruku nataženou podél těla, pravou dlaň položenou na prsou. Vlasy, tenkrát ještě tmavší a delší, jako vždycky rozcuchané na všechny strany. Pod víčky se schovávaly šedozelené oči. Jeho rty mě přitahovaly skoro neuvěřitelně, a tak jsem je lehounce pohladila konečky prstů. Jenže to mi nestačilo, potřebovala jsem ho znovu ochutnat. On na zlomek vteřiny otevřel oči, stáhl mě k sobě do náruče a začal líbat. Malinký okamžik jsem ucítila jeho jazyk mezi svými rty, ale potom najednou přestal. Znovu usnul.
Pro mě to bylo znamení. Vyvlékla jsem se mu a uvelebila na posteli. Došlo mi, že mezi mnou a Royem to nemá smysl. Tahat city do kapely! Mohlo by to dopadnout nehorázně špatně!! Pokud jsem tedy na Roye působila jako ledová královna, začalo to právě této předvánoční noci. Naštěstí druhý den ráno nic nenasvědčovalo tomu, že by si Roy vědom, co se stalo. Jestli si něco pamatoval, považoval to nejspíš za sen.
Ale už dost! Nebudu přece do večera ležet v posteli a vzpomínat na okamžiky svého života, které mi uvízly v paměti napořád.
Vstanu, vezmu si lehounký saténový župan a zamířím přes chodbu do šatny. Nakonec jsme ji vybudovali v pokoji, který Martin původně plánoval pro klavír. Skříně v naší ložnici nám přestaly stačit a my potřebovali víc prostoru.
Stoupnu si doprostřed a založím ruce vbok. Gita se sice dobře stará, všechno je tu uspořádáno naprosto přehledně, ale já se tu nevyznám! Vlastně vyznám, ale pořád mi tu něco chybí. Moje staré věci, staré oblečení, pár vzpomínek zabalených v krabici. Proč tu nejsou? Proč mě od nich odstrčili? A kdo to vlastně udělal?
Rozhonu se udělat si tu vlastní pořádek. Přeskládat oblečení tak, jak to vyhovuje mně. Přes hlavu si přetáhnu dlouhé tričko a na nohy navleču silné ponožky. Přece jen je od podlahy chladno.
Pohroužím se do jedné ze skříní. Nejprve najdu krabici s věcmi připomínajícími naše začátky s Martinem. Usušenou první růži, kterou mi přinesl, lístky z kina, čtyřlístek z Hyde Parku. Martinův vzkaz, když poprvé spal u mě a ráno odešel dřív, než jsem se vzbudila. Naše první společná fotka, jak se navzájem krmíme na prvním festivalu, kde jsme s Victory hráli.
Každou z těchto věcí beru do ruky se zvláštním strachem, abych jim svým dotekem neublížila. Aby mi zůstaly napořád a připomínaly, jak moc jsem se zamilovala do svého muže. Nikdy bych nechtěla vrátit zpátky ani jedinou minutu z těch společných let. Všechno, co jsme spolu zažili, jak jsme se přizpůsobili jeden druhému. Dokonce ani hádky, ani měsíční rozchod. Nic! Všechno to k nám patří, je to ta nejintimnější část nás samotných. Myšlenky a vzpomínky nám nikdo vzít nemůže.
Schovám všechno zase zpátky a beru do ruky druhou krabici. Ta je ještě starší. Ale vzpomínky jsou stejně čerstvé. Royova rozštípnutá palička jako upomínka hádky ve zkušebně, po které jsme se neviděli dva týdny. Vzteky ji tenkrát mrštil proti zdi s neuvěřitelnou silou. A přitom to všechno začalo nevinným akordem.
Dál je tu amulet na kožené šňůrce, který mi dal Joe. Má tvar slunce. Taky se tu schovává indiánský náramek přátelství, co jsme všichni dostali od Tonyho. Náš první plakát, pár popsaných papírů s prvními písničkami. Joeův umělecký podpis na ubrousku. Probírám se všemi těmi předměty s láskou. A taky se slzami v očích. Kde jsou tyhle chvíle? Kde jsou všechny ty zážitky? Dávno pryč. Trávili jsme spolu tenkrát každou chvíli a teď? Rozutekli jsme se. Už spolu nesedáváme v Dark Rocku, už si neužíváme samoty ve zkušebně. Ve studiu je vždycky plno lidí, člověk na ně narazí kamkoli přijde.
A já už toho mám dost! Chci utéct. Utéct zpátky do doby, kdy jsme sice měli dost hluboko do kapsy, ale nebyli jsme sešněrovaní smlouvami, termíny ve studiu, koncerty, turné, novináři. Vždyť skoro nemůžeme bez starostí vyjít z domu, aby nás lidé pořád nezastavovali. Za každým rohem očekáváme objektivy fotoaparátů, dotěrné pisálky.
Copak to všechno není pořád vidět? Všude na každém kroku? Musím mít za zadkem Iana, Lisa vyfasovala bodyguarda a řidiče v jedné osobě. Už začínám mít všeho plné zuby. Sice jsem se vdala, mám muže, kterého miluju a který miluje mě, ale jinak... Vždyť já přece stojím o to staré přátelství mezi mnou, Royem, Tonym a Joem! Tak proč teď musím krást společně strávené minuty beze svědků? Mám ráda všechny ostatní, Jeremyho, Simona, Lisu, Meg. Kromě Cassie všechny, ale považuju je za třešničku na dortu. A já nestojím jen o pamlsky, chci mít normální obyčejné jídlo, které mě zasytí.
„Ehm... promiňte, madam... budete si přát oběd?“ překvapí mě Gita. Jednak mě naštve, že mě vidí klečet na zemi v slzách nad krabicemi vzpomínek, jednak mě vyloženě irituje její madam.
„Gito!! Můžete mi prozradit, proč mi i přes moje neustálé protesty pořád říkáte madam???“ vyjedu na ni. Nejspíš mě to bude mrzet, ale teď si nemůžu pomoct.
Reaguje překvapeně a udělá krok zpátky. „Když já nevím, jak jinak vás mám oslovovat... Slečna už nejste a já jsem na tohle zvyklá,“ brání se. Je vidět, že ji můj výpad pořádně zaskočil. Vstanu a jdu ji obejmout, čehož se lekne ještě víc.
„No tak počkejte! Omlouvám se, že jsem na vás křičela,“ řeknu smířlivě. „Proč byste mi nemohla říkat normálně Sunny?“
„Víte... já jsem ze staré školy. Mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem by měl být jistý vztah, který...,“ najednou jí blýskne v očích. „Vadilo by vám paní Sunny? Tak jako říkám vašemu manželovi pane Martine?“ Po pravdě to zní příšerně, ale rozhodně je to lepší, než když řekne třeba Lise do telefonu, že madam leží v obývacím pokoji. Vypadám potom jako největší lenoch na světě.
„To už je lepší!“ kývnu.
„A co ten oběd?“ usměje se.
„Dala bych si kuřátko...,“ navrhnu jí. To už ji rozesměje úplně a vycouvá z místnosti.
Kolik je vlastně hodin? Páni, jsem já to ale ochrapa! Vždyť ono už je půl jedné!! No jo, když se člověk trápí myšlenkami na toho druhého, který spí někde jinde... V hotelu! Poslední dobou žijeme pořád po hotelích. Tak k čemu nám je tenhle dům? K čemu nám je hospodyně a řidič? Stačil by malinký byteček jako za starých časů.
Rozhodnu se strašně rychle. Hodím na sebe jiné tričko, džíny a mikinu, vlasy si sepnu do culíku a na hlavu narazím kšiltovku. Venku svítí sluníčko, a tak vyštrachám sluneční brýle.
V jídelně mám prostřeno přímo královsky, ale já si skočím do kuchyně pro krajíc chleba, nandám si na něj výborná kuřecí prsíčka a s jídlem v ruce vyběhnu z domu. Není pochyb, kam mířím. Bez Iana, bez Benjamina, jen sama.
No ne! Tak oni rekonstruují dům, kde jsem měla svůj první byt! Plot, na kterém tenkrát kluci seděli, když jsem se na pár dní zavřela doma, tu už není. Ani rozložitý kaštan hned vedle vchodu. Ale vchodové dveře zůstaly pořád stejné. Těžké, masivní, vyřezávané. Kolem dokola je ale lešení a metry zelené tkaniny ukrývají před zraky kolemjdoucích stavební úsilí.
V domě je ticho, dnes se tu asi nepracuje, a tak si dovolím vzít za kliku a vejít dovnitř. Jen se podívat, jestli u dveří, kterými jsem nesčetněkrát vcházela do toho malého pokojíčku s miniaturní kuchyní a koupelnou, visí nějaká jmenovka. Nevím, proč mě zajímá, kdo tam teď bydlí.
Dřevěné schody vržou pořád stejně, jen jsou o hodně víc sešlapané. Doufám, že vydrží a nepropadnou se pode mnou. Vyběhnu do druhého patra a odbočím vpravo do tmavé chodby. Zvonek tu nikdy nebyl, jen malinké klepátko. Ale i to je teď už pryč. Všechno se změnilo. Dveře jsou natřené na zeleno a chodba na tmavohnědo, což ještě podtrhuje pocit stísněnosti. Pátrám, koho mohla tahle barevná kombinace napadnout, ale nikde nemůžu žádné jméno objevit, jen číslo bytu.
Dotknu se kliky. Kolikrát jsem ji tiskla! Mám obrovskou chuť udělat to znovu, ale teď už nemůžu. Nejsem to já, kdo je tu doma. Nejsem to já, kdo má k otevření dveří právo. Bydlela bych tu ještě teď, kdybychom tenkrát nedostali nabídku nahrát tu desku, neseznámila bych se s Martinem, neodjeli bychom spolu do Greenvillu, nepotkali Jeremyho a Logana a nezískali možnost hrát na festivalech? Tolik kdyby a žádné resumé.
Stáhnu se do sebe a odvrátím se od dveří do cizího bytu. Už není můj, je cizí. Bůhví, jak teď vypadá uvnitř.
Vyjdu ven a zamířím dál na své okružní jízdě za vzpomínkami. Brzy stojím před bytem, kde jsem s Martinem prožila naše první společné Vánoce, první Silvestr, první výročí. I tenkrát tu hádku, kdy jsem se zavřela v koupelně, protože mi vyčetl, že jsem byla u Roye. Je pravda, že to nebyla jediná hádka, ale zase tak moc se jich tu neodehrálo. Vlastně máme celkem spokojený vztah. Proč taky ne? Já jsem se hodně změnila, nevyjedu kvůli každé hlouposti, Martin mě docela uklidnil. Na druhou stranu on zase získal ode mě tu jiskřičku, která občas bouchne.
Z chodníku pozoruju okna, za kterými se toho tolik stalo. Mají zatažené závěsy, takže i tady si někdo říká doma. Odvaha podívat se dovnitř jako předtím mě opustí. A tak tam stojím a koukám do zatemněných oken a vzpomínám.
Proč já pořád jen vzpomínám? Proč se zase ve všem patlám? Snad, že na to mám čas? Že dnes nemám žádné povinnosti a zůstala jsem sama? Mohla jsem si popovídat třeba s Gitou, nebo Benjaminem. Nebo jsem mohla zavolat Ianovi, že vyrazíme na nákupy. Nebo jsem se přece jenom mohla zastavit ve studiu a probrat poslední nahrávky. Místo toho procházím místy, které už jsou hudbou minulosti.
Otočím se a odcházím. Kam? No přece do Hyde Parku. K Serpentine. Podívat se na místo, kde jsme se tenkrát s Martinem spolu procházeli tu první neděli. A poslední den, kdy jsem ho viděla, než se na pár týdnů ztratil z mého života.
Teď se tam prochází jiná dvojice. Mladičká blondýnka s o něco málo starším hubeným klukem. Vlastně je tam párů víc, ale tenhle mi, ani nevím čím, připomněl právě nás dva. Taky se od sebe nehnou, on ji pořád objímá, nebo aspoň drží za ruku. Martin tenkrát sice taky byl hodně hubený, ale nemá tak malou postavu a já rozhodně nejsem blondýna.
Posadím se na lavičku a pozoruju dění kolem sebe. Jako vždycky tu chodí maminky s kočárky. Co by dal Martin za to, kdybych tu takhle chodila já! Nebo my společně! Poslední dobou často mluví o tom, jak budeme spolu chodit na procházky s kočárkem. S naším miminkem. Čert ví, proč se mi do toho nechce!
Tyhle myšlenky jsou ještě nepříjemnější, než ty původní. Musím je rychle zaplašit. Jestli si dneska něco nepřeju ze všeho nejvíc, tak výčitky svědomí. Co by mi od nich tak asi mohlo pomoct?

„Ahoj, Danny,“ pozdravím se s mým milým kamarádem. Chvilku na mě kouká jako opařený.
„No čau, kde máš Iana? Nebo aspoň někoho jako doprovod?“ zajímá se. Musí mi to připomínat ještě i on?
„Utekla jsem všem! A nemluv o tom, mám dnes děsnou náladu. Radši mi něco nalej,“ pobídnu ho.
Na barovou stoličku se mi škrábat nechce, a tak se usadím u stolu. Za moment mi Danny přinese sklenku mého oblíbeného jahodového džusu a přisedne si.
„Co se děje, Sun? Chceš si popovídat?“ nabídne se jako vrba. Rozhlédnu se kolem. Ještě je brzo a skoro nikdo tu není. Tak si usrknu skvělého pití a rozpovídám se o svých vzpomínkách a pocitech.
„Abych řekl pravdu, Sunny, nedivím se, že máš podobný stavy. Asi bych se taky cítil sám. Jste zvyklí jeden na druhýho až moc.“
„Ale já nechci pořád všechny kolem sebe! Mně se stýská po starých dobách, kdy jsme kromě učení a vystupování tady neměli skoro žádný starosti.“
„Neměli?! Tak si vzpomeň, kolikrát jste čekali jako na smilování boží, až vás vyplatím. Klukům nezbývalo na nájem, tys tu většinou vysedávala sama. To se ti líbilo? Kdyby ti tenkrát někdo řekl, že budeš mít všechno, co máš teď, brala bys to všema deseti a vůbec se nerozmýšlela. Člověk časem zapomene na všechno zlý a ve vzpomínkách se mu vracejí jen ty krásný zážitky. Ale ty se v tom nesmíš utápět, Sun, tohle nemá cenu!“ Uznám, že má pravdu a přikývnu. Opravdu bych se ve všem neměla tak babrat, ale když....
„Donesl bys mi ještě vodku s džusem?“ udělám na něj psí oči. S povzdechnutím se zvedne a odejde za barový pult. Servírky se k němu nahrnou a on musí zase na chvilku pracovat. Jedna z nich mi donese objednané pití.
Sedím tu už pěkně dlouho a usrkávám druhou vodku, když někdo s pořádným hlukem odstrčí vedlejší židli a pak se na ni sklátí.
„Čau, Sun! Jak to, že jsi nedorazila do zkušebny?“ Koukám na Tonyho jako na zjevení.
„Do zkušebny???“ ťukám si na čelo. Vždyť tu už přece dávno nemáme!! Jestli říká studiu zkušebna, tak mě o tom zapomněl informovat.
„No a kam asi?“ udělá stejné gesto jako já. „Fuj to byl den! Dopoledne mě odchytila nějaká holka a já se od ní dostal před chvilkou. Ty ženský mě jednou zabijou!“
„Ženský? Jaký ženský?“ nechápu pořád. „Kdyby tě slyšela Lisa, ta by ti dala!“ Asi někde přebral a teď tu mluví nesmysly.
„Nazdar, lidi!“ přisedne si najednou i Joe. To jsme tu měli sraz, nebo tak něco??? Marně pátrám v paměti. Nic, nic, nic!
„Ahoj, Joe! To jsem ráda, že jsi dorazil, Tonymu to nějak mate dneska....“
„Mně?“ brání se dotyčný. „Nevím, kdo na mě kouká jako na vola, že měl být ve zkušebně.“
„No to je fakt, Sun. Přece jsme se domlouvali, že se tam dneska sejdem. A ty si tu vysedáváš a popíjíš..... vodku!“ přičichne k mé sklence. Asi se domluvili, že ze mě udělají blbce, ale já se jen tak nedám.
„Jak se má Joey?“ změním téma.
„Krucinál! Vždyť víš, že tohle oslovení nesnáším!“ vyjede.
„Já myslela, jak se má malej!“
On si koukne na poklopec. „Netuším, jak to můžeš vědět, ale nemyslel jsem, že je zase až tak malej... Spíš jsem si docela fandil, nikdy si žádná nestěžovala... Ale jinak celkem dobře, dneska se ke svýmu výkonu teprve chystá...“
„K sakru! Odpovíš mi už konečně, jak se má tvůj syn?“ Joe i Tony na mě zůstanou koukat s otevřenou pusou. Nakonec mi Tony šáhne dlaní na čelo.
„Nemáš horečku, bobečku? Myslím, že blouzníš. Kde by Joe vzal syna?“
„Čaute, děcka!“ přižene se Roy. „Soráč, ale dneska fakt nestíhám! Než po vás uklidím ten bordel v bytě, dá to zabrat. Ještě jednou a normálně vás vystěhuju!“ zahuláká na Tonyho i Joea. Se spadenou čelistí koukám na jeho stařičké tričko Led Zeppelin a vybledlé džíny s opaskem pobitým cvoky. Tohle oblečení měl svého času nejraději a vystupoval v něm. Jen ty kalhoty jsou mu o dost těsnější, než tenkrát! A co to říkal? Čaute, děcka? Kde k tomu přišel, proboha?
„Kdes to našel?“ ukážu na jeho oděv.
„No, Sunny! Já vím, že to tričko už je trošičku sepraný, ale lepší nemám! A pokud vím, nikdo z publika neprotestoval!“ brání se. Z reproduktorů se začnou linout písně Yes, The Who, Deep Purple a podobné. Zdá se mi to, nebo jsem se opravdu vrátila o sedm let zpátky???
„Tak co to dneska bude, mládeži?“ dojde k nám Danny s bločkem v ruce a tužkou za uchem.
„Postav sem flašku vodky, ať tady se slečnou srovnáme krok,“ poručí si Joe. „Jenom ten džus si můžeš nechat od cesty.“
Až teď si všimnu jejich pobavených pohledů, schovávaných úsměvů a posunků. Takhle si ze mě vystřelit!!! Nejdřív se začnu usmívat, pak pokuckávat a nakonec se už válím smíchy a tečou mi slzy.
„Já vás fakt praštím, kluci!“ vyrážím ze sebe zadýchaně. „Už jsem si myslela, že jsem se naprosto zbláznila!!“
„To ne, spíš se zbláznil Roy,“ ukazuje na něj prstem Tony a druhou rukou si utírá slzy smíchu. „To tričko je příšerný!!! Kde jsi ho vyštrachal, prosím tě?“
„No kde? Ve skříni! Přece takovejhle poklad nevyhodím! Ale to tričko je v pohodě, horší jsou kalhoty?“ Natáhne se, vytáhne z nich triko a povolí si knoflík i zip. „Už jsem se do nich nemohl dostat! To byly muka!“ zakření se zas. Je nám jasné, pro kterou část jeho těla byly ty muka největší a to nás rozesměje znovu.
„Hele, lidi! Víte, co udělám, až budu slavnej?“ nechá se slyšet Joe. „Pořídím si pořádnej barák a budu prohánět holky ještě víc! Nebudu vás mít furt za prdelí a budu si prostě užívat. V každým městě si nabalím jinou. A koupím si auto. Super sporťáka!“ zasní se. Tahle hra se mi začíná líbit.
„Tak to spolu budeme jezdit závody, brácho, jo?“ přidá se Tony. „Usazujou se jen staří dědci, my budeme lítat po večírcích. Když teda momentálně nebudeme koncertovat třeba ve Wembley. Ale to jen tak jednou do měsíce pro vyprodanej stadion. Víckrát by nás to šíleně unavovalo!“ Další záchvat smíchu.
Otočí se ke mně Roy. „A co ty, Sunny? Co budeš dělat, až budeš slavná?“
„Vždycky si najdu čas, abych s váma takhle v klidu mohla posedět tady u Dannyho.“ Sakryš! Zase jsem se vrátila na tu svou starou notu! „Já si najdu chlapa!“ začnu znovu a veseleji. „A budu nakupovat! Tuny a tuny oblečení a spoustu párů bot! A budu pořád zpívat, každou minutu. A koupím si dům. Odstěhuju se z toho svýho malýho blbýho bytu a budu bydlet v obrovských světlých místnostech. Splním si sen a odjedu na dovolenou někam do Karbiku, nebo tak nějak. A hlavně se budu vídat s Queen! Samozřejmě, budu přece stejně slavná jako oni, ne?“
Na pár desítek minut se opravdu vrátíme zpátky v čase. A je nám krásně. Tolik legrace jsme nezažili už pěkně dlouho. Naprosto mě to uvolnilo a dodalo novou chuť do života a do práce.
Jako první na hodinky koukne Joe. „Panebože! Skoro sedm!! Lidi, nezlobte se, ale mám doma malýho. Hlídá mi ho ségra, jenže že bych jí věřil...,“ zvedne se se smíchem. Jo, jeho sestra je vážně trdlo, tak se mu ani nedivíme, že už tu nemá stání.
„Taky pomažu, slíbil jsem dneska Lise, že....“
„...že půjdete do kina, co?“ zazubí se na něj významně Roy.
„Ty seš ale blb! Přijdou k nám na večeři naši, tak nesmím přijít pozdě, jinak ji z matky trefí!“
Tak! A zůstala jsem s Royem zase sama! Co by tomu tak asi řekla Cas? „Nebudeš mít doma problémy, že jsi tu s náma?“ naznačím mu, že by asi taky měl jít. Stejně jako já, Martin by mohl zavolat. Nebo já jemu, chtěla bych ho zase slyšet.
„Víš, Sun, ať je to s Cas, jak chce, pro mě budete vždycky nejdůležitější lidi vy. Když mi Danny zavolal, že tu sedíš jako hromádka neštěstí, nerozmýšlel jsem se ani minutu. Stejně jako Tony a Joe. My čtyři prostě budeme vždycky stát při sobě. I kdyby tu bylo deset takových, jako je Cassie. Chci, abys to věděla a chovala se podle toho. Proč jsi nezvedla telefon a nezavolala třeba mně? Nebo Joeovi? Každej z nás má občas podobný pocity, na tom není nic nepochopitelnýho. Ani nic, za co by ses měla stydět. Chápeš mě?“
Chápu! A mrzí mě, že jsem na to nepřišla sama.
„Tak pojď, hodím tě domů. Přece se nepotáhneš teď městem sama a pěšky,“ zvedne se i on. Ještě zamířím k Dannymu pořádně mu poděkovat, že klukům zavolal. Když ho objímám, padne mi zrak na zeď, kterou zdobí podpisy Johna, Rogera, Briana a Freddieho. Pečlivě opečovávané. Vedle nich jsou naše. Stojí tam ještě Sunny Thomsonová.
„Měla bych ti spravit ten podpis,“ zasměju se.
„Ať tě to ani nenapadne! Takhle je to mnohem cennější!“

Roy si pořídil velké luxusní auto. Z kapsy vytáhne klíče, ale pak se zarazí.
„Nechceš zkusit řídit?“ otočí se na mě.
„Blázníš???“ Jindy bych měla chuť, ale dneska jsem vypila tři skleničky vodky a nechci dělat problémy ani sobě, ani jemu. Teprve teď mi dojde, že Roy vlastně vůbec nepil. No takhle... ona ta láhev vodky, kterou nám Danny přinesl, zůstala skoro netknutá. Dali jsme si jen já a Joe po jedné porci.
„Škoda... Tak nasedej!“ A to já se zase nenechám dvakrát pobízet! Než bys řekl švec, sedím v pohodlném sedadle a šněruju se bezpečnostním pásem.
Strašně ráda pozoruju kluky, jak řídí auto. Joe je sice pro svoje okolí docela nebezpečný, protože jezdí hodně rychle, ale umí to. Tony je zase pravý opak a jak má v autě ještě někoho jiného, úzkostlivě dodržuje povolenou rychlost, radši ještě ubere. Roy je tak někde mezi nimi. Nechce se dostat do problémů, tak se řídí předpisy. Ale stejně mám nejradši, když sedím v autě s Martinem. Připadám si hrozně bezpečně a on jízdu přímo miluje.
Zastavíme před naším domem a Roy vypne motor. Takže neočekává, že jen vystoupím a on pojede dál.
„Tak mě napadlo, Sun... kluci mi určitě zase všechno sežerou, než dojdu do bytu,“ zasvítí mu oči.
„Tak pojď dál! Mně v lednici ještě něco zůstalo,“ zasměju se. Gita bude určitě zuřit, co jí všechno sníme bez jejího vědomí, ale co!
„Hm... šunčička, sýreček, klobáska...,“ libuje si Roy. „Koukám, že jsi dobře zásobená.“ Já si vytáhla z mrazáku zmrzlinu. Pobaveně sleduju, jak se Roy láduje. Vypadá, jakoby nedostal čtrnáct dní najíst, a tak si neodpustím poznámečku.
„Doma ti asi nedají moc najíst, co?“
„Nechce se mi doprošovat o nějaký sousto mimo snídani, oběd, nebo večeři,“ posmutní najednou. Už už se chystám říct zase něco v tom smyslu, že by si měl s Cassie vážně promluvit, ale nakonec se radši kousnu do jazyka. Co jsem si slíbila??? Že budu jeho rozhodnutí respektovat!! Kdyby nechtěl, nic z toho by neudělal! „Kdy se vlastně vrací Martin?“ změní téma.
„Zítra do večeře by měl být doma.“
„Už se na něj těšíš, co?“ zhltne poslední plátek šunky. „Tak jo, Sunny, já půjdu. Děkuju za večeři a uvidíme se zítra ráno ve studiu, jo?“ zvedá se. Doprovodím ho ke dveřím a ještě mu zamávám na rozloučenou. Zvedli mi náladu, kluci moji zlatí!


„Dneska tu budeme za chůvy, Sunny,“ nahne se ke mně pobaveně Lisa. Já ji ale v první chvíli nepochopím.
„Mně nevadí, že tu máme Joeyho. Asi mě to tu moc bavit nebude...,“ odtuším.
„Já ale nemyslela Joeyho. Podívej, jak se kluci třepou, až si budou moct do těch motokár sednout!“ A to má pravdu. Příležitost vyzkoušet takové vozítko si nemůžou nechat ujít. Stojí všichni v hloučku nad jedním strojem a nechávají si vysvětlovat detaily od nějakého kluka, který je má na starost.
Dostali jsme pozvání na slavnostní otevření nového dětského centra, které jsme prostě nemohli odmítnout. Kluci to ani neměli v úmyslu, když se dozvěděli, jaké atrakce tu budou. Jen my s Lisou a Joeym stojíme kousek opodál a bavíme se pohledem na ně. Megan leží doma s angínou a Cassie plete hlavu nějakému začínajícímu zpěvákovi, který se tu taky objevil. Vůbec jí nevadí, že ji při tom vidí Roy a Royovi, zdá se, vůbec nevadí, že to Cassie dělá.
Přijde k nám Joe, nejspíš podívat se, jak se má jeho maličký. „Dáme si s klukama závody, holky, jo? Už se těším, jak je všechny porazím!“ mne si ruce. „Můžete si na mě klidně vsadit!“ No tak já to rozhodně neudělám i kdybych tu možnost měla, protože si nedovedu tipnout. Martin taky řídí moc dobře, stejně jako Jeremy. O Simonovi nemám ponětí, s ním jsem nikdy nejela.Když si to teď uvědomím, je to vlastně docela zvláštní.
„Jenom doufám, že nebude Tony chtít, abych si vsadila na něj,“ směje se Lisa. Občas ho popohání k rychlejší jízdě, ale s ním to ani nehne.
Napřed si dají zahřívací kolečko, aby zjistili, co ty maličké stroje vlastně všechno umí. Pak se rozlosují a po třech jedou rozřazovací jízdu. Vypadnou dva, je to Simon a překvapivě právě Jeremy. Nemůžeme uvěřit, že ho porazil dokonce i Tony.
„Hm... nemám dneska svůj den!“ vysvětlí nám. Že by ho tak trápilo, že tu s námi není Megan?
Teď jsou na startu všichni čtyři zbývající. Trápí motory neustálým přidáváním plynu a častují se pohledy a gesty typu Já jsem nejlepší! Nějaký kluk z personálu jim odmávne praporkem a oni vyrazí na trať. Mají projet čtyři kola. Nás to strhne, zvlášť když vidíme, kdo jede na prvním místě hned od startu.
„Jeď, Tony!!! Nenech se předjet!“ křičí Lisa, jako by ji mohl slyšet. No co bych ji kritizovala, když já něco podobného volám i na Martina. Ten je zatím třetí, před sebou má ještě Roye. A náš machýrek Joe je poslední!
Vlastně fandí všichni okolo, akorát nevíme, komu víc. Jeremy nedá dopustit na Martina, a tak si stoupne vedle mě, abychom byli slyšet víc. Joey se v kočárku vrtí, protože vůbec nechápe, co ten hluk kolem znamená.
„Tak přidej, Martine!!!“ křičím, protože se ze třetího místa nechce hnout. Přece se nenechá takhle porazit?! Roy s Tonym se pořád přetahují o prvenství, dělají celý závod napínavější.
„Jak to vypadá?“ dorazí k nám Cassie. Potvrdí mou domněnku o tom, kde byla, když si stáhne sukni o kousek níž a poupraví výstřih halenky. Chtěla to udělat nenápadně, ale moc se jí to nepodařilo. Setkáme se pohledem. Její výraz znamená A co s tím chceš jako dělat?! Má pravdu. Nic! Nehodlám ji krýt, ale zároveň se mi nechce vstupovat do jejich vztahu. Roy se mi přece sám přiznal, že ví, že není jediný, koho Cas častuje svou náklonností. Jestli se tomuhle tedy dá tak říkat. A bezpochyby bych mohla říct, že i já jsem asi dvakrát viděla Roye odcházet s jinou dámskou společností než se svou ženou. Tak asi proto mají oddělené ložnice. A vlastně i spoustu ostatního v domě.
Nějak se mi to k Royovi nehodí. Znám ho přece už tak dlouho a nikdy bych nebyla řekla, že je něčeho podobného schopen. Když jsme spolu mluvili o vztazích, vždycky se bil v prsa, že neuznává nevěru. A vida ho! Klidně ji toleruje a ještě je i sám nevěrný. Copak by mi byl lhal?
„Koukej, Sun! Martin nasadil tempo!“ strčí do mě Jeremy. Pravděpodobně mě tím zachrání od chmurných myšlenek a propásnutí Martinova vítězství. A kdopak, že to bude poslední?
„Hahaha!!! Ještěže jsme si na Joea vážně nevsadily,“ opře se mi o rameno Lisa, aby se úplně nesklátila smíchy.
„Takhle je to vždycky!“ směje se Roy, když k nim doběhneme. „Martin vyhraje a já jsem ten druhej!“
„Vidíš, miláčku, kdybys takhle řídil i normálně, nic bych proti tomu neměla,“ omotává se kolem svého nastávajícího Lisa. Tohle přesně sedí!
„K sakru! Do čeho jste mě to posadili?“ rozčiluje se jedině Joe. „Dyť to vůbec nejelo!!“ Ale jak ho znám, vztek ho brzo přejde. Zvlášť, když kolem projde docela pěkná holka a usměje se na něj. „Pohlídáte mi malýho ještě chvilku, děvčátka moje, že jo??“ žadoní. Co s ním tak asi máme dělat?
Martin ode mě dostane velkou pusu. Vyhrál šlehačkový dort, který mi přijde vhod. Poslední dobou mám nějakou velkou chuť k jídlu!
„Co kdybyste si taky vyzkoušely ty motokáry, holky?“ navrhne nám Jeremy. „Byly by z toho docela dobrý fotky....“ No jo! On se nezapře!
Nenecháme se s Lisou dvakrát přemlouvat, protože nás to taky láká.
„No tak, Cas! Netrhej partu!“ přesvědčují madam Strokovou všichni ostatní. „Je to jednoduchý, je tam jen brzda a plyn!“ Mě tím teda potěšili! Řidičák sice vlastním, ale že bych jezdila nějak často, se říct nedá. Ale mám ráda nové věci, tak proč bych se zdráhala. Maximálně si trhnu ostudu, že neumím řídit. No a co? Copak to ode mě někdo očekává?
Pro jistotu nám kluci narazí na načesané hlavy přilby. Tony vezme Lise fotoaparát z ruky, aby nás mohl takhle zvěčnit. Uděláme ještě na něho pár opiček.
Potom nás někdo roztlačí a my se pokoušíme řídit. Dojde mi, že na tom není nic složitého, levou nohou brzdím, pravou přidávám plyn a volantem točím stejně jako v autě.
Když odstartujeme závod, zjistím, jaký je Lisa velký soupeř. Urputně na mě dotírá a pokouší se mě předjet, jak jen to jde. Ale já jí první místo nedaruju jen tak lehce. Taky bychom to mohly udělat napínavější, a tak se domluvíme a celé první kolo se vzájemně předjíždíme. Cassie je někde daleko za námi, myslím, že si s autíčkem moc nerozumí.
Mezi mnou a Lisou se souboj strhne až ve druhém kole. To už ji nenechám jen tak předjet mě a odnesu si pocty pro vítěze!
„No jo, Crossovic rodinka se tu dneska vytáhla,“ rýpne si Joe. Vrátil se nějak rychle, že by ho opouštěly síly?
„Ty jsi prostě skvělá, zlatíčko moje,“ obejme mě Martin. Ani neví, jakou já sama mám radost! Je skvělé, naprosto nejlepší být zase s ním. Vrátil se předevčírem a já měla pocit, že už nevydržím do večera, až ho uslyším přijíždět. Naštěstí mě odpoledne zabavila Lisa. Dalo se to vydržet, ale být bez něj je pro mě vždycky hrozně těžké.
Paradoxně o hodně líp snáším, když odjedu já. Nevím proč, ale nestýská se mi tolik, jako když je pryč on. Asi se necítím tolik opuštěná, protože jsme na turné, já mám kolem sebe kluky a spousty fanoušků.
„Kdy pojedeme domů?“ zašeptá mi ještě. Očíčka mu blýskají a já jsem si jistá, jaké plány má na večer.
Jenže jako vždycky mě překvapí, když chce, abych se oblékla do krásných černých koktejlek, které jsem si koupila nedávno. Nechce mi ale nic říct, a tak se nalíčím tak, jak to moje dovednosti umožňují, nazuju do lodiček na vysokém podpatku, přehodím přes sebe lehký plášť a sednu do limuzíny.
„Tak už mi přece řekni, kam jedeme!“ pokouším se znovu vyzvídat. Sám je v obleku a má tajuplný výraz.
„Tak jo... ať mi potom nenadáváš. V práci mě povýšili a zároveň je večírek na oslavu nové zakázky, kterou jsme dostali. Já vím, že nerada chodíš na takový akce, ale nemusíme tam být dlouho. Jen se ukážeme, já se nechám oficiálně prohlásit za vedoucího naší divize, dáme si pár koktejlů a pojedeme. Chci tě ještě vzít na večeři, jo?“
Na tohle nemíním reagovat! Určitě neví teprve dvě hodiny, že se má něco podobného uskutečnit! Ušil na mě boudu, protože byl přesvědčený, že se nakonec přizpůsobím. A ze všeho nejvíc mě štve, že mi tak málo věří! Opravdu nemám podobné akce u něj v práci ráda, protože si s těmi lidmi skoro nemám co říct, ale na druhou stranu bych nikdy neodmítla jet tam s ním. Přece jsem jeho žena! Věděla jsem, co dělá, když jsem si ho brala.
„Ty jsi naštvaná?“ zeptá se po chvilce.
„Jo!!!“
„No tak, Sun... Tak se odeštvi a usměj se na mě! Já to přece nemyslel nijak zle...“ pokouší se teď o smír. Teď jsi mi ale absolutně putna, chápeš to????
„To je jedno, Martine, jak jsi to myslel! Prostě jsi mě obelhal! Moc dobře víš, že bych tam s tebou šla, ale ty mi to zatajíš a pak si myslíš, že budu skákat radostí! Neměla jsem ani možnost nějak se připravit. A to moc dobře víš, jak na mě budou všichni viset očima...“
„Vypadáš naprosto úžasně, miláčku!“ skočí mi do řeči.
„Nepřipadám si tak...,“ zabrblu si. Napadlo mě, že mě chce vzít někam na večeři, a tak jsem se snažila, ale přece jen si budu připadat, jako bych byla skoro nahá. Neumím se tak vyšňořit, jako Lisa, nebo Megan. Ony mají tuhle schopnost od přírody, ale já potřebuju pomoc.
„Ale no tak! Vždyť víš, že pro mě jsi vždycky byla, jsi a budeš nejkrásnější ženská na světě! Na ostatních nezáleží, i když bych se divil, kdyby měl někdo něco proti. Tak se přece usměj,“ obejme mě a chce mě políbit, ale ucuknu. Tohle si nezasloužím! Teda tu lichotku ano, ale nezasloužím si, aby se ke mně takhle choval.
Než dojedeme na místo, absolutně mu neodpovídám na žádnou otázku, kterou mi položí. Všimnu si jen Benjaminových očí ve zpětném zrcátku, jak po nás pokukuje, co se z naší hádky vyvine. No jo... ta zvědavost!
Sotva vejdeme dovnitř, strhne se na nás veškerá pozornost. To je právě to, čeho jsem se bála. Snažím se zachovat statut dobré manželky, a tak rozdávám úsměvy na všechny strany. Pár lidí poznávám od posledka. A taky z naší svatby.
Nezvykle jako první k nám jde Martinův nejvyšší šéf.
„Dobrý večer, paní Crossová,“ třese si se mnou rukou. „Když jsme se viděli naposled, byla jste ještě slečna Thomsonová. Je mi líto, že jsem se vaší velké události nemohl zúčastnit osobně.“
„Mně taky,“ ujistím ho, i když zase tak vážně to nemyslím. On v té době ležel v nemocnici s infarktem a já si říkala, co budu dělat, až podobně skončí Martin. S jeho pracovním nasazením bych se ani nemohla divit!

Vůbec se tu nebavím. Vlastně se tu příšerně nudím! Všichni tu melou jen o své práci, o hřídelích, rotorech, statorech a podobných nesmyslech.
Přijde ke mně nějaká mladá brunetka. „Ahoj, já jsem Andrea,“ přiťukne si se mnou skleničkou. Usměju se na ni. Ona si všimne, že právě sleduju Martina, jak se baví s nějakou svou kolegyní, a tak jí moc pozornosti nevěnuju. Protože tamta je ohromně krásná. Usmívá se na Martina a on se na malou chvíli konečky prstů dotkne její paže.
No tak já tady přece nemusím vůbec být!!!
„To je Holly,“ slyším Andreu. „Byli s Martinem spolu naposled v Bristolu.“
Všimnu si vyčkávavého výrazu její tváře, a tak přikývnu. „Já vím.“ Nevím!!! Neměla jsem ani tušení, že tam Martin byl právě s touto kolegyní. Vlastně jsem žila v představě, že na služební cesty jezdí sám. Nikdy se ani slovem nezmínil, že...
Ta Holly kývne bradou směrem ke mně, Martin se otočí a usměje se. Já mu to neoplatím! Řekne ještě něco své společnici a vrátí se za mnou. Andrea se potichu ztratí a jsem se svým manželem relativně sama.
Mám chuť propíchnout ho čímkoli, co se mi dostane pod ruku. Hlavně aby to dostatečně bolelo! Cítím, jak se celá třesu vzteky a mám co dělat, abych na sobě nedala nic znát. Tady ne!!
„Chceš už jet?“ zeptá se mě. Aby ne!!! Jen kývnu a deru se k východu. „Počkej!“ vezme mě za ruku a jde první. Pár jeho kolegů se už opilo a motají se nám v cestě.
Dojdeme k limuzíně naprosto beze slov. Benjamin se opírá o kapotu a čte si nějaké noviny.
„K Albertovi prosím, Benjamine,“ oznámí mu svůj zamýšlený cíl, naši oblíbenou restauraci.
„Ne! Domů!!!“ pronesu tak rezolutně, až sebou Martin škubne.
„Ale proč??“
Neodpovím, jen trhnu bradou. On si snad ještě myslí, že mu budu něco vysvětlovat. Já!!!
Celou cestu mlčíme. Martin se asi taky urazil. Jak znám chlapy, nepřipustí, že by dnes večer udělal něco špatně! Vždyť on se přece tak snažil! Vzal mě na večírek, kde mě seznámil se svou krásnou kolegyní, se kterou vůbec, ale vůbec neflirtoval a pak mě ještě pozval na romantickou večeři při svíčkách, kterou jsem já zcela bezdůvodně odmítla. Vlastně jsem to já, kdo zkazil zábavu!
Vystoupím z auta a na nic nečekám. Rychle přeběhnu od garáže k domu. Jako naschvál ještě začalo pršet a mě uklouzne jedna lodička na hladké a mokré dlažbě. Tak tak se udržím na nohou. Samozřejmě jsem mohla projít suchou garáží, ale prostě se mi chtělo jít venkem.
Zamířím přímo do ložnice. Sice jsem od poledne nic nejedla kromě toho šlehačkového dortu, co Martin vyhrál, a pár jednohubek na večírku, jenže nemám na jídlo ani pomyšlení. Tak hrozně moc mě naštval a ponížil!
Netrvá ani tak dlouho, když ho uslyším dupat po schodech nahoru. To já už stojím ve sprše a pouštím si na sebe horkou vodu. Šampon mám i v očích, když slyším, jak se rozhrnou dveře od sprchového koutu.
„Běž pryč!!!“ syknu na něj. Nepočítej s tím, chlapečku, že ti po tom všem ještě dovolím, aby ses přidal!
Neslyším už nic, a tak ze sebe smyju všechny mydlinky, navléknu si župan a na hlavě si udělám z ručníku turban. Zajdu si pro něco k pití. Ne džus, tohle chce panáka!
V baru vezmu první láhev, která se mi dostane pod ruku. Bohužel je to whisky. Nemám ji zrovna v oblibě, ale nechce se mi vracet. Uvelebím se na sedačce s nohama pod sebou a prožívám si pocit, kdy se mi alkohol rozlévá do všech žil.
Zase to po schodech zadupe a dorazí Martin.
„Tak co se děje?“ houkne na mě. Vím, že nemá rád, když s ním nemluvím, ale ať si to řádně užije! „No tak, Sun. Řekni mi to!“ snaží se mě políbit, ale ucuknu. „Ty se ještě pořád zlobíš, že jsem ti o tom večírku neřekl?“
„A kdy ses mi hodlal svěřit s Holly?!?“ vyštěknu.
„Co je s ní?“ pronese nevinně. Však proč ne? Vždyť přece nic neudělal!
„Já se tě ptám, kdy jsi mi hodlal říct, že jsi s ní byl na služební cestě!!! Měl ses k ní jako k nejlepší známé!“
„Ty žárlíš!“ obviní mě. No jistě, nejlepší obrana je útok!
„Já??? Já se jen nestačím divit, kolik věcí přede mnou tajíš! Na co přijdu příště? Na nemanželský dítě???“ ječím na něj. Teď mi ještě ke všemu řekne, že ano a já se rovnou půjdu oběsit!
„No... třeba...,“ zasměje se. „No tak, Sun! Já přece s Holly na žádné pracovní cestě nebyl a choval jsem se k ní úplně normálně.“
„Tyhle pohádky si povídej někomu jinýmu! Já ti na ně neskočím!!!“ zvednu se a chci jít pryč. Nemám chuť dál se takhle ve všem babrat, jenže on mě zadrží.
„Prosím tě, Sunny! Já netuším, co ti Andrea nakecala, ale přísahám ti, že jsem s Holly nikdy na žádné pracovní cestě nebyl a nechoval jsem se k ní jinak, než ke kterékoli jiné kolegyni,“ řekne smířlivě. Snad si nemyslí, že mu to uvěřím?!
„No tak to se mám ještě dočkat pěknejch věcí, když se jako k ní, chováš ke všem ostatním!! Co si vlastně myslíš??? Že to budu všechno sledovat jen tak v klidu?!“
„Nemáš kvůli čemu takhle vyvádět!“ začíná taky zvyšovat hlas. „Holly je jen známá, která je rozvedená a má čtyřletýho syna, kterej si neuvěřitelně dobře rozumí se Simonem!“
„Co do toho taháš Simona?“ nechápu, co má zrovna on s tím co do činění.
„Holly je jeho nová přítelkyně a myslím, že by mohla být i poslední. Možná proto se ti zdálo, že jsem k ní srdečnější. Netrvá to dlouho, znají se jen asi čtrnáct dní. Tak trošku jsem si zahrál na dohazovačku.“
„Cože?“ změknu trošku. Ale pak mi to přece jen nedá. „Kdyby to tak bylo, proč jsi mě s ní teda neseznámil?“
„No ona se ještě trochu bojí. Nechce nic zakřiknout, má za sebou pár takových vztahů, který nedopadly dobře. Ale zdá se, že se Simonem je všechno na nejlepší cestě! No a taky ses netvářila zrovna přístupně...,“ vysvětlí mi vítězoslavně. Musím přiznat, že se mi Simon poslední dobou zdál jako vyměněný, ale nikdy by mě nenapadlo, že to může souviset s něčím podobným. „Tak už se nezlob, srdíčko. Všechno je to jen nedorozumění! Vždyť víš, že jsi pro mě jediná!“ obejme mě. Ne, že bych na něj ještě neměla vztek, ale jeho objetí je neskonale příjemné.
Nenamítám nic ani když mě začne líbat, natož sundávat župan. Ještě rozplete můj turban a mokré vlasy mi spadnou na ramena.
„Vidíš... ještě jsme si mohli napřed dát dobrou večeři,“ pokouší mě vleže na koberci.
„Tak si dej...,“ vytrhnu se mu a utíkám z obýváku chodbou ke schodům.
On se žene za mnou. „No počkej, ty mrško!“ Mám na jazyku uštěpačnou poznámku, aby moc neutíkal, nebo by se mu mohla přihodit nepříjmená událost. Třeba zlomenina... ehm... Ale musím uznat, že zajímavý pohled to je.
Mám trošku náskok, a tak nevběhnu do ložnice, ale schovám se za rozevřenými dveřmi. On to ale netuší a už stojí uvnitř místnosti. Chvilku je absolutní ticho. Ráda bych věděla, co tam dělá takovou dobu!
„Tady jsi!!!“ trhne dveřmi, až se leknu. „Teď už mi neutečeš!“ Ne, že bych to měla v úmyslu. Nechám se od něj donést na postel a přikrýt dekou. Vklouzne ke mně. Není to usmiřování nádherné?!?

přidáno 08.01.2008 - 20:12
no já to mám napsaný už asi 3 roky :-) Budu brzo končit, protože vím, jak to má pokračovat a jak to má skončit, ale jaksi nemůžu vymyslet to mezi tím :-(
přidáno 08.01.2008 - 18:44
dokonalost sama... jenom by mě zajímalo, jak dlouho jeden díl píšeš... protože přečíst ho trvá taky pěknou chvilku ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola dvanáctá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sunny a spol. - kapitola třináctá
Předchozí dílo autora : Sunny a spol. - kapitola jedenáctá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku