...
přidáno 06.01.2008
hodnoceno 1
čteno 563(4)
posláno 0
Běhám po domě jen ve spodním prádle. Za chvíli mám jít do studia a někde jsem založila noty, které mi předevčírem na oslavě Martinových třicetin dal Joe. Byly to dvě nové písničky na naši v pořadí už šestou desku. A já je ne a ne najít.
Martin sedí oblečený v jídelně a mimořádně dobře se baví. Dokonce už nachystal i snídani, ale já nejsem schopná přestat přemýšlet, kam jsem ty noty dala, a přisednout si k němu.
Kam jsem jenom ty Joeovy noty mohla strčit?! Jo - Joe mi dělá starost i radost. Jak je to dávno, co přišel do studia s překvapením? Měsíc? Přinesl nám ukázat svého šestiměsíčního syna Joeyho. Nikdo z nás neměl ani tušení, že se stal otcem. Dosud neopustil svůj životní styl a pořád střídá děvčata, jak může. Všichni jsme byli malým Joeym naprosto unešení, takže nás ani nenapadlo ptát se po jeho matce. Ale otec je jistý, protože podobu zapřít nemůže. To by Joe prostě neukecal.
Roy je pořád se svojí Cassie, která se kvůli němu dokonce přestěhovala do Londýna. Občas ho podezírám, že do ní nikdy nebyl zamilovaný, spíš jen potřeboval někoho vedle sebe. Možná i proto se často hádají. Mají, jak se říká, italský vztah. Nejednou u nich lítaly i talíře. A hlavně mají v obřím domě, který Roy koupil, oddělené ložnice. Tohle jsme nikdy já ani Martin nepochopili, asi jsme jiná nátura.
U Tonyho a Lisy se nic nezměnilo, pořád bydlí, stejně jako my, ve svém původním domě a zdá se, že jsou spokojení.
A my? Přišli jsme o Lucy. Otěhotněla, vdala se a odstěhovala za svým mužem do Leedsu. Teď nám tu hospodaří Gita, skoro padesátiletá paní, která si ale do posledního centu zaslouží svůj plat. Když jsem měla u Lucy pocit, že je dokonalá, u Gity nemůžu žádné výstižné hodnocení ani najít. Je prostě úžasná! Akorát má teď tři dny volno, takže se musíme postarat sami. Jako třeba o snídani. No jo! Snídaně!
Martin si čte noviny a popíjí u toho kávu. Už má na sobě košili i kravatu, sako nechal přehozené přes židli. A já tu pořád pobíhám jen tak a vůbec mi nevadí, že během chvilky dorazí Ian, aby mě doprovodil do studia.
„Tak už se přece pojď najíst!“ volá na mě z jídelny. Myslím, že by si za ty čtyři a půl roku, co jsme spolu, mohl všimnout, že snídaně pro mě není nejdůležitější jídlo dne. Mnohem víc dám na oběd.
Jako poslední místo, kde jsem ještě nehledala, mě napadne Martinova pracovna. Vyběhnu po schodech nahoru a vrazím dovnitř. Chvilku se rozhlížím. Sem moc nechodím, nemám tyhle technické věci ráda. Vidím nějaký výkres na rýsovacím prkně, spoustu jich má stočených do ruliček a naskládaných na sebe na kraji stolu. A pak tu je ještě hromádka menších výkresů na příručním stolku. Napadne mě, že nejlepší bude hledat tam.
Bingo!!! A netrvá to ani tak dlouho! Rozhodnu se, že mu za to musím vynadat, protože jsem z toho už byla vyřízená. Joe mi kladl na srdce, že je to jediná kopie, tak si musím dát pozor.
Seběhnu tedy zase dolů do jídelny.
„Hádej, kde jsem ty noty našla!“
„V nočním stolku?“ zkouší.
„Ne. U tebe v pracovně!“ sdělím mu vítězoslavně s rukama v bok.
„A můžeš mi prozradit, srdíčko, proč si je tam dáváš?“ sebere mi všechna slova ze rtů. Co mu na to tak asi můžu říct? Nic, tak ho jen plácnu po zádech.
On mě ale vezme za ruce a posadí si mě na klín. Je mi to docela příjemné, tak ho nechám. Dnes se mi do studia moc nechce, ještě jsem tu Martinovu oslavu nedospala, takže mi nevadí, když se trošku zdržím.
Ukazováčkem mi pomalu krouží po nahém břiše. Docela to lechtá, a tak se začnu vrtět.
„Sunny?“
„Hm...?“ čekám, co z něj zase vyleze. Jak ho znám, bude se chtít vrátit do ložnice. Teď ale mlčí a pořád mě hladí. Tak nevím, co vlastně chtěl... Nebudu tady takhle sedět do večera a začnu se sbírat k odchodu.
„Zlatíčko, co kdybychom si taky pořídili miminko?“ vypadne z něj nakonec a já zvládnu jen otevřít pusu. Teď?!?! „Víš, jako Joe. Malej je nádhernej, Sun!“ dodá ještě. Co mu mám na to říct? Napadne mě jediné.
„To by sis mě napřed musel vzít!!!“ vytrhnu se mu a jdu se nahoru obléknout. A co??? Prostě se chci vdávat! Co je na tom tak špatného? Že nechci mít dítě jako svobodná matka a pořád mluvit o Martinovi jako o svém příteli? Že si chci ten jeden den připadat jako princezna v krásných dlouhých bílých šatech? Že bych ho ráda viděla říkat před lidmi v kostele slib? Jen teď nevím, jestli je to jen výmluva, nebo to tak opravdu cítím.
Když se vrátím do jídelny, Martinova židle zeje prázdnotou. No jistě, lekl se! Radši nebude chtít dítě, než aby musel v kostele říct ano. Ale stejně tak jsem já v šoku z jeho přání. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle řekne. Asi jsem zapomněla žít, protože jinak by mi muselo dojít, že s přicházející třicítkou může přehodnotit svůj život a dospět k něčemu takovému. Jenže já to chci se vším všudy!
Všimnu si, že jeho sako ještě zůstalo na židli. Takže neodešel? A tak kde teda je? V některých věcech je tenhle velký dům na obtíž, člověk se v něm lehce ztratí.
Rozhodnu se vypít aspoň hrnek čaje. Kouknu do konvičky, ale Martin uvařil jen kávu. Na tu teď chuť nemám. Přemýšlím, jestli nejsem moc rozmazlená, měla bych být ráda, že uvařil aspoň něco! A tak se přemůžu a do hrnku na stole si naleju dva doušky. Ještě si přivlastním Martinovy noviny a začtu se do kulturní rubriky.
Netrvá mi to ani tak dlouho a objevím v titulcích jméno Victory. Copak o nás asi zase píšou?
Hm... nic nového. Rozpadáme se za poslední dobu už asi podesáté. Kdyby tak věděli, jakým způsobem se nám teď v hlavně rodí nové nápady. Je to jako smršť a my musíme dobře vybírat, co na desku použijeme. A hlavně - naše vztahy jsou natolik dobré, že si nedovedeme představit být bez sebe déle než pár dní. Tak jsme si zvykli jeden na druhého. Jen Cassie mezi nás moc nezapadla.
Cassie... Myslím, že bych o ní s velkou dávkou jistoty mohla prohlásit, že je vypočítavá mrcha! Na Royovi jí záleží pramálo, spíš se stará o jeho peníze. Aspoň podle toho, co jsem stihla vypozorovat. Všechen luxus si dopřává plnými hrstmi a nechává se od Roye živit. Vždyť i Martin a Lisa mají svou práci. Lisa je sice víceméně závislá na kapele, ale stejně dobře by si dokázala na sebe vydělat i mimo showbussiness.
Ještě jsou tu Jeremy a Simon. Jsou jako pokrevní bratři. Ani jeden se nezměnili, jen jim snad jejich přítelkyně vydrží déle než jednu noc. Ale stejně nemám v úmyslu pamatovat si jejich jména, ještě se neobjevila žádná, která by měla šanci na vážnější vztah.
Tak jsem dneska stihla probrat všechny, zbývá jen Martinův návrh. Po pravdě řečeno, nemám v úmyslu teď mít dítě. Je mi sice už skoro pětadvacet, ale jsem tak pracovně vytížená, že si to prostě nemůžu dovolit. Martinovi se to řekne lehce, ale on má v tomhle procesu pramálo starostí. To mně bude po ránu špatně, já se budu muset omezovat. Musela bych nechat koncertování a bůhví, jestli by mi zůstalo aspoň nahrávání. A co klipy? Jak bych je asi točila s břichem?
Do jídelny vejde Martin. Ani se na mě nepodívá, takže je nad slunce jasnější, že jsem ho zmínkou o svatbě urazila. Dojde až ke mně a sedne si na vedlejší židli. Chvilku si pohrává s lemem ubrusu a já předstírám, že mě šíleně zajímají politické události, o kterých se v novinách píše, i když nemám absolutně ponětí, co to všechno znamená.
„Sunny, já....,“ začne a já nemám ani v nejmenším chuť poslouchat jeho výmluvy.
„Nech si to od cesty, Martine! Chápu, že se ženit nechceš, ber to jen jako takovej malej úlet, jo?“ zvedám se od stolu a on se taky sbírá. Odvrátím se od něj, aby nemohl vidět, že je mi to víc než líto. Vezme mě ale za ruku a donutí otočit se k němu. Počítám s tím, že narazím na jeho oči, jenže on tam jaksi není. A tak kde je? Jemný pohyb jeho ruky upoutá mou pozornost a já se podívám dolů. On klečí?!?!
S nejistým úsměvem a naléhavým pohledem ze sebe začne soukat: „Sunny?.... Miluju tě víc, než všechno na světě.... Chtěl jsem to nechat na romantičtější chvilku, ale.... Vezmeš si mě, Sunny?“ Absolutně nejsem schopná slova! Gacnu si zpátky na židli a dívám se na něj jako na zjevení. Stačí říct jenom ANO! No tak to konečně řekni, Sunny! Zavři pusu, polkni a řekni to!!!
Asi aby dodal svým slovům na důrazu, šáhne do kapsy a vytáhne malou tmavomodrou krabičku. Otevře víčko a ukáže mi, co se v ní skrývá. No co asi? Zaječí pacička pro štěstí to nebude!
Vezme ten malý kroužek s bílým kamínkem do ruky a znovu ke mně upře pohled. „Sun...?“
„Ano!“ dostanu ze sebe. „Vezmu si tě!“ nasadím šťastný úsměv a mám co dělat, abych se nerozbrečela. Slyším už poněkolikáté zvonit zvonek, ale je mi to jedno. Teď jsme tu jen my dva!!
Nastavím levou ruku a Martin mi prstýnek navlékne. Padne mi přesně. Ještě dostanu samozřejmou velikou pusu, objetí a ujištění, jak moc mě miluje a co pro něj můj souhlas znamená. Klečíme proti sobě a objímáme se a líbáme jako dva blázni!
„Měl jsem vždycky strach, že si mě nebudeš chtít vzít,“ šeptá mi do ucha a já to absolutně nechápu. „Ten prstýnek mám už skoro tři roky!“ vyrazí mi dech dnes už poněkolikáté.
„Proč???“
„Sunny, vždyť ty to víš! Ty víš, jak moc pro mě znamenáš, víš, jak tě miluju. Ale měla jsi vždycky tolik práce a jiných starostí. Chtěla jsi být nezávislá! Bál jsem se, že mě odmítneš! Pamatuješ tenkrát v Saint-Tropez na ten kostel? Měl jsem strašnou chuť zeptat se tě tam, jestli si mě vezmeš, jenže ještě větší strach to udělat.“
„Jsi blázen!“ zasměju se na něj. Takovou dobu se oba trápíme!
„Blázen do tebe!“ souhlasí.
V tom se ozve rána a do místnosti vrazí Ian s revolverem v ruce. Hrozně se oba lekneme a Martin mě instinktivně strhne na zem a lehne si na mě, aby mě chránil. Když si ale uvědomíme, že ten člověk ve dveřích je můj bodyguard, začneme se smát jako na lesy.
„Co tu, proboha, vyvádíš, Iane???“ utrhne se na něho Martin. Sice se ještě směje, ale leknutí to bylo pořádné!
„No co,“ zasunuje zbraň zpátky do pouzdra, „zvoním kdovíjak dlouho, nikdo se neozýval, tak jsem měl strach, co se u vás stalo.“ Vysvětlí nám ještě, jak přelézal plot a vyrazil zadní dveře. „A proč jste mi vlastně nepřišli otevřít?“ zajímá se nakonec.
Martin si mě přitáhne a vítězoslavně mu oznámí: „Budeme se brát, Iane!“
„Ježíši, fakt? A kdy?“ hrne se k nám, aby nám pogratuloval.
Podíváme se na sebe a musíme s pravdou ven. „Tak daleko ještě nejsme. Takže zatím nikomu ani slovo, Iane, jasný?“ Přikývne. Zdá se, že má radost i za nás. Skočím se ještě nahoru přesvědčit, jestli jsem zavřela okno v ložnici, chtěla jsem vyvětrat. Samozřejmě že ne, jsem já to ale skleróza! Slyším, že už přišel i Benjamin, ale ještě mě napadne: „Iane, říkala jsem ti přece, že nechci, abys nosil zbraň, když jsem s tebou!“ Nahodí provinilý výraz a pouzdro nechá tady.
Ještě se rozloučím s Martinem. „Večer vybereme datum, srdíčko, jo?“ říká mi na rozloučenou a nasedá do svého auta. Zamávám mu, ale jeho odpověď za tmavými skly nevidím.
„Benjamine, až nás odvezete, můžete se vrátit a zařídit opravu těch dveří?“ poprosím ho. Ian se ode mě nehne. A teď ještě zčervená! Docela se mu to povedlo!

Celou cestu si hraju s prstýnkem na své levé ruce. Může být někdo šťastnější? Já se budu vdávat!!! Chápete to lidi? Chce se mi to vykřičet na celý Londýn, na celou Anglii!
Ve studiu je výjimečně i Lisa. Přišla s nějakými papíry, co musíme podepsat. Panebože, proč já tomu ani trochu nerozumím? Sice bych byla schopná vysypat ze sebe spoustu historických faktů, zařadit každého spisovatele, či básníka, vyznám se v uměleckých slozích, ale ekonomie, politika, technika, to je nad moje síly!
Beru si od ní tu složku s papíry a ona mě hned zatlačí stranou od ostatních. „No nekecej!“ Nemusím jí ani vysvětlovat, co se ráno stalo, protože je jí jasné, co prstýnek na levé prsteníčku znamená. Tak se jen šťastně usmívám.
„Kdy?“ vyzvídá.
„Co kdy? Kdy se mě zeptal, nebo kdy se to uskuteční?“
„Obojí!“ usmívá se stejně šťastně.
„No, zeptal se mě dnes ráno a když jsme se loučili, oznámil mi, že večer vybereme datum.“
„Bože, Sun, ty máš ale štěstí! To Tony není něčeho takovýho schopnej. Asi ze mě bude nadosmrti slečna,“ posmutní trošku.
„Neboj, třeba se nechá strhnout,“ snažím se ji utěšit.
„No tak, holky! Není čas na špitání!“ vyruší nás Joe. A my, ač nerady, přikývneme a jdeme si po své práci.

„Sun, prosím tě, mohla bys mi podat taky pití?“ ozve se Roy, když vidí, kterým směrem se ubírám. Vezmu ze stolu i jeho skleničku a jdu zase zpátky. Podávám mu ji a on lehounce přejede svými prsty po mých. Všimne si prstýnku a myslím, že mu ve vteřině dojde, co znamená. Podívá se na mě totiž takovým pohledem, až mě zamrazí v zádech. Proč je v něm tolik výčitek a smutku?
Neřekne ale nic a já jsem mu za to vděčná. Až budeme mít datum, oznámíme to všem najednou.
Nahrávání docela jde, děláme poslední úpravy, jen Roy se jaksi nemůže soustředit. Pořád někam odbíhá. Pak jednou projde kolem mě a dojde mi kam. Alkohol je z něj cítit už pořádně.
„Prosím tě, co děláš, ty hovado!“ utrhne se na něj Joe. „Dyť seš totálně ožralej!“
„Dej mi pokoj!“ odpoví mu jednoduše.
„Royi, co vyvádíš?“ vloží se do začínající hádky i Tony.
„Co se staráte?! Běžte do hajzlu!!“ rozhazuje Roy rukama a bere za kliku dveří. Mezitím se ještě stihne několikrát podívat mým směrem. Vůbec se mi to nelíbí.
„Jste se zase s Cas pohádali, co? Ale na nás si to nevybíjej! Udělej si doma pořádek a přestaň startovat na nás!“ zařve na něj ještě Joe.
„Trhni si!!“ oplatí mu a pak pronese trošku smířlivě, než zmizí úplně: “Jdu si dělat pořádek do Dark Rocku!“
„No chápete ho?“ obrátí se na mě a Tonyho Joe. Nezbývá nám než zavrtět hlavou. „A co teď jako budeme dělat? Když tu písničku upravíme bez něj, bude zase řvát!“
„Tak to dnes odpískáme, ne?“ navrhnu. Naprosto by mi to vyhovovalo. Ráda bych zašla za Royem, snad opravdu šel do Dark Rocku. Nechápu jeho reakci.
„To teda ne, Sun! Tohle musíme dodělat!!!“ protestuje Tony. Takže tu zůstaneme ještě tři hodiny.

Benjamin mi zastaví u Dark Rock Baru a Ian hned pohotově vyskočí.
„Chci jít sama, Iane!“ Marná snaha. Zavrtí hlavou, jako že mě nepustí a hrne se za mnou ke dveřím. „Iane!!!“ naježím se.
„Jenom se kouknu, jestli je tam všechno v pořádku!“ nenechá se odbýt. Všechno v pořádku sice je, ale Roy tu není! Mám o něj strach, a tak se snažím vymyslet, kde by mohl být. Myslím, že domů nešel, na hádku s Cassie asi neměl náladu. Že by jiný bar? Ale který? Mohl si vybrat kterýkoli.
Nastoupím zpátky do limuzíny. Měla bych se smířit s tím, že ho asi dnes nenajdu. Jedeme kolem Kensington gardens, když mě napadne, že sem chodíval poslední dobou docela rád.
„Benjamine, zastavte!“ rozhodnu se okamžitě.
Nečekám, jestli mi někdo dá svolení a běžím ke vchodu. Teď v zimě tu určitě příliš lidí nebude. Ve sněhu není moc stop, ale nedokážu mezi nimi vybrat Royovy. Přesto mám pocit, že tu určitě musí být.
„Royi!! Ozvi se! Prosím!!!“ volám. Můj hlas se rozléhá po celém parku, ale odpověď žádná. Ještě chvilku se snažím a nakonec se rozhodnu, že to vzdám. Není tu!
Když se vracím, zahlédnu někoho na jedné ze vzdálených laviček. Je to on! Jeho bundu bych poznala vždycky! Jdu směrem k němu a poslouchám, jak mi křupe sníh pod nohami. Jak se k němu blížím, moje kroky se zpomalují. Zastavím těsně za ním a přemýšlím co dál.
„Proč mě hledáš, Sunny?“ začne sám.
„Měla jsem o tebe starost.“
„O mě?“ prohodí uštěpačně.
„Jistě že o tebe! Jsi můj nejmilejší bubeník,“ položím mu ruku na rameno a stisknu. Sama nevím, proč jsem ho hledala. Proč mi tak záleželo na tom, abych ho ještě dnes viděla. Mám ho hrozně ráda a asi bych nedokázala být sama šťastná, kdyby on nebyl. A to asi zrovna teď není.
„Myslíš, že to stačí?“ Tuhle otázku nechám bez odpovědi. Nevím, jak ji myslel, takže netuším, co na to říct. „Ty se budeš vdávat, co?“ zeptá se po chvilce mlčení.
„Jo! Martin mě dnes ráno požádal o ruku. Jsem hrozně šťastná, Royi. Strašně šťastná! A nechci, abys ty byl smutnej. Jsi můj nejlepší kamarád, mám tě ráda. Když jsem potřebovala, stál jsi vedle mě a pomohl mi. Vážím si toho! Opravdu moc!!“
„A na kdy plánujete tu slávu?“ opomene všechno, co jsem mu řekla.
„Ještě nevím. Jak přijde Martin domů, chceme vymyslet datum. Asi někdy v létě...,“ odtuším. Nehodlám se vzdát svého snu o svatbě za krásného letního dne.
„V létě?“ zeptá se, jako by neslyšel. „To asi budu pryč!“
„Pryč? A kde?“ zjišťuju rozčarovaně. „Bez tebe bych si to nedokázala užít. Budeš nejdůležitější host, Royi!“
„Víš co, Sunny? Jdeme domů, je zima...,“ zvedá se a společně zamíříme k východu.

Sedím nad kalendářem a probírám jeden list za druhým. Martin ještě nedorazil, ale já bych se na něj ráda připravila. A tak se stane, že přeslechnu, jak přijíždí a překvapí mě, když ho slyším na chodbě.
Zachvátí mě panika, kam teď v rychlosti ten zpropadený kalendář schovat. Ráda bych tohle aspoň zdánlivě nechala na něm, aby neměl pocit, že ho chci zmanipulovat. A tak lítám po obýváku a hledám nejlepší skrýš. Za květináčem ne. Televizní stolek taky nepřipadá v úvahu. U sterea ani náhodou. Do baru chodí taky! Až už je skoro ve dveřích, nenapadne mě nic blbějšího, než ho odhodit pod sedačku.
„Ahoj, lásko,“ zasměje se na mě neodolatelně.
„Ahoj, jak bylo dnes v práci?“ zkouším to neutrálně.
„Ani se neptej!“ Zase odhazuje svoje svršky všude možně. „Nemohl jsem se vůbec soustředit, jenom jsem prohlížel kalendář!“ Pocítím jemné brnění kolem žaludku.
„A přišel jsi na něco?“ ptám se se sevřeným hrdlem.
Dojde ke mně už jen v trenýrkách a začne mi pomalu rozepínat halenku. „Miluju tě, Sunny,“ zašeptá. To je opravdu to jediné, co ho napadlo při prohlížení kalendáře?
V mžiku jsem nahá a ležím na koberci. Není nic krásnějšího, než být s Martinem. Milovat se s ním. Úplně zapomínám, co je kolem mě. Dívám se mu do očí a snažím se v nich najít odpověď na svoje otázky. Na všechny otázky.
„Co bys řekla první sobotě v srpnu?“ nadhodí jakoby nic, když se vydýcháváme. „Vím, že bys asi měla nejradši svatbu v létě, že?“ Žasnu, jak dobře mě zná.
„A to je kolikátýho?“ optám se pro jistotu, i když moc dobře vím, že druhého.
„Nedělej, že nevíš,“ směje se. Vykulím na něho oči a on se natáhne pod sedačku. „A co je tohle?“ Zčervenám jako malina. Myslím, že ani nemusím reagovat.
Zvedne se a natáhne si trenýrky. Zamíří do kuchyně a za moment slyším cinkat skleničky.
„Měli bychom to oslavit,“ dorazí zpátky s lahví šampaňského. Špunt bouchne a skleničky se zaplní bublinkami.
„Na nás dva,“ ťukne Martin svou sklenkou o mou. Připojím se a pak ho ještě políbím. „Takže v sobotu zajedeme k vašim?“
Překvapí mě. „K našim?“
„Přece se musím tvýho táty zeptat, jestli mi tě vůbec dá, ne? A myslím, že máma bude taky štěstím bez sebe...“
„Tak jo. Když myslíš...“

Ani jsme mým rodičům nevolali, že přijedeme. Chceme využít momentu překvapení. Martin má sebou obrovskou kytku pro mámu a pro tátu zase láhev whisky. Jako když jsme sem jeli poprvé. Jenže teď sedíme v podstatně lepším autě, kterému nedělá zimní stav silnic problémy.
Zastavíme před domem a Martin se snaží schovat oba dárky za zády. Zazvoníme a za chvilinku už slyšíme kroky, které míří ke dveřím.
„Čau, ségra,“ vyvalí na nás oči Stewie. Pozdraví se ještě i s Martinem a pustí nás dovnitř. „Co že jste se na nás přijeli podívat?“ vyzvídá. Pak se otočí k Martinovi: „Vypadáš, jako bys šel žádat o ruku!“ S mým nastávajícím na sebe koukneme a v tom to Stewiemu dojde. „Kecy!!!“ uculuje se.
„Nikomu ani slovo, brácho, jo?“ poprosím ho. Potutelně se usmívá a kývne. Taky má rád překvapení. Ještě mu ukážu svůj zásnubní prstýnek, když se kolem něho cpu dál a on jen vykulí oči.
Celá rodina si užívá v obýváku poobědní siestu. Vejdeme dovnitř a oni se nás skoro leknou.
„Panebože, Sunny. Vy jste přijeli?“ rychle vstává máma. Jde nás obejmout a honem do kuchyně přinést nám něco k snědku.
„Maminko, prosím tě, nedělej nic! My se cestou stavili na oběd a nemáme vůbec hlad. Pojď si sednout, jo?“ snažím se ji přesvědčit, zatímco se Martin vítá s dvojčaty, Tomem a Marthou.
„No co tam stojíš ve dveřích jako svatej!“ uhodí na něho táta a vůbec netuší, proč to Martin dělá.
„Ahoj, Harry,“ zmůže se jen. Přešlápne a sleduje, jak se snažím dostat mámu co nejblíž tátovi. Po chvilce se mi to podaří a pobaveně Martina pozoruju, jak se potí. Netušila jsem, že mu to bude dělat takové potíže, když sám navrhl, že sem pojedeme.
„Já bych.... já bych... Paní Thomsonová, pane Thomsone...“ Teď už jim musí být jasné, k čemu se chystá, když začal s tímhle oslovením, ale oni pořád vypadají krapet nechápavě. „Rád bych... vás...po-požádal...“ Leze to z něj, jak z chlupaté deky! Nadechne se a zkusí to znovu: „Rád bych vás požádal o ruku vaší dcery Sunny!“ vypadne z něj nakonec a je vidět, jak se mu ulevilo, že nejhorší část má už za sebou. Ale aby se nespletl! Ještě vrazí mámě pod nos kytku a tátovi do ruky flašku a má dojem, že vyhrál!
„No tak to prr, mladej!“ ozve se táta a máma se sklátí na gauč. Už zase brečí! „Naše Sunny tě chce? Ty ho chceš, Sun?“ otočí se na mě. Ukážu mu prstýnek na ruce, což považuju za dostatečné gesto a dál se věnuju mámě, které tečou po tváři obrovské slzy. „Tak pojď, Martine, tohle musíme spolu probrat!“ vezme táta do ruky tu láhev a vede ho neznámo kam.
„Nepočítej s tím, že dneska uvidíš Martina střízlivého. Je to Thomsonovic tradice!“ vzlykne máma, když si všimne mého pohledu, kterým oba doprovázím. Co se dá dělat, no!
Dvojčata lítají po pokoji a volají jako na lesy: „Sunny a Martin se budou brát!!!“ Martha se mě přijde zeptat, jestli může jít za družičku a Tom a Stewie se jen usmívají. Myslím, že je pod jejich úroveň dát víc najevo, že jsou blížící se svatbou nadšení.
Sedíme s mámou spolu celé odpoledne a probíráme spoustu věcí. Martha nás soustředěně poslouchá.
„Doufám, Sunny, že nechceš krátký šatičky,“ položí mi máma dlaň na ruku.
„Neboj, mami. Chci být za princeznu,“ utěším ji.
„A kde... kde to vlastně všechno bude?“ vytáhne otázku, které jsem se bála nejvíc. Nevím, jestli to pochopí.
„Víš, mami, my si s Martinem říkali... Kvůli novinářům bychom asi řekli, že svatba bude tady, ale ve skutečnosti by se všechno odehrávalo v Greenvillu. Martin tam má spoustu známých, stejně bychom chtěli pozvat skoro celý městečko. A převážet je všechny sem, asi by to dalo dost zabrat. A taky je Greenvill menší, dalo by se všechno líp uhlídat, aby nás tam neotravovali nějací pisálkové.“
K mému velkému úžasu máma přikývne. „Taky jsem si to tak myslela. Určitě to bude lepší, než tady. Už teď máme problémy s lidma, kteří po nás pořád chtějí tvou fotku, podpis, pořád se ptají, kdy přijedeš. A kdyby tu měla být svatba, to by se všichni snad úplně zbláznili.“

Do hotelu nás odveze Stewie, protože Martin s tátou se totálně ztřískali!
„Teda ségra, to bych nikdy neřekl, že se budeš vdávat!“ mluví na mě přes rameno, protože sedím s miláčkem na zadním sedadle.
„No dovol! To vypadám tak špatně?“
„Tak jsem to nemyslel... Jen jsem měl za to, že nejsi typ pro manželství.“ Tím mě opravdu potěšil! Jenže nemám teď čas se s ním dohadovat, protože zastavujeme před hotelem. Opatrně se rozhlédnu, jestli náhodou někde není někdo od novin. Co blbnu?? Profesionální deformace asi! Pochybuju, že by tady na malém městě někdo byl. I když čert nikdy nespí...
Stewie mi pomáhá s Martinem z auta, ale pak ho najednou pustí a on celou svou váhou dopadne na mě, takže se oba válíme ve sněhu.
„Stewie!!!“ zavolám na něj. A on jako by nic utíká pryč. Pak se zastaví, vezme za ruku nějakou hnědovlasou holku a vede ji zpátky. Já se zatím snažím zvednout Martina ze země a zmizet.
„Počkej, Sun!“ volá na mě. „Já ti pomůžu!! Jen jsem ti chtěl představit Helen,“ postrčí ji trošku dopředu. Ale mně se to moc nelíbí. Někteří novináři slušně platí za podobné pikantní informace, jako že se Martin opil, až mě při vystupování z auta povalil. No spíš by z toho udělali rvačku!
„Neboj, ségra, Helen nikomu nic neřekne. Že ne, puso?“ otočí se na ni. Puso??? Za to bych ho na místě skalpovala! Ale ona jen zavrtí hlavou. Tak se pokusím vydolovat úsměv a podám jí ruku.
„Ahoj, já jsem Sunny.“
„Já vím,“ stiskne mi dlaň docela dost. „Já jsem Helen. A vaši muziku znám moc dobře, Stewie mi ji pořád pouští. Jsi vážně skvělá zpěvačka!“ chrlí ze sebe. Normálně bych možná měla i chuť popovídat si se zřejmou přítelkyní mého nejstaršího brášky, ale teď se jaksi nemůžu uvolit, když mám v úmyslu dostat Martina do pokoje.
„Díky,“ řeknu jen a znovu se ho snažím postavit na nohy. Stewie mi konečně trošku pomůže, ale ještě se obrátí na svoje děvče.
„Oni se budou brát, víš? Martin byl u nás požádat o ruku a s tátou se takhle zřídili!“ Helen se začne smát a hned je mi o trošku sympatičtější.
„Jo, dovedu si tvýho tátu živě představit,“ poznamená ještě.
Hodíme Martina na postel a stáhneme z něj bundu, svetr i kalhoty. Helen slušně vyčkává za dveřmi.
„Nezajdeme si ještě někam na drink, Sun? Zvu tě!“ prohodí bráška. Vyšlu ke svému snoubenci na posteli starostlivý pohled, ale je mi jasné, že se hned tak neprobudí.
„Tak fajn. Ale někam, kde bude klid, jo?“ Přikývne a vyrazíme do ulic. Snažím se vypadat hodně nenápadně. Asi jsem vážně blázen!
Za chvilinku dojdeme k nějakému baru. Pokud si dobře pamatuju, býval tu obchod se zeleninou. Ach bože, to je tak dlouho, co jsem pryč! Stewie vejde první, potom Helen a já se za nimi šourám poslední. Sedneme si k zastrčenému stolu, ale neujde mi, jak se se Stewiem zdraví spousta lidí. Že by byl můj bráška tolik oblíbený?
Na podiu se snaží nějaká kapela. Docela jim to jde. Sleduju je po očku a přitom se snažím, abych měla v obličeji co nejvíc vlasů. Myslím, že brášku to docela baví.
„No tak, Sun! Bav se, ne? Tady není nikdo od novin.“
Přijde k nám číšník a já si objednám martini.
„Novináři ti dělají problémy?“ zajímá se Helen. Přikývnu. Ale pak se rozhodnu trošku jí všechno vysvětlit.
„Oni vždycky čekají na nějakej špatnej krok. Pořád o nás píšou, že se rozpadáme, že jsme se rozešli s Martinem. Stačí úplná hovadina a oni to hrozně nafouknou.“
„Aha… to jsem nevěděla. Stewie mi občas říkal, že nemám věřit článkům o vás. Ale já to stejně nečtu, protože mi stačí, co o vás říká on.“ Usměju se na ni, protože nemůžu popřít, že mě její reakce potěšila.
Číšník se vrátí s pitím a ještě mi podává nějaký blok a tužku. „Můžu poprosit o autogram?“ Jenom kývnu a vykouzlím dávno naučený klikyhák. „Jste skvělá zpěvačka!“ řekne ještě. Usměju se, potěší to.
Jenže to jsem asi neměla dělat, protože se k nám vrhne asi deset dalších lidí a já už tužku nepustím z ruky. Když pomine hlavní nápor, Stewie na mě mrkne.
„Pojď si zazpívat, Sun! Se mnou, jo?“ Ani nečeká, jestli mu to odsouhlasím a táhne mě k podiu. Než se vzpamatuju, drží v ruce baskytaru od toho kluka z kapely a všichni začnou hrát The Last Chance. Netušila jsem, že to brácha umí….
Bavíme se naprosto skvěle, zpívám s klukama spoustu písniček, našich i cizích. Jenom nestíhám koukat, já brácha zvládá tu basu. Je fakt skvělej! Dojde mi, že jsem se jim opravdu hodně odcizila za poslední dobu.
Ale je fajn zpívat zase pro malé publikum v útulném klubu. Myslím, že si to budeme muset s klukama zase vyzkoušet. Třeba v Dark Rocku jsme nehráli strašně dlouho. Dannymu by to určitě udělalo radost. A myslím, že i pro nás by to bylo prospěšné.
Tady je zpívání mnohem míň namáhavé, než ve velkých halách. Ale na druhou stranu nemám tolik prostoru a neslyším, jak se mnou zpívají ty tisíce hlasů a nevidím ruce, jak se vlní, ani plamínky zapalovačů. Všechno má svoje pro a proti. Ale je to báječně strávený večer.

Znovu jsme na cestě, tentokrát na opačnou stranu Anglie. Ale ani v tomto případě jsme nedali vědět, že přijedeme. Opět půjde o překvapení. A na pozítří jsme pozvali na velkou večeři celou naši bandu a hodláme oficiálně oznámit, že druhý srpen bude nejšťastnějším dnem našeho života.
Jsem moc vděčná Lise i Royovi, že naše tajemství nevyzradili. Určitě Lisa s tím má velké problémy. A Roy? U něj si nejsem jistá. Nejsem si jistá, jestli má z naší svatby taky takovou radost.
Odbočujeme s naším offroadem na cestu k domu na pláži. Chvilkami to s námi pěkně smýká, až mám docela strach. Trvá nám déle než obvykle, než dorazíme na konec.
Martin na nic nečeká a hned se hrne do dveří. Dorothy sedí v obýváku a čte si. Je šílený knihomol.
„Panebože, děti!“ sbírá se hned z křesla. „Stalo se něco?“ Ten týpek vedle mě na nic nečeká a zrovna spustí.
„Budeme se brát, babičko! Druhýho srpna.“ Dorothy není schopná slova, jen se jí oči začnou lesknout slzami. Oba nás obejme a já cítím, jak se chvěje pláčem. Doufám, že šťastným.
„Ty jsi ale lump, Martine! Já myslela, že se toho už nikdy nedočkám!!!“ vyčte mu. Jsem ráda, že to bere takhle. Mám ji ráda, ale je mi jasné, že si klidně může myslet, že o Martina přišla. „A kde to vůbec bude?“
„Chtěli bychom se vzít tady v Greenvillu. Souhlasíš?“
„Jestli souhlasím? Já jsem přímo nadšená!!!“ objímá nás znovu. Celé odpoledne si povídáme, jak všechno zařídíme a je to moc příjemně strávený čas.

Oblékám si šaty a Martin stojí za mnou. Zapíná si knoflíčky na rukávech košile a jenom tak mimochodem mě políbí na rameno.
„Já už se tak šíleně těším, co na to řeknou...,“ zatetelí se.
„Abychom se nedivili! Roy i Lisa to už vědí.“
Zklamaně si sedne na postel. „Teda, Sun! Proč jsi jim to řekla? Zkazilas překvapení!“
„Já jim to neřekla!“ bráním se. „Oba si toho všimli, když jsem přišla do studia s prstýnkem. Za to přece nemůžu! A vůbec... datum nevědí!“
Možná bychom se byli i pohádali, kdyby se nerozezněl zvonek. Dorazil Jeremy a jeho momentální přítelkyně Megan. Výjimečně si pamatuju její jméno, i když je mi jasné, že ani ona není Jeremyho konečná stanice. Ale to mi nezabrání, abych je oba řádně přivítala.
„Co že děláte sezení už v pátek? Nějaká sláva, že jste to nenechali až na neděli?“ zjišťuje Jeremy.
„Nejsi snad rád, že se u nás najíš a napiješ?“ utáhne si z něj Martin a vede oba do obýváku. Kolem nás cupitá Gita i její pomocnice.
Jdu za nimi, ale přicházejí další. Tentokrát je to Lisa s Tonym, Simon a Joe. Ti dva mimořádně bez doprovodu. Co se asi stalo?
Gita nám donese sklenky s koňakem a čekáme ještě na Roye a Cassie. Ti si dají řádně na čas. Skoro mi dochází trpělivost a mám chuť zasednou k večeři bez nich, když slyším další zvonek a bezprostředně po tom hádku.
„Drž zobák, Cas! Ne, že tady zase ztropíš nějakou scénu!“
„No jo, aby tví kamarádíčci náhodou neviděli, co jsi zač, co?“
„Jo? A co jsem zač?“
„Seš normální držgrešle. A hajzl!“ řve na něj Cassie. My všichni posloucháme celou hádku jako opaření, a to ještě nedošli až sem. Čeká nás skvělý večer!
„Já ti říkám, buď z ticha, Cassie!“ použije Roy svůj mohutný hlas. Nevím, jestli zapůsobilo právě tohle, ale Cassie už se opravdu neozve. Tedy aspoň co se týče jejich hádky, protože jakmile dorazí do obýváku, nasadí srdečný, přívětivý úsměv, ale je to jenom maska. Je to opravdu děsná mrcha! Nechápu, že s ní Roy může vydržet.
„Ahoj, Sunny!“ hrne se hned ke mně a nahne se, jako by mě chtěla políbit na tvář. Tohle gesto nesnáším! Přepočítala ses, holčičko, když si myslíš, že jsem tak blbá a naivní a nevidím, jaká ve skutečnosti jsi!!
Podobně se zachová i k Lise a ta ke mně vyšle znechucený pohled. Rozhodně si o Cassie myslí něco podobného. Jen Meg má asi trošku pomalejší uvažování, a tak se s ní vítá celkem srdečně.
Myslet si můžeme, co chceme, ale stejně jí to nezabrání, aby se chovala jako levná koketa. Od nás zamíří ke klukům a všechny taky opusinkuje. Neujde mi vyzývavý pohled, který věnuje Martinovi.
„To jsem ráda, že vás zase vidím, kluci,“ šveholí. „Aspoň můžu být mezi pořádnejma chlapama!“ Všem je určitě jasné, že Roye mezi pořádný chlapy neřadí. Panebože, Royi, cos to udělal, když sis tuhle fúrii nastěhoval do domu?!
„Sem netušil, že Roy je ženská,“ uštěpačně prohodí Joe, ale vzápětí mu dojde, že neudělal moc dobře. Jde ke jmenovanému a poplácá ho po zádech.
On evidentně zuří, ve tváři začíná brunátnět. Martin mu donese sklenku koňaku, třeba ho to trošku uklidní.
Do pokoje vstoupí Gita. „Večeře je připravená, slečno,“ oznámí mi.
Nevím, jestli si mám oddychnout, nebo očekávat ještě něco horšího. Ale přesto zavelím k přesunu do jídelny.
Na stole už je připravených několik láhví šampaňského a prostřeno pro deset lidí.
„Tady se bude něco slavit?“ sedá si na židli Simon. Mám chuť se začít smát, ale ještě nemůžu. Martin by mě asi uškrtil!
Zůstane stát jen on a všichni až na Roye, který studuje vzor ubrusu, se na něj dívají, co blázní. Vlastně i Lisa ví, a tak se výborně baví.
„Rád bych vám všem řekl... ehm...,“ je trošku nervózní, „abyste si na druhýho srpna nedělali žádný plány.“
„Co bude? Pojedeme na dovolenou?“ žertuje Joe, rozhodně z neznalosti.
„No to ani ne... Budeme se se Sunny brát!“ pronese slavnostně a obejme mě kolem ramen. Na moment se rozhostí hrobové ticho.
Nakonec se ozve Lisa. „Tak aby někdo otevřel ten šampus, ne? Tohle se přece musí oslavit!“
„Jasně, jasně!“ překřikují jeden přes druhého a bouchají špunty. Všichni se ze židlí zase zvednou a jdou nám pogratulovat. Kluci mě mohutně objímají a líbají na tváře. Megan obdivuje můj prstýnek.
„Je strašně krásnej, Sunny. Vážně!“ Je docela srdečná. Ale Jeremy s ní má asi jiné plány, než si ji nechat.
„Kolik asi tak stál...,“ zajímá se Cas. Ona se opravdu nezapře! Vyměním Cassie za Megan a ještě připlatím tomu, kdo si tu můru odveze! „Neptala ses, Sun?“ S potěšením nechám její otázku bez odpovědi. Čím jsme si to zasloužili?!
Jako poslední se ke mně prodere Roy. Vezme do své dlaně mou a strašně silně stiskne. Potom mě jen políbí na tvář. Nakonec ještě ucítím jeho dech na uchu, ale neslyšela jsem, že by něco šeptal.
Nejrozzářenější ze všech je Martin. Líbí se mi pozorovat, jak si se všemi třese rukou. Kluci ho plácají po rameni a on po mně hází šťastné pohledy.
Pořád dokola si ťukáme skleničkami s bublinkami a smějeme se. Lisa začne plánovat, což je jí vlastní. Ale nic mi nevnucuje, jen se snaží pomoct a já to hrozně oceňuju.
„Ale kde se vlastně budete brát?“ zarazí se nakonec.
„V Greenvillu!“ oznámím vítězoslavně.
Nedá se říct, že by to všechny potěšilo.
„V Greenvillu?“ zeptá se Joe. Mám pocit, že ani po těch letech se nechce potkat s Annie. A tak jim všem vysvětlíme, co nás k tomu vedlo. Skoro všichni pokyvují hlavou. Akorát Roy se samozřejmě zdržuje hlasování.
„Můžu servírovat, slečno?“ nakoukne do místnosti Gita. Přikývnu.

„Já bych se vdávala jenom v kalhotovým kostýmu, Sunny. Doufám, že si na sebe nechceš navlíknout nějaký šaty!“ radí mi Cassie.
„Neboj, to nemám v úmyslu,“ odbydu ji. Lisa mi pošle vyděšený pohled. Jsme opravdu jako sestry.
„To jako myslíš vážně?“ odvede si mě stranou.
„Vždyť mě znáš, ne? Buď dlouhý šaty se širokou sukní, nebo žádná svatba nebude!“
„Ani nevíš, jak jsem si oddychla!“
„Ty, Liso?“ začínám pomalu. „Šla bys mi za svědka?“ poprosím ji. Původně jsem se chtěla zeptat Roye, ale když Martinovi půjde Jeremy, ráda bych nějakou ženskou. A koho jiného, než svou nejlepší kamarádku!
„Fakt???“ raduje se. „Ty jsi vážně skvělá, Sunny,“ obejme mě. „Já ještě nikdy nikomu za svědka nešla!“
„A taky počítám s tím, že mi pomůžeš, Liso. Musíme vymyslet šaty a spoustu těch blbinek, co k tomu patří!“
„No to víš, že jo! Hned na tom začneme pracovat. Ono to uběhne jako voda, za chvilku jsou Vánoce a pak se to přehoupne jako nic...“
Megan stojí sama, tak se vydáme za ní. Rozhodně je její společnost lepší, než Casina. I když ta si nás stejně nevšímá. Mnohem víc ji zajímá Joe.
„Já prostě nemůžu pochopit, proč ji Roy trpí!“ začne se vztekat Lisa, když si všimne, že Cassie flirtuje i s Tonym.
„Myslíte, že by mohla i Jeremyho….,“ nedopoví Meg.
„Asi se s tím budeš muset smířit. Podívej, už hází očkem po Martinovi. To je ale důra!“ Lisa má opravdu skvělý slovník!
„Je to Royova věc, holky,“ snažím se je uklidnit. „Snad brzo pochopí, že by mohl hledat jinde. Kde vůbec je?“ rozhlížím se. Meg i Lisa krčí rameny, a tak se rozhodnu podívat se po něm.
Sedí v rohu v jídelně. Šikovně si tam zašil židli, ale mně neuteče! Hlavu má v dlaních a asi nad něčím dumá. Jdu za ním potichoučku, aby mě neslyšel. Když už jsem skoro u něj, přistiženě sebou trhne.
„Co tu děláš tak sám?“
„Přemýšlím…“
„Nad čím?“ nenechám se odbýt.
„Nad čím?“ povzdechne si. „Nad svým životem. Mám pocit, že je to k ničemu. Viděla jsi Cassie? Radši ji nechám, ať si brousí, po kom chce!“
„Neměla bych ti do toho kecat, ale myslíš, že tenhle vztah má budoucnost?“
„Tys mi to sama říkala tenkrát v Toulouse… Pamatuješ? Někdo na tebe bude čekat doma, bude tě podporovat…“
„A bude říkat miluju tě. Říkáte si to?“ Co mi je do toho? Možná něco ano, když Roy zavrtí hlavou.
„Ale víš co? Já už dál hledat nechci. Stejně jsou všechny stejný!“ Jsou? Žádný jste??
„Jenže mě trápí, když tě vidím, jak jsi smutnej. Chtěla bych ti pomoct!“
„To už teď nemůžeš, Sunny. Ale děkuju!“ stiskne mi zase ruku hrozně silně. Nemám ráda, když někdo hází flintu do žita.
„Jak to myslíš, že už nemůžu? Vždycky se dá něco dělat. Nikdy není pozdě!“ vykřikuju hesla, kterým bych občas sama ráda věřila.
„Zapomeň na to, Sun,“ cvrkne mi do nosu a usměje se. No konečně! „Slibuju, že najdu nějaký řešení, hm?“ Zvedne se a ještě mě obejme, než se vrátíme mezi ostatní.

Sedíme s holkama na sedačce samy, kluci odešli nahoru do Martinovy pracovny podívat se na nějaké věci, kterým nerozumím.
„Včera jsme s Jeremym potkali Joea s kočárem,“ líčí nám Megan. „Vykračoval si docela pyšně. A taky mu to slušelo. Určitě se mu líp balí holky, protože jich měl kolem sebe pěknej chumel.“ Až na Cassie se tomu zasmějeme, protože Joea prostě známe.
„Stejně se té jeho divím. Buď by si mě vzal a staral se o mě i toho haranta, nebo by měl prostě smůlu. Co z toho má? Joe má peněz jak šlupek a jí dává nějaký chabý alimenty!“
„Víš co, Cas?“ neudržím se už. „Když o tom nic nevíš, tak ho nekritizuj! Myslím, že Joe je hodně štědrej, co se týče jeho syna a pokud vím, ona se vdávat nechtěla.“
„Nebuď naivní, Sun! Čeho by tak asi dosáhla, že by si ho nechtěla vzít? Dostala by se s ním do vyšší třídy. Kdo má peníze, ten je prostě v kurzu!“
„Tak proto jsi s Royem?!“ vloží se do debaty i Lisa. Podobnou otázku jsem měla taky na jazyku.
Cassie chvilku kouká s otevřenou pusou, ale je to opravdu jen na okamžik. Potom podle svého zvyku přejde rovnou do útoku.
„Co je vám do toho? Já taky nezkoumám, proč jste s těma svejma kovbojema! Stejně jsou všichni stejní mrzáci! Když mají utratit libru, kroutí se jak hadi!“ Potom ještě opovržlivě dodá. „A nakonec donesou domů zásnubní prstýnek z tržnice...“
Je mi jasné, že ten dovětek patřil mě, ale já se nenechám rozhodit její hloupostí!
„Tak ti nevím, Cas,“ přisadí si i Megan, „jestli je lepší zásnubní prstýnek z tržnice, nebo vůbec žádnej!“
Spraží ji pohledem a vystřelí ze sedačky, jako když píchne do vosího hnízda. Doběhne ke schodům a zařve nahoru: „Royi!!! Jedeme domů!“
Seshora se ozve jen: „Jestli po tom tak toužíš, jeď sama. Já se tu bavím dobře!“ Za vteřinu je slyšet prásknutí dveří.
Přijde nám to šíleně směšné. Dostaneme s holkama záchvat smíchu a vydrží nám, než se kluci vrátí dolů.
Roy se rozhlédne: „Vážně šla domů?“
„No jo, tos neslyšel, jak práskla dveřma?“ kucká Lisa. Nechce se mu smát přímo do očí.
„Hm...,“ pronese sklesle. Asi jsem se v jejich vztahu opravdu spletla. Jenže nikdy by mě nenapadlo, že do ní opravdu může být zamilovaný. Spíš mi vždycky připadalo, že si ji jen vydržuje, jako exkluzivně placenou šlapku. Dokonce si myslím, že to ona opravdu je! Kdyby se jí do cesty nepřipletl Roy, našla by někoho jiného, koho by mohla pumpnout o pár tisíc liber.
S Lisou a Megan si dlouho špitáme o svatbě. Vzpomeneme si na spoustu hloupostí, na které bychom určitě neměli zapomenout. Zjistím, že Meg je opravdu příjemná sympatická holka a že by mezi nás skvěle zapadla. Asi si budu muset s Jeremym promluvit!
První odchází Joe, určitě má dnešní večer ještě něco v plánu. Nebo spíš dnešní noc, protože je skoro jedenáct hodin. Hned za ním se odporoučí Lisa s Tonym. A tak to postupuje dál, až tu zůstanu jen já, Martin a Roy. Jemu se evidentně domů nechce.
„Naliješ mi ještě?“ otočí se k Martinovi. Ten si povzdechne a dopraví do Royovy sklenky další porci vodky. Nevím, co s ním budeme dělat, protože bych taky ráda šla spát. Najezdili jsme v týdnu s Martinem spoustu kilometrů, a tak bych si ráda odpočinula. Už už vstávám, že je tu nechám o samotě, když Roy znovu promluví.
„Nemohl bych dnes u vás přespat?“
„To víš, že jo, kámo! Komu by se taky chtělo do té zimy, co?“ souhlasí Martin, což mě mírně řešeno šokuje. Nechal si výchovné proslovy od cesty a dokonce nabídl Royovi výmluvu.
„Dík, ale zima mi nevadí. Nechce se mi dnes znovu hádat!“ vysvětlí nám s očima zapíchnutýma do koberce. Sedí teď na opěradle křesla a pohupuje pravou nohou. V ruce drží skleničku s pitím. Vždycky jsem užasle sledovala jeho dlouhé štíhlé prsty. Vůbec pohybuje rukama takovým zvláštním způsobem, který se mi odjakživa líbil.
Cítím, že mám k němu strašlivě blízko. Připadá mi, jako bych se koukala na Stewieho. Bezmezně mu důvěřuju, vím, že by mě nikdy nezradil. V tomhle ohledu mám k němu možná větší důvěru, než k Martinovi. Jeho miluju, ale nikdy si nejsem úplně jistá, jestli i on mě. Já vím, že mi to pořád dokazuje, pořád mi říká, že mě taky miluje, zahrnuje mě něžnostmi. Jenže je to nějaký hlásek ve mně, který mi pořád připomíná, abych si dávala pozor. Nevím, jestli to souvisí s Peterem, nebo je to čistě moje vlastní úchylka!
Martin se postaví k Royovi a začnou si něco povídat. Pozoruju je oba, ale jejich slovům nevěnuju pozornost. Pousměju se, když mě napadne, že to jsou muži mého života. Jednoho z nich si za pár měsíců vezmu! Osud byl ke mně skoro neuvěřitelně štědrý, když mi dopřál seznámit se s Royem hned druhý den, co jsem přijela do Londýna.
Pamatuju si, jak jsem se tenkrát stěhovala na kolej. Měla jsem u sebe spoustu věcí a horko těžko se vyznala ve velkoměstě. Seděla jsem před budovou za lavičce a potichu si zpívala. Roy procházel se skupinkou kluků kolem mě a jeden z nich na mě sykl, abych tu písničku od Beatles nekazila. Ale Roy se mě už tenkrát zastal, i když jsme se vůbec neznali.
Naše druhé setkání proběhlo o pár dní později v obchodě s deskami, on mě pozval na drink a od té doby jsou z nás nejlepší přátelé. Tedy až na tu noc u něj v bytě! Ale ta je dávno pryč a na naše přátelství už nemá žádný vliv.
Zašramocení v jídelně mi připomene, že bych měla zajít za Gitou, ať připraví pro Roye ložnici. Už chci jít spát!

Probudím se, když je ještě tma. Nevím, kolik je hodin a ani mě to nezajímá. Chci znovu usnout. Jenže to se mi ne a ne podařit. Nakonec se rozhodnu, že jediný způsob, jak toho docílit, je seběhnout dolů do kuchyně a napít se. Potichoučku vstanu, abych Martina neprobudila a rozsvítím si až na chodbě.
Sotva vrazím do dveří, příšerně se leknu. Ve tmě tam někdo sedí! Šáhnu po vypínači a ten dotyčný sebou taky trhne. Ale kdo jiný by to mohl být, než Roy!
„Panebože, co tu děláš???“
„Promiň. Já jen... nemohl jsem usnout! Pořád se mi honí hlavou spousta myšlenek, nemůžu se jich zbavit. Doufám, že ti nevadí, že jsem vám ukrad trošku mlíka...?“
„To ví, že ne. Jen se divím, že zrovna ty piješ mlíko,“ usměju se na něj. Chtěla bych ho trošku povzbudit, ale myslím, že se mi to zatím moc nedaří.
„Nemusím do sebe přece pořád lít ten chlast, ne?“
„V tom máš pravdu! Jen jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží...“
„Taky nemůžeš spát?“ změní téma.
„Hm... Přišla jsem se jen napít. Na mě to zabírá spolehlivě. Vždyť víš, jakej jsem medvěd!“
Usměje se. Že by přece jenom byl v dobrém rozmaru?
„To jo! Prospíš většinu našich cest!“
„Royi? Nechtěl bys zase hrát v Dark Rocku? Víš... jen tak... pro malý publikum. Cítit se zase mezi lidma. Někdy si v těch halách připadám od nich strašně daleko!“ Najednou mě napadne, že bych mohla zaběhnout pro naše fotky. Mám je všechny pečlivě setříděné do alb, přesně podle toho, jak šel čas. „Počkej chvilinku!“ odkvačím pro ně.
„Co to máš?“ zajímá se, když přivleču tu velkou krabici, ve které mám všechno schované.
„Fotky přece!“ Začnu je vytahovat, jedno album dám Royovi a jedno si nechám. Zahloubáme se do nich.
„Koukni! Tohle je z toho prvního festivalu!“ strkám mu pod nos svůj objev.
Začne se smát. „Fakt tam vypadám příšerně!“
„To se ti zdá. Sluší ti to!“
„Tobě tady taky. Podívej - Royal Albert Hall!“ nadšeně mi ukazuje. Myslím, že to byl docela dobrý nápad! Snad přijde na jiné myšlenky.
Máme už zarovnaný skoro celý stůl v kuchyni, když najdu něco, z čeho jsem naprosto vedle.
„Panebože, Royi! Koukni na tuhle! Je naprosto úžasná!!“ Ukazuju mu obrázek, o kterém jsem zatím ani nevěděla. Myslím, že to fotil Jeremy v Toulouse. Zabírá z vrchu podium a nás všechny zezadu, jak stojíme před publikem. Je to už po koncertě, při děkovačce. Roy i Tony tam stojí jen v kalhotách a mávají na lidi. Roy má zvednuté obě ruce a je trošku prohnutý v zádech. Myslím, že vypadá naprosto neodolatelně! Na pažích se mu rýsují svaly. Vůbec tady předvádí svou postavu v celé kráse, má úzký pas a to bezvadně zdůrazňují těsně přiléhající džíny se světlým opaskem. Joe má na sobě tričko a ještě si nesundal basu. Ale mává taky. Já stojím víc vepředu a jednu ruku mám zvednutou, druhou držím mikrofon. Je vidět i pár transparentů s nápisem Victory.
„Hm... Máš pravdu, Sun! Vypadáš tady vážně úžasně! Jak ty to děláš?“ Usměju se na něj. Měla jsem za to, že ten nejhezčí na téhle fotce je on.
Neznatelně vrznou dveře a do místnosti strčí hlavu Martin. Přimhouří oči proti ostrému světlu.
„Co tu ponocujete, vy dva?“
„Pojď se podívat, Marťo! Vytáhla jsem fotky a některý jsou vážně skvělý!“ pozvu ho dál. Vlastně ani nemusím, protože on už bere první kousky do rukou.
„Dáš si mlíko?“ podá mu Roy svou krabici. Martin k němu vyšle nechápavý pohled a zavrtí hlavou.
„Od kdy ty piješ mlíko??“
„Asi ode dneška...,“ odtuší.
Myslím, že je hodně nad ránem, když se zvedáme a jdeme zase spát. Snad tentokrát usneme bez problémů.

přidáno 06.01.2008 - 12:25
Nemohla jsem si na ni nenajít čas... další úžasná kapitola ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola desátá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sunny a spol. - kapitola jedenáctá
Předchozí dílo autora : Sunny a spol. - kapitola devátá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku